Na trajektu z Calais do Doveru byly toho zářijového časného rána samé náklaďáky, několik osobních aut a pak už jen autobus. Ze Sučavy, jedné z nejchudších rumunských žup na hranici se Zakarpatskou Ukrajinou. Všichni cestující do jednoho byli Romové - jeli do Anglie sklízet jablka. To bývala práce, kterou typicky zastali ještě před deseti lety na českých farmách Poláci nebo Litevci, a co pamatuji, tak po revoluci nepohrdli brigádami při sklizni zeleniny a ovoce ani Češi. To už je dávno, ale kočování peónů má velmi starou historii.
Samotné slovo péon, španělské označení pro nádeníka, přešlo do mnoha jazyků jako synonymum mizerně placené těžké práce na spodku společenského žebříčku.
Nebeské dny na farmě
Harry S. Truman, který nastoupil do Bílého domu na samém konci druhé světové války, o kočovných pomocnících na farmách poznamenal, že jejich nábor nejlépe obstarává mizerie, když ne domácí, pak tedy zahraniční. Věděl, o čem mluví, vyrostl na farmě na americkém Středozápadě, kde nádeníci, často Mexičané (odtud péon), pomáhali při sklizni, dokud na jejich místo nenastoupila mechanizace. Filmoví nadšenci mají představu, jak to tehdy na farmách v Texasu vypadalo, díky Nebeským dnům od Terrence Malicka s nádhernou kamerou Néstora Almendrose a mladým Richardem Gerem v hlavní roli.
Dnes najdete na amerických farmách 1,3 milionu nádeníků, 80 procent z nich jsou přistěhovalci, většinou Mexičané. Navzdory vší protiimigrantské rétorice je na nádenících z ciziny americké zemědělství závislé - dočasných pracovních povolení vydala letos Trumpova administrativa 240 tisíc. Přes mizerné platy na floridských nebo kalifornských plantážích je to násobně lepší než zůstat bez příjmu doma.
Jako vlaštovky
Vlaštovky, golondrinas, tak se říkávalo na argentinských latifundiích Italům, kteří využívali opačného léta na jižní polokouli a přijížděli na žně vydělat do Nového světa nějaké peníze. Nezůstávali natrvalo, stejně jako vlaštovky zase odlétli, právě včas, aby stihli začátek žní doma. Díky rozvoji námořní dopravy se jim cesta přes půl zeměkoule v podpalubí zaoceánských parníků vyplatila, tak ohromně ceny lodních lístků klesly. Před první světovou válkou jich bývaly desítky tisíc.
Najít dnes někoho, kdo sklízí obiloviny ručně, to musíte cestovat do opravdu velmi chudých zemí. Trhat kupříkladu maliny ale musíte ručně dodnes, stejně jako sklízet hrozny pro špičkové francouzské víno. Produktivita jak za éry lovců a sběračů samozřejmě znamená, že při hladině hodinových mezd zajišťující ve vyspělých zemích důstojnou existenci, se lokální zboží, náročné na živou práci, dovede velice prodražit. Ve skutečnosti ovšem konzumuje vyspělý svět hodně druhů ovoce a zeleniny, které se nejenže musejí sklízet ručně, ale ještě s velkým citem. Proto roste dovoz z lowcostových zemí, který se - především v obdobích mimo sezonu - za pět let do roku 2017 zdvojnásobil, u malin skoro ztrojnásobil. Vozí se z Maroka, Mexika, Jižní Afriky a Chile.
Zvláštní případ Polska
V samotné Evropské unii je zdaleka největším pěstitelem drobného ovoce od malin a ostružin až po borůvky Polsko, jehož sklizeň je v normálním roce s čtyřmi sty tisíci tun větší než u pěti dalších producentů dohromady.
Jestliže kdokoli mluví o Marshallově plánu pro Afriku, „aby lidé zůstali doma a nemigrovali do Evropy“, měl by vědět, do čeho jde. Čtěte komentář Miroslava Zámečníka:
Vyprahlý Sahel aneb Odkud přijdou
Vysvětlení je jednoduché - v Polsku na rozdíl od Česka nebylo zemědělství nikdy kolektivizováno a specializace rodinných farem, zvláště těch malých, na produkci drobného ovoce byla cestou, jak z hektaru dostat podstatně vyšší tržby. Zkuste si na rodinné farmě jako syn nebo dcera říkat o příplatek za práci přesčas. Jenomže z Polska odjely po vstupu do Unie miliony lidí za lepšími výplatami do ciziny, takže řešením byl - jako všude jinde - dovoz zemědělských nádeníků ze zahraničí. V sezoně jich potřebují půl milionu, právě kvůli specializaci na pracné komodity, a tak není divu, že podle čerstvých statistik vydalo Polsko v loňském roce v přepočtu na obyvatele zdaleka nejvíc povolení k pobytu v Evropě. Migrace tak nejčastěji připomíná hru škatulata, hejbejte se.
Před 120 lety se nechávali Poláci masově najímat na žně saskými nebo pruskými statkáři. Ukrajinci z Haliče osídlovali kanadskou Manitobu. Dnes přijíždějí za přivýdělkem do Polska, spolu s Bělorusy a Moldavany. Kdo může, tak z polí, zahrad a sadů přechází někam, kde při práci neprší a neohýbají se záda od úsvitu do slunce západu. Až budou polské maliny sklízet Bangladéšané, budete vědět, že už i na Ukrajině nebo v Moldavsku je (skoro) dobře.
Dále čtěte:
Letošní karavana migrantů je jenom začátek. Do pohybu se dá 150 milionů lidí
