JAKO Z DÍLNY DOCENTA CHOCHOLOUŠKA

Novela zavádí presumpci manažerské viny

Představte si, že na chvíli platí takovýto zákon: § 1) Pokud se nacházíte ve státě, ve kterém došlo k zemětřesení v době zemětřesení či rok před tímto zemětřesením, nesmíte se tři roky vrátit do své rodné země, pokud jste toto zemětřesení vyvolal; § 2) Při pochybnostech (jakýchkoliv a kohokoliv), zda jste zemětřesení vyvolal, musíte dokázat, že tomu tak není, i když to vlastně dokázat nejde; § 3) Pokud jsou pochybnosti (jakékoliv a kohokoliv), zda jste to zemětřesení přece jenom nevyvolal, a vy nedokážete, že jste ho nevyvolal (byť to prakticky nejde), a přesto se chcete vrátit do své rodné země dříve než za ony tři roky, musí vláda vaší vlasti prohlásit a odhlasovat, že ačkoliv jste vyvolal zemětřesení, chtějí vás mít na svém území. Paragraf jedenatřicet. Pokud kterémukoliv čtenáři připadají výše uvedené fiktivní tři paragrafy jako vystřižené z dílny docenta Chocholouška, a tudíž přestávají platit po opuštění jeho stejně fiktivní psychiatrické kliniky, dovoluji si nabídnout zahloubání se do ustanovení § 31a novelizovaného Obchodního zákoníku. Tato zvláště se skvoucí perla v naší právní úpravě praví zhruba to samé. To jest, že pokud jste byl členem orgánu (nejen statutárního) právnické osoby, na kterou byl prohlášen konkurs, a to maximálně rok před tím, než byl návrh na prohlášení konkursu podán, či než společnosti poprvé vznikla povinnost tento návrh podat, nesmíte být určitou dobu členem orgánů jiné obchodní společnosti, pokud jste funkci nevykonával s péčí řádného hospodáře. Potud snad v pořádku. Regulaci lze pochopit. Nepracoval či pracoval špatně a zbankrotoval, proč mu neudělit jistý distanc. Pak se nám však již logika pomalu vytrácí. Vzniknou–li pochybnosti o tom, zda dotyčný jednal s péčí řádného hospodáře, musí takto dotčený prokázat, že tak jednal. Pokud se snad ještě smíříme s problematickou presumpcí manažerské viny, kterou novelizovaný Obchodní zákoník pod heslem „manažer má lepší informace přímo hýří, již se těžko můžeme smířit s tím, že zákon vůbec neřeší, kdo určuje, zda dotčený manažer jednal s péčí řádného hospodáře, či nikoliv, a jak prakticky může vzniknout ona „pochybnost , kterou zákonodárce do zákona tak lehkomyslně vložil. Znamená to, že na každé valné hromadě bude člen představenstva či dozorčí rady vysvětlovat stovkám akcionářů na dotazy (často záměrně provokativní) držitelů jedné akcie zakoupené za účelem komplikování valné hromady, že před třemi lety tam a tam jednal s péčí řádného hospodáře? Budou mít taková vysvětlení vůbec nějaký smysl, když složité ekonomické procesy ve společnosti je nutno mapovat po dlouhé a dlouhé měsíce, abychom se v nich alespoň trošku vyznali? Či snad touto pochybností je pouze úkon vůči rejstříkovému soudu a ten bude zkoumat, zda manažer před lety pochybil, či ne? Jak to, proboha, bude dělat? Nebo – a to nabízím pouze třetí z řady ledabyle vybraných možných vysvětlení – tím důkazem o nevykonávání funkce s péčí řádného hospodáře může být pouze pravomocný rozsudek soudu? Jaké však potom „pochybnosti ? Past. Tvůrčí úsilí našich zákonodárců však ještě není u konce. V odstavci třetím nabízí Obchodní zákoník zoufalému manažerovi úlevu. Pokud vás v dané funkci s vědomím vašeho prohřešku potvrdí současný chlebodárce (valná hromada či dozorčí rada), znamená to, že vás přesto chce, a tudíž funkci můžete vesele vykonávat. A zde se dostáváme k největší pasti a zrůdnosti celého paragrafu, který směle můžeme nazvat slovy velmi nehezkými. Jak čtenář v předcházejících odstavcích poznal, není vůbec jasné, kdo a jak vlastně může a kdo nemůže z osob, které se kdykoliv mihly ve společnostech, jež posléze zakončily svoji pouť světem v konkursu, být označen za osobu, jež nemůže vykonávat funkci člena orgánu společnosti („někdo o ní má „pochybnosti ). Vzhledem k tomu se rozhodující akcionáři či dozorčí rady šmahem chystají formálně potvrzovat ve funkcích všechny osoby, které mohou být teoreticky ohroženy těmi éterickými „pochybnostmi . Na první pohled to sice vypadá jako jednoduchá administrativní procedura, nicméně – a na to by žádný ze zúčastněných neměl zapomínat – na dotčených manažerech na věky věků ulpívá úředně stvrzené podezření, že někde nejednali s péčí řádného hospodáře a že jim to muselo být promíjeno. Život je však dlouhý, a co nyní možná vypadá jako formalita řešící legislativní nesmysl, za pár let při pohovorech o dalším zaměstnání tak vůbec vypadat nemusí. Co asi dotčený odpoví za patnáct let na otázku, proč jej museli v roce 2001 potvrzovat ve funkci, když – jak tvrdí – nic neprovedl? Bude si ještě někdo pamatovat, jak to tehdy bylo? Morální dilema. „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, říkal Limonádový Joe. Zakomponováním ustanovení § 31a Obchodního zákoníku vystavila česká legislativa řadu českých manažerů, akcionářů a členů dozorčích rad do těžko řešitelného morálního dilematu. Navíc na jednu hromadu velkoryse shrnula krizové manažery a původce problémů, a tudíž zásadním způsobem zkomplikovala složité restrukturalizace těch společností, které jsou sice ve špatném stavu, ale lze je možná zachránit. Lov na dobrovolníky (sebevrahy) do orgánů takových společností, který se v poslední době rozpoutal, mi bohužel dává za pravdu. Naprostá neznalost hospodářské praxe a neúcta k ní, kterou česká legislativa nejen tímto ustanovením prokazuje, bere dech a svazuje ruce, o ohromných hospodářských ztrátách ani nemluvě. Autor tohoto článku na závěr, vědom si mravů země, ve které žije, dodává, že sám nikdy nebyl členem orgánu žádné společnosti, na kterou byl prohlášen konkurs.