Síla odborných posudků se v Česku přeceňuje, nezastupitelný význam mají jen u vysoce specializovaných a málo frekventovaných oborů
V nedávné době upoutal pozornost odborné veřejnosti nález Ústavního soudu vedený pod jednacím číslem I. ÚS 4457/12, který se týkal trestní věci v souvislosti s vedením domácího porodu. Kromě vlastního výroku o zrušení předchozích rozsudků obecných soudů v této konkrétní kauze však má tento nález podle mého názoru daleko širší význam. Ústavní soud se totiž v odůvodnění mimo jiné kriticky zabýval problematikou znaleckých posudků a práce soudů s nimi.
Domnívám se, že aplikace uvedených zásad se netýká jen trestních kauz, ale měla by mít dosah i do civilních či majetkových řízení. Znalecké posudky jsou totiž před soudy využívány ve stovkách či tisících případů. Po roce 1989 zejména majetková řízení, mezi něž patří spory firem o náhradu škod či ušlých zisků nebo spory občanů ohledně dědictví a v rozvodových řízeních, jsou stále častější.
Práce soudů i vnímání znaleckých posudků českým právním prostředím jsou pořád značně formalistické. Mimo jiné i tím, že znaleckým posudkům je dávána právně či jen psychologicky větší síla. Z vlastní zkušenosti vím, že klienti často požadují - kromě situací, kdy to žádá zákon - zpracování znaleckého posudku místo „obyčejné“ analýzy či odborného posouzení. Přitom vím, že kvalita a rozsah takové analýzy se od znaleckého posudku neliší. Rozlišovacím znakem je pouze takzvané kulaté razítko znalce či znaleckého ústavu.
Nadřazené postavení znaleckých posudků však Ústavní soud jednoznačně odmítl, když v nálezu uvedl, že znalecký posudek „…a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti“. Tento aspekt však výrazně zvyšuje laťku náročnosti právě na práci soudů. Rád bych v této souvislosti poukázal na dva aspekty: podjatost znalce a schopnost soudů posoudit věcnou správnost znaleckého posudku.
Při práci se znaleckými posudky by se soud měl nejdříve vypořádat s tím, zda znalec může být podjatý. Nejsem si jist, že se tak vždy děje dostatečně. Podjatost se často „měří“ tím, zda určitá osoba je, nebo není majetkově či personálně propojena se stranou sporu či předmětem posudku. Otázka však může být i širší, pokud například předmět analýzy představuje pro znalce dlouhodobý ekonomický zájem, což může vědomě i nevědomě deformovat jeho postoje. Například právě ve výše uvedené kauze předkládali znalecké posudky lékaři, jejichž dlouhodobé ekonomické zájmy byly jednou stranou řízení ohrožovány. Očekával bych proto, že pro vedení spravedlivého řízení budou soudy toto vyhodnocovat více než citlivě a že dokážou odlišit objektivní posudky od posudků zpracovaných účelově. K tomu je obecně zapotřebí transparentnost ze strany znalců.
Ústavní soud též poukázal na to, že při nedostatečně kritickém pohledu na znalecké posudky dochází k přesunu odpovědnosti za soudní rozhodování na znalce. Aby tomu tak nebylo, museli by soudci mít příslušné odborné znalosti. To vypadá jako protimluv: pokud by soudce příslušnou odbornost měl, nepotřeboval by znalce; pokud ji nemá, musí spoléhat na posudek, jehož správnost stěží zhodnotí.
Často se například stane, že na stejnou věc existují dva protichůdné posudky, což soud nezřídka řeší tím, že záležitost zadá dalšímu znalci. Spíš bych si kladl otázku, jak je možné, že na jednu věc mohou existovat protichůdné názory i tam, kde existují určité objektivizované analytické postupy. U vysoce specializovaných a málo frekventovaných oborů není smysluplné a efektivní v nich soudce vzdělávat. Na druhé straně jsou například ekonomické obory u soudních instancí již velmi frekventované. Bylo by proto účelné, aby v takových oborech patřil rámcový přehled o ekonomii a financích k profesní výbavě soudců, kteří by si pak dovedli s důkazními prostředky stran sporů lépe samostatně poradit.
O autorovi| Jaromír Hořejší * ředitel poradenských služeb, KPMG Česká republika
