Zběhl z vyšlapané cestičky. Syn hudebníka Karla Vágnera opustil konzervatoř a stal se rybářem na plný úvazek. Mediální úspěch se dostavil, když prosadil svůj naučný pořad na televizní stanici National Geographic. Letos se na obrazovkách objeví jeho rybářská série v produkci Discovery Channel. Snem Jakuba Vágnera je nalezení obřích sladkovodních ryb, o nichž nemá věda ponětí. A prý ví, kde je hledat.
Spolupráce s Discovery je vrcholem v našem oboru. Není to jako vylézt Everest, ale spíš na K2. Nejde jen o to se tam vyškrábat, ale i udržet se na vrcholu. Když to shrnu, tak se jedná o obrovskou zodpovědnost. Nejen za to, co natočíme, ale i za štáb, aby se všichni vrátili domů k rodinám. Natáčeli jsme v Kongu, amazonském deštném pralese, na Aljašce i v Evropě. Série by se měla celosvětově vysílat možná už v červnu a měly by ji zhlédnout dvě miliardy diváků.
E15: Jak jste spokojený s nedávným natáčením pro stanici Discovery?
E15: Jde při výpravách o život?
Ono hrozně záleží na tom, kam má kdo posunutý práh toho, co je a není riziko. Řekl bych, že pro absolutní většinu lidí, kteří by odjeli do neprozkoumaných končin, půjde o život v podstatě po celou dobu. Bolest zubu, zánět slepého střeva, zlomenina – to jsou v divoké přírodě takřka neřešitelné problémy.
E15: Do jakých potíží se dostáváte?
V podstatě každého člena našeho štábu uštknul had nebo se po nás střílelo. Já osobně jsem prodělal sedmkrát malárii. Tropických nemocí je ale víc – elefantiáda, filárie, říční slepota, břišní tyfus, prasečí chřipka. To všechno máme za sebou, takže na otázku, kdy jde o život, se nedá jednoznačně odpovědět. Určitě se nevyplatí podcenit přírodu a zbytečně v divočině machrovat.
E15: Karel Vágner měl jako hudebník o synově budoucnosti jiné představy než rybaření. Jak jste si proti otcově vůli prosadil svou?
Hudbu jsem miloval, ale touha po přírodě byla vždy silnější a nakonec nad vším ostatním vyhrála. Přesně jsem věděl, po čem toužím a co bych si nejvíc přál dělat. Opustit hudbu, konzervatoř a na čas i rodinu nebyl v žádném případě pubertální rozmar. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ač jsem po pravdě vůbec netušil, jaké nástrahy mi život připraví. Rodiče nadšení samozřejmě nebyli a s odstupem času se jim vůbec nedivím. Odešel jsem ze školy a riskoval úplně vše, na čem jsem pracoval a to, v co oni věřili. Mám ale ty nejúžasnější rodiče na světě. Bez nich bych nedokázal nic.
E15: Po odchodu ze školy jste odjel do Austrálie a musel se protloukat. Nezapochyboval jste tehdy, jestli jste se vydal správnou cestou?
Samozřejmě mnohokrát. Spát měsíce v centralparku a živit se odpadky, protože vás nikde bez pracovního povolení nezaměstnají, to byla opravdu tvrdá škola. Ale myslím, že mě nemohlo potkat nic lepšího. Pokud si člověk neváží maličkostí a radosti ze života, je vlastně hrozně chudý.
E15: V jakém okamžiku jste si uvědomil, že se v rybařině prosadíte a skutečně se stane vaší profesí?
V době, kdy jsem začínal, tato profese v podstatě neexistovala. Živit se tím, že budu chytat ryby, byla dost utopie. Nejvíce mi pomohlo, když mi v tom, co dělám, začala věřit rodina. To byl obrovský motor.
E15: Ovlivnila váš zájem o ryby četba knih Oty Pavla?
Na Otovi Pavlovi jsem vyrůstal. A to jsem vůbec netušil, jaké budu mít štěstí a dostanu se do blízkosti rodiny slavného spisovatele. S jeho bratrem Hugem jsme se stali přáteli, strávili spolu hodně času a dokonce mi před smrtí daroval poslední prut Oty a také svůj. Od roku 2010 jsem o něm natáčel dokument, který jednou spatří světlo světa. Zatím je to pro mne ale moc čerstvé téma, Hugo totiž jako poslední z rodu Pavlů zemřel teprve před rokem.
E15: Pamatujete si první úlovek?
Rybářského učitele mi dělal romský pytlák a pod jeho vedením jsem v Průhonicích vytáhl obrovskou rybu. Asi desetikilového kapra jsem upytlačil na klubíčko vlasce a kousek housky. Kapr byl tenkrát prakticky stejně velký jako já.
E15: Ryby vždycky pouštíte?
Samozřejmě. Jednak nemám tak velké pánve a pak to jsou ryby staré desítky let, některé i přes sto. Proto nevidím důvod, proč bych měl zabíjet takhle vzácné a velké ryby. Když chci mít rybu na talíři, zajdu do restaurace, anebo si koupím přesně to, co sním. Ale v zabíjení metrákové ryby nevidím smysl. Jsou to v podstatě poslední „dinosauři“ naší planety a vlastně o nich nic nevíme. Bylo by chybou jejich populaci snižovat.
E15: Co považujete za svoje zásadní úlovky?
Nejvíc mě ovlivnila Arapaima Gigas z Amazonie. Strávil jsem tam tři roky a postupoval dál a dál do pralesa. Při tom jsem se pohyboval přes tisíc kilometrů od nejbližší civilizace. Hrdý jsem i na ulovení gigantické tygří ryby v Kongu. Je úchvatná tím, že ji chytilo jen pár lidí, ale i prostředím, neboť řeka Kongo je místy patnáct kilometrů široká a pět set metrů hluboká. Navíc jet do Konga je kvůli politické situaci hodně velký adrenalin.
E15: Do jakých míst se nejraději vydáváte?
Miluju syrová místa, kde je všechno na hraně nebo i za ní a kam lidi běžně nejezdí, protože se tam bojí. Ale díky tomu, se tam dají objevit zázraky přírody i civilizace minoritních kmenů, které jsme ještě nestačili přeměnit podle našich ideálů.
E15: Přemýšlel jste někdy, zda ve vás převládá rybář nebo spíš cestovatel?
Cestovatelé mi říkají, že celé roky jezdí po světě a snaží se potkat úžasné domorodé kmeny, ale zdaleka jich nepotkají tolik co já, který jezdí na ryby. Vždycky jim říkám, že při objevování kmenů opakují chyby jako jejich předchůdci. Já jedu na ryby, dívám se po zvířatech a lidé jsou pro mne až druhotní. Když už ale na nějaké natrefím, je to vždycky pecka. Bývám totiž obvykle hodně daleko a díky tomu jsem měl to štěstí vidět, jak se žije v neposkvrněných podmínkách.
Poslední civilizací nedotčené kmeny jsou znásilňovány. Misionáři jim pálí artefakty, oblékají je do našich šatů, rozdávají mobily a na plazmě pouští ukřižování Ježíše
E15: Při cestách se někdy vracíte na stejná místa. Najdete je ve stejném stavu, nebo pozorujete negativní zásahy civilizace?
Bohužel. Tam kde byla ještě před pár lety panenská místa, se to mění k horšímu. Za posledních patnáct let jsme ztratili hodně z živočišné říše i minoritních kultur. Jejich svět mizí před očima. Nechci domyslet, o co přijdeme za dalších patnáct let. Vypadá to, že naše děti už moc dobrodružství nezažijí. Nebude totiž kde. Objevovat budeme asi jen v oblasti vesmíru a mikrosvěta.
E15: Co vás v tomto ohledu nejvíc zaráží?
Je hrozné, co předvádějí někteří misionáři. To, co se děje v Amazonii nebo v Papui-Nové Guineji, je na kriminál. Nedá se to jinak říct, než že poslední civilizací nedotčené kmeny jsou znásilňovány. Misionáři pálí jejich artefakty, oblékají je do evropských šatů, rozdávají jim mobilní telefony a na plazmě napojené na autobaterii jim pouští ukřižování Ježíše. V podstatě domorodce ze dne na den obracejí na víru. Je to tragédie, protože se jedná o národy, které se vyvíjely stovky nebo tisíce let. Dokázaly přežít v nejbrutálnějších podmínkách, a teď nenávratně mizí. Kvůli tomu přicházíme i o jejich obrovské znalosti přírodní medicíny a o věci, které momentálně nedokážeme pochopit.
E15: Na jaký úlovek ještě čekáte?
Chci prověřit dva nebo tři tipy na obří ryby, které oficiálně neexistují. Mám totiž indicie, že na některých místech – je jím třeba Západní Papua – takoví živočichové, které věda ještě neobjevila, žijí. Mým cílem je prokázat jejich existenci. Věřím, že se v kalných hlubinách skrývá něco neznámého. Je to výzva.
E15: Vaše výpravy směřují převážně k říčním tokům a jezerům. Jak je to s rybařením v mořích?
Mnohem víc než moře mě fascinuje sladká voda. Je to poslední neznámo naší planety. Víme hodně o gigantech suchozemské fauny, celkem dost i o velrybách a žralocích, ale o sladkovodních obrech takřka nic. V BBC natočili dokumenty úplně o všech skupinách zvířat. Chybí jim jen velké sladkovodní ryby a je to proto, že je extrémně těžké se k nim dostat, lokalizovat je a natočit. Na moři stačí k rybolovu peníze. Tři tisíce dolarů na den stojí pronajmutí lodě a podle toho, jak se kapitánovi chce plout daleko, tak může velký kus vytáhnout i rybářský ňouma. Naproti tomu ve sladké vodě musí člověk umět skloubit řadu dovedností.
E15: Než jste se vydal na dráhu rybáře, studoval jste na Pražské konzervatoři hru na kontrabas. Je to pro vás uzavřená kapitola, nebo si zabrnkáte?
Kontrabas byl a zůstane mou srdeční záležitostí. Miluji ho jako sólový nástroj, rád bych si zahrál, ale bez mozolů to nejde. Pokud to čas a příležitost dovolí, občas si aspoň zahraji na klavír.
E15: Přes chytání ryb jste se pustil i do podnikání, když jste s finančníkem Robertem Schönfeldem založili společnost Jakub Vágner Rybářství. O co jde a jak se projektu daří?
S Robertem jsme si sedli hlavně lidsky a spojuje nás nejeden společný koníček. Plánů a cílů máme dost, ale máme za sebou teprve rok práce. Vlastníme dva rybářské časopisy, rozšiřujeme síť prodejen, věnujeme se vývoji rybářského vybavení, vlastníme také lokality pro sportovní rybolov a provozujeme i chov v našich rybničních soustavách.
Jakub Vágner (33)
Studoval na Pražské konzervatoři hru na kontrabas. Ve třetím ročníku školu opustil a vydal se do Austrálie, kde se seznámil se svým rybářským mentorem Rexem Huntem. Mediálně se začal prosazovat po návratu do Česka. Jeho rybářské pořady vysílají televize po celém světě. Je držitelem několika světových rekordů v lovu sladkovodních ryb. Spolu s finančníkem Robertem Schönfeldem také založil společnost Jakub Vágner Rybářství.
Autor je spolupracovníkem redakce
Čtěte také:
