Putinologie je již zavedený akademický obor, který vyprodukoval řadu knih a většina z nich je v praxi celkem nepoužitelná. Ne že by každá neobsahovala kus pravdy, ale Putin v nich téměř vždy vystupuje jako lotr všech lotrů, což je image, kterou si soukromě snad dokonce užívá.
V každodenní diplomacii však moc neposlouží, když někoho identifikujete jako lotra. Toho si je Fiona Hillová, nová hlavní poradkyně Donalda Trumpa pro Rusko, dobře vědoma. V knize Operativec Putin z roku 2013, kterou napsala spolu s ekonomem Cliffordem Gaddym, proto nemoralizuje a zkouší to jinak. Autoři rozdělili Putinovu osobnost na několik složek, které se vzájemně doplňují. A mimo jiné zjistili, že ruský vládce sám sebe v zahraniční politice nevnímá jako agresora a ze všeho nejvíce si přeje nějakou novou Jaltskou konferenci.
Pět složek osobnosti
Většina putinologů zdůrazňuje jeho „kágebáckou mentalitu“- kulturou „loajality až za hrob“ vysvětloval například nebožtík oligarcha Boris Berezovskij vraždy a věznění politických odpůrců včetně Litviněnka. Hillová a Gaddy nepodceňují tuto osobnostní složku, jíž říkají operativec, ale považují ji za jakýsi nástroj či modus operandi jiných složek.
Těmi jsou podle nich muž historie (Putin jako gosudarstvennik - dějinná a státotvorná postava typu Petr Veliký, Mikuláš I. nebo Stalin), přežívač (survivalist - schopnost zorientovat se a přežít v každém režimu), outsider (nejhlubší vrstva Putinova vědomí je muž z lidu a pouliční rváč) a tržní liberál (Putin neobdivuje socialismus jako takový a vlastně ani SSSR, jde mu jen a jen o sílu Ruska).
Ideální vůdci podle současných Rusů? Stalin, Brežněv, Putin
Ten, kdo tyto nadřazené složky dokáže uplatnit, přesvědčit a donutit oponenty ke spolupráci (v žargonu KGB pracovat s lidmi znamená zhruba tolik jako pracovat na lidech), je ovšem operativec. Putin se podle autorů studie vnímá jako předseda velké korporace, který se fakticky štítí mikromanagementu, ale vadou vlastního systému, jenž stejně jako kdysi carské Rusko nepřipouští další gosudarstvenniky, je k tomu nucen. Teď ale přijde to nejzajímavější.
Jestliže Západ Putina většinou nechápe („žije v paralelním světě, mimo realitu,“ řekla svého času Angela Merkelová), Putin chápe Západ ještě méně. Vnímá z něj hlavně jeho pokryteckou (třeba šíření demokracie Bushe mladšího) a dekadentní tvář. Když říká, že NATO je prostředkem, jak Rusko vytlačit na okraj, myslí to vážně.
Souboj brandů
Putin neměl v životě moc příležitostí sledovat západní kulturu z první ruky. Jeho prvním oknem do světa byly Drážďany, kde jako rozvědčík získával spolupracovníky pomocí vydírání - úplatný je tedy na Západě každý. A každý má nějakou slabost (například svobodná média a ony hloupé diskuse pod jejich články), již je třeba využít, aby Rusko nebylo zatlačeno do kouta.
Putin ve vlastním světě není agresorem, je obětí imperialistické a expanzivní politiky protivníka. Férovým řešením by podle něj bylo uspořádat novou Jaltskou konferenci, v níž by se pevně a na dlouhá léta opět vymezily sféry vlivu. Jestli střední Evropa do této sféry patří, ať si každý rozebere sám.
Přečtěte si o trojici nevyzpytatelných vůdců:
Nečitelný trojúhelník Putin, Trump, Kim Čong-un. Co čeká svět?
Jméno Putin je v jeho světě jakýsi brand, jehož obsah všichni ostatní jen hádají a doplňují si jej sami, což majitele brandu na celé věci nejvíc baví. Jde to docela dobře dohromady s tím, co o Putinovi píší uprchlíci před jeho režimem (Máša Gessenová a její „muž bez tváře“).
Jako brand sám sebe a své jméno vnímá i Donald Trump, jak prozradil ve svých knihách (nejlepší brand měl podle něj Attila Bič Boží), takže se nakonec může stát, že celý zápas s Východem bude vypadat - třeba jako souboj coca-coly s pepsi colou.
Dále čtěte:
