Zdá se, že na Sigmunda Freuda zase dojde, alespoň co se týká jeho vlastního pomníku. Pražský magistrát ve spolupráci s radnicí Prahy 1 a skupinou PPF, coby generálním partnerem, připravil neformální sochařskou soutěž na Freudův pomník. Zúčastnilo se jí devět vyzvaných sochařů.
Sigmund Freud sice Prahu několikrát navštívil, jinou, užší vazbu k ní však neměl. Na území dnešní České republiky se nicméně narodil. Byť je spojován zejména s Vídni, kde prožil většinu svého dospělého života a kde vytvořil svá nejdůležitější díla, pocházel z Příboru na severní Moravě. Od Freudova narození letos v květnu uplynulo 150 let. Právě toto výročí se stalo impulzem k záměru postavit jeho pomník.
Původně byla pro umístění sochy vytipována zahrada Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v ulici Ke Karlovu. Nakonec však padla volba na Kozí plácek nedaleko Staroměstského náměstí, který podle organizátorů lépe vyjadřuje úctu, kterou chce Praha zakladateli psychoanalýzy tímto krokem vyjádřit. Lokalita Kozího plácku byla vybrána i s ohledem na židovský původ Sigmunda Freuda a předpoklad, podle kterého, kdyby žil v Praze, by pravděpodobně bydlel v oblasti Josefova.
S ohledem na vybranou lokalitu bylo rozhodnuto, že má jít o figurativní pomník.
Ještě před rozhodnutím komise složené ze zúčastněných partnerů soutěže o výběru díla a zadání vítěznému umělci získalo EURO Light všech devět odevzdaných návrhů a může je představit přátelům i případným odpůrcům této myšlenky.
Alexandr Pečev
Alexandr Pečev navrhuje posadit Freuda po vzoru kartágského vojevůdce Hanibala na slona. V knize Výklad snů se totiž Freud právě o Hanibalovi zmiňuje jako o hrdinovi svého dětství a dospívání. „Jako mnoho jiných hochů v tomto věku,“ píše o době svých studií na gymnáziu, „nepřál jsem v punských válkách Římanům, ale Karthagiňanům. Když jsem ve vyšším gymnáziu poprvé pochopil důsledky původu z cizí rasy a antisemitské sklony některých kamarádů mne ponoukaly, abych zaujal stanovisko, stoupla postava semitského vojevůdce ještě výše v mých očích.“ Socha by měla být z bronzu a včetně betonového podstavce měřit přibližně 2,5 metru.
Zdeněk Lhotský
Sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský jako jediný navrhl nefigurativní pomník s poukazem na to, že skleněná postava by vypadala podivně. „Připadá mi, jako by se jeho dílo i osud neustále dostávaly do nových a nových krajin, jakoby do nových dveří a nových prostor,“ píše Lhotský o svém chápání Freuda v průvodní zprávě ke svému návrhu. Jeho základem je opticky upravená skleněná deska, která silně reaguje na světlo, nesená dvojící ocelových sloupů připomínajících kandelábry starých pouličního lamp. Měly by na náměstíčku působit co nejméně rušivě, aby skleněná deska zdánlivě volně levitovala v prostoru. Celková výška navrhované konstrukce je 3,2 metru.
Jaroslav Róna
Jaroslav Róna se zaměřil na téma využití snu a jeho interpretace při léčení neuróz, které považuje za Freudův nejzajímavější objev. Podstavec postavy tvoří vzhůru obrácená dívčí tvář. Freudova socha vyrůstá z jejího čela, jako by byla až po kotníky zabořená do jejího podvědomí, či naopak byla jen jejím snem. „Chtěl jsem propojit v jeden celek zobrazenou osobnost i smysl a význam jeho životního poslání,“ vysvětluje Róna. Jeho návrh nezapře, že je též autorem nedalekého pomníku Franze Kafky, pro který zvolil podobný výchozí princip.
Stefan Milkov
„Na levitujícím bronzovém korpusu – stylizovaném sofa či lehátku, zdobeném dekorem – sedí vždy elegantní doktor Freud s nezbytným doutníkem. Lehce nakloněn soustředěně naslouchá sedící figuře, ženě–andělu, symbolizující křehkou zranitelnost lidské duše,“ popisuje svůj návrh Stefan Milkov. Vejce na klíně ženské figury je symbolem sexuality a počátku života. Další významové roviny pomníku dodává zpracování jeho povrchu – vejce by bylo vyleštěno, tak aby fungovalo jako zrcadlo, ve kterém se odráží okolní svět, zatímco ostatní části by měly patinu.
Jiří Beránek
Jiří Beránek navrhuje Freuda usadit do křesla na vysokém soklu, jenž by byl stejně jako samotná figura odlit z bronzu. Jeho stěny by zdobily reliéfy reprodukující mimovolné kresby čtyř různých osobností, odkazující tak k tematice Freudovy práce. „Sedící figura zobrazuje člověka v nespokojené pozici, symbolizující poznání. Přestože se nepopiratelně jedná o Freuda, jeho tvář je rozmazaná, jako by se ztrácela v okolním prostoru (problém identity osobnosti). Vzniklý téměř monolit by měl působit jako nepominutelný sloup, jako výzva k zastavení v jednom z mála doposud poklidných míst v Praze,“ píše Beránek ve zprávě ke svému návrhu.
Radim Hanke
Sochař Radim Hanke si jako jediný ke spolupráci přizval architekta, a to Svatopluka Sládečka. Freud je zachycen v pohodlném posedu, jak sedával vedle pohovky, na které ležel pacient. Křeslo, ve kterém je uveleben, zde však chybí – „pro vyjádření relativity ,jistot' v tomto světě,“ vysvětluje Hanke. Figuru doplňuje podlouhlý betonový kvádr – stylizovaná pohovka, na kterou mohou kolemjdoucí usednout či ulehnout. „Kontrastující minimalistická architektura pomníku vzhledem k měkkosti a ,reálnosti' postavy má podpořit neliterárním způsobem určitou surreálnost celé zvláštní situace člověka vytaženého bez jeho vědomí z doby, ve které žil, do naší současnosti,“ dodávají oba autoři.
Kurt Gebauer
Návrh Kurta Gebaura se sice může na první pohled zdát vůči Freudovi lehce neuctivý, ale ve skutečnosti ve zkratce velice dobře postihuje nejen problematiku Freudova díla, ale i zvláštní roli, kterou zakladatel psychoanalýzy v současné (pop)kultuře zaujímá. Jistá frivolita již zkrátka k Freudovi skoro neodmyslitelně patří. „Pomník je složen z kamenné pohovky – posedáváním diváků časem pěkně oleštěné jako kůže –, na ní z bronzu Sigmund Freud s charakteristickým zpytujícím výrazem, s tělem ženy. Doutník v ruce ženy–Freuda (?) může být považován za falický znak,“ vysvětluje svůj záměr Gebauer.
David Černý
Obří Freudova hlava z ocelových plátů vyleštěných do zrcadlového lesku by sama o sobě byla dosti působivým pomníkem, pointa návrhu Davida Černého tkví však ještě jinde. Divák je vyzýván, aby vstoupil do nitra sochy, a když tak učiní, uslyší trojjazyčně pokládanou otázku: „Jaký máte problém?“ Počítač s ním zavede rozhovor simulující psychoanalytický dialog. Při použití nejmodernějšího softwaru – podporu Černému již přislíbilo IBM – by mělo být možné vytvořit iluzi, že počítač skutečně reaguje na vaše odpovědi. Zvuková instalace uvnitř sochy bude nastavena tak, aby pokládané otázky, které podle Černého budou „poměrně indiskrétní“, mimo vymezené místo nikdo neslyšel.
Michal Gabriel
Michal Gabriel posadil Freuda ke stolu, na kterém stojí menší soška Freuda sedícího u stolu, na kterém stojí ještě menší soška Freuda sedícího u stolu, na kterém stojí ještě menší soška… „Vytvořením stolu–náměstí se zmenšeným a zrcadlově převráceným pomníkem s dalším a dalším zmenšeným a zrcadlově převráceným stolem a postavou jsem chtěl navodit pocit zahledění do sebe a plastiku posunout do polohy snu. Sen je pracovním prostorem podvědomí, a tak jsem se pokusil takový prostor vytvořit. Ne efekt, ale spojení reality s nereálností v přirozeně působící celek,“ vysvětluje Gabriel.
