Bez zásadních strukturálních změn v ekonomice se euro nevzpamatuje
Pád eura pod hranici devadesáti centů obnažil jeho základní slabinu. Politickou vůlí stvořená společná měna nemá v Evropské centrální bance tak věrného strážce jako národní měny v centrálních bankách. A její osud leží na srdci evropským vládám méně než národní zájmy. Není potom divu, že Evropská centrální banka, přímý potomek německé Bundesbanky, vlastně neví, zda má, či nemá zasahovat. A pokud ano –- kdy a hlavně jak?
Urputné ujišťování evropské finanční a politické elity, že euro klesá zcela logicky v důsledku počátečního nadhodnocení a začne (někdy) opět stoupat, bylo pro investory trochu málo. A trvalo příliš dlouho.
Evropská centrální banka sice za posledního půl roku čtyřikrát zvýšila hlavní úrokové sazby, ale zanedbané se už nedalo napravit. Po pravdě řečeno, ani nemohlo a nemůže. Evropa, která se pustila do soutěže s rozjetou Amerikou, nemá na rozdíl od zaoceánské konkurence skutečně jednotnou měnu, podpořenou jednotným daňovým systémem nebo pravidly jednotného pracovního trhu. Ani mít nemůže, neboť jí chybí formulace konečného cíle – nebylo řečeno, čím vlastně má Evropa být. To postavení i budoucnost eura notně komplikuje.
Euroskeptici jsou na koni. Například Václav Klaus tvrdí, že Evropská měnová unie nemůže rozumně fungovat bez jednotné fiskální politiky členských zemí, s jedním ministrem financí pro všechny, se společnými daněmi a jejich využíváním. V možnost dlouhodobé existence Evropské měnové unie bez vzniku politické unie expremiér nevěří.
Skeptičtí jsou vůči společné měně hlavně občané patnáctky. Výsledky průzkumu, který ještě v době pohybu eura nad paritou s dolarem provedla Evropská komise, jsou tristní. Pouze šest z deseti obyvatel unie zastává názor, že je jednotná měna výhodná a nutná. Zásadní odpor k ní přiznala plná třetina. Největší odpor laické i odborné veřejnosti vládne v zemích, které se dosud k jednotné měně nepřipojily, nedůvěra nicméně stoupla i v těch státech, které by měly být tahounem celého společenství – v Německu a Francii. A sami politici tvrdí, že veřejnosti je třeba naslouchat.
Momentální křehkost eura vyvolala ještě jednu fundamentální otázku: Přežije případný další volný pád sama jedenáctka, jež společnou měnu stvořila a pustila do světa? Kdyby otřesená víra v životaschopnost eura měla oživit měnový nacinalismus, pak – obávají se pesimisté – eurozóna skončí.
Dá se jít ovšem ještě dál. Vydrží Evropská unie? A má vůbec smysl mluvit o jejím rozšiřování, když projekt i jeho podoba ztrácejí dech?
Padesát let poté, co Robert Schuman a Jean Monnet vymysleli první plán na poválečnou ekonomickou integraci Evropy, v němž se vůbec poprvé počítalo s nadnárodními institucemi, stojí starý kontinent na rozcestí.
Integrační proces ztrácí podporu veřejnosti. K jeho popularitě nepřispívají ani jednání za zavřenými dveřmi v Bruselu a často malicherné spory vedené na vrcholných úrovních. Představa silného, vzájemně provázaného kontinetu dostává na frak.
„Historický proces není možné zdržovat ani uspěchat, musíme mít vše pod kontrolou, říká francouzský premiér Lionel Jospin, jehož země se ve druhé polovině roku ujme předsednictví unie. A klade důraz na přijetí sociální agendy, jež by učinila Evropu konkurenceschopnější, ale také sociálně spravedlivější.
Zakopaný pes však může být právě v oné sociální spravedlnosti. Vydobytého blahobytu, byť za cenu obrovských sociálních výdajů a rostoucího státního zadlužení, se vyspělé evropské ekonomiky nechtějí zjevně vzdát. Poprask, který se strhl kolem insolvence německého stavebního koncernu Philipp Holzmann, nepřátelského převzetí Mannesmannu britsko–americkým Vodafone AirTouch či hrozby zavření britského Roveru (společným jmenovatelem rozruchu byly ve všech třech ztráty pracovních míst), jasně ukazuje, že především západoevropské levici jsou principy volného trhu a zásadní strukturální změny proti srsti. O sociálních reformách pak ani nemluvě. Přehnaná snaha sociálnědemokratických vlád o koordinaci makroekonomické politiky, jež by měla vést k vysoké zaměstnanosti a současně i vysokému hospodářskému růstu, není cestou k úspěchu. A hlavní ekonom Evropské centrální banky Otmar Issing důrazně varuje před nejhorším možným scénářem: Jsou–li všichni odpovědní za všechno, nikdo se nesnaží o nic.
