Služby nebyly houbou, která nasávala pracovníky z jiných sektorů
Československo na počátku devadesátých let vykazovalo na transformující se zemi nevídaně nízkou úroveň nezaměstnanosti (podílu nezaměstnaných a celkové pracovní síly). V letech 1990 až 1993 to byla v průměru tři procenta. Některé mýty o naší nezaměstnanosti zmiňuje v článku Mylné předpoklady (EURO 29/2000) Marie Frýdmanová. Byl to opravdový zázrak, nebo to nebylo zase tak růžové?
Z ekonomického hlediska existoval určitý polštář v podobě absence tlaku na restrukturalizaci, devalvaci koruny a podobně. Počátek devadesátých let byl charakteristický tím, že z kategorie pracovních sil masivně odešly ty skupiny lidí, které by se s největší pravděpodobností staly v brzké době nezaměstnanými. Zaměstnanost se snížila o 550 tisíc osob (o deset procent zaměstnaných). Šlo především o důchodce (daňové znevýhodnění) a o předčasné odchody žen mimo ekonomickou aktivitu. Míra ekonomické aktivity (podíl ekonomicky aktivních a neaktivních osob) poklesla o pět procent. Přestože došlo k recesi (hrubý domácí produkt začal růst až v roce 1993), tok pracovníků typický pro recesi – z pracovní síly do nezaměstnaných – nebyl tak markantní. Nezaměstnanost se tak „utopila v již zmíněných předčasných odchodech i v práci v zahraničí.
Mýtus číslo 1.
„Rozvoj podnikání vytvořil nová pracovní místa.“
Existují dva způsoby realokace pracovních sil: Job to–nezaměstnaný–to job (mýtus) a Job–to–job (skutečnost). V zájmu podnikatele bylo spíše brát zaměstnané – takzvané signální informace (signally device). U nezaměstnaného mohl mít pochyby, proč je nezaměstnaný (nespolehlivost). Nezaměstnané tak braly více státní podniky, které nemusely být tak efektivní, ale které zároveň musely čelit takzvanému nežádoucímu výběru (adverse selection), což zjednodušeně znamená, že se jim pravděpodobně přihlásili nejméně spolehliví (tedy nejméně žádoucí) pracovníci. Nula od nuly pošla – odešel jeden, přišel druhý.
Mýtus číslo 2.
„Zvyšující se nezaměstnanost bude mít za následek větší konkurenci na trhu práce, a proto vzroste strach o místo.“
Jak jsme už uvedli, zaměstnavatel dal při najímání do práce většinou přednost již zaměstnanému před nezaměstnaným. S neustálým propouštěním a najímáním nových pracovníků rostou zaměstnavateli náklady, proto i v době recese může „strpět i méně produktivní pracovníky (o tom, kolik musí platit zaměstnavatel pracovníkovi, aby se co nejméně flákal a bral ohled na to, že bude vyhozen na dlažbu, blíže model Shapiro–Stiglitz – rok 1984).
Mýtus číslo 3.
„Změna struktury pracovní síly se bude blížit změně struktury Evropské unie.“
Struktura pracovní síly se opravdu značně přiblížila struktuře v Evropské unii (největší podíl zaměstnanosti ve službách), ale změna proběhla odlišným způsobem než v unii. V samém počátku transformace bylo obvyklé job-to–job v rámci odvětví, později došlo k výraznému obratu ve vlivu jednotlivých sektorů ekonomiky (zemědělství, průmysl, služby) na zaměstnanost. Výrazně stoupl podíl služeb, ale ne proto, že by sem směřovala velká masa pracovníků, nýbrž vzhledem k poklesu zaměstnanosti v sektorech zemědělství a průmyslu. V letech 1990 až 1994 klesla zaměstnanost v zemědělství o tři sta tisíc osob a stejný počet lidí odešel také z průmyslu (zejména vzhledem k masivním odchodům mimo ekonomickou aktivitu). Do služeb přišlo „pouze osmdesát tisíc pracovníků. Služby se tedy nestaly „houbou , která nasákla pracovníky z jiných sektorů ekonomiky.
Splasklý polštář.
Počátek transformace se sice nesl ve znamení nízké nezaměstnanosti, ale ne díky nějakému zázraku. Převažující realokace pracovních sil job-to–job nepřinesla ani nová místa, ani změnu ve struktuře. V současnosti je trh práce stabilní (ve srovnání s masivními odchody na počátku devadesátých let), ale míra nezaměstnanosti je několikrát vyšší. Naskýtá se otázka, zda právě teď neplatíme daň za nízkou nezaměstnanost na počátku transformace. Polštář se již vyčerpal, přezaměstnanost není trhem tolerována (viz například problémy v hutnictví). Pracovníky dnes nezachrání devalvovaná koruna nebo státní dotace (v jakékoli podobě), pomůže jim jen jejich vlastní píle a vůle obstát na trhu práce (rekvalifikace). Možná se budou muset přeorientovávat ještě jednou, při vstupu do Evropské unie, ale ten je podle mého názoru ještě daleko.
