Aféra s údaji o klientech lichtenštejnské banky LGT je poučná
Daňové právo vstoupilo do nové éry. Německá tajná služba si s vědomím ministra financí koupila data o klientech jedné lichtenštejnské banky ukradená jejím zaměstnancem. Německé ministerstvo financí považuje transakci za „investici, která se vyplatí“.
Operace již přinesla první výsledky. Jeden z nejuznávanějších německým manažerů byl obviněn z daňového úniku a odstoupil z funkce. Dle spekulací německého tisku hrozí vyšetřování několika stovkám vysoce postavených manažerů a podnikatelů.
Prodávající lupič si užívá honorář pod ochranou policie, neboť má strach o život. (Také v tomto ohledu se ukazuje genialita celého plánu. Pokud se totiž lupič stane německým daňovým rezidentem, dostane Německo velkou část zaplacené částky nazpět.)
Reakce
Postup Německa vyvolal řadu reakcí. Lichtenštejnsko se diví, jak může civilizovaná evropská země kupovat informace získané trestným činem. Německá politická reprezentace volá po přísném potrestání daňových delikventů, neboť svým chováním podkopávají samy základy kapitalismu. Ochránci lidských práv bijí na poplach a ptají se, co si tajné služby koupí příště. Tajná služba se brání, že si koupila už ukradená data, ale v žádném případě je neukradla sama.
Německo seznam zdarma nabídlo ostatním zemím. Nikdo nechtěl štědrého dárce urazit, a proto daňové správy mnoha zemí světa dnes se zájmem studují, co v přiznáních jejich daňových rezidentů s největší pravděpodobností chybělo. Britská daňová správa se údajně nechala slyšet, že by si kradená data nikdy nekoupila, ale že nemá problém přijmout je darem od jejich kupce.
Je pravděpodobné, že řada klientů v bance schovávala investice, ze kterých nepřiznávala daň. Zatajení příjmů nemá nic společného s využíváním daňových výhod nebo mezer v právní úpravě. Jde o zvláštní druh podvodu, který se ve většině zemí světa považuje za závažný trestný čin.
Jasný signál
Německo teď tedy vyslalo jasný signál, že země s vysokou mírou zdanění udělají téměř cokoli, aby i v globalizované ekonomice ochránily svoje daňové výnosy. Tam, kde nepomohou domácí předpisy nebo bilaterální smlouvy, nastoupí tajné služby. Rozdíl mezi vědomým nákupem kradených dat, impulzem k jejich krádeži a nakonec i jí samotnou se může v praxi časem setřít.
Lze souhlasit s německý ministerstvem financí, že se jeho investice vyplatila. Nejde totiž o několik set milionů euro, které se možná podaří dodatečně vybrat. Hlavní odměnou je jasná zpráva pro všechny, kdo v Německu uvažují o něčem podobném: Může nám to trvat dvacet let, ale nakonec vás dostaneme.
Smysl daňového práva
Jeden aspekt věci však německá daňová správa přehlíží. Podezření z daňových úniků dopadá na několik stovek úspěšných, bohatých a inteligentních lidí, kteří denně činí složitá ekonomická rozhodnutí. Kdyby německý daňový systém fungoval, nebylo by možné chování těchto lidí rozumně vysvětlit.
Ve fungujícím daňovém systému většina poplatníků věří, že existující pravidla bude stát důsledně a s maximálním nasazením vymáhat. Racionálně myslící manažer s nárokem na důchod přesahující dva miliony korun měsíčně by v takovém systému neriskoval, že jeho důchodové zaopatření bude zahrnovat také ubytování ve věznici. Pokud by riskoval, považoval by riziko odhalení za extrémně nízké. Jeden případ lze vysvětlit špatným úsudkem. Stovky případů svědčí o systémové chybě.
Smyslem daňového práva není uvěznit co nejvíce daňových poplatníků, ale vybrat přiměřené množství daní, aby bylo zajištěno financování potřeb společnosti. O tom, že účet v Lichtenštejnsku patří k bohatému Němci jako pivo k Oktoberfestu, se v Německu hovoří mnoho let. Právní vědomí daňových poplatníků však formuje to, co vidí kolem sebe.
Ostuda, nikoli úspěch
Není sporu o tom, že není normální ani morální porušovat zákon. Pokud se však porušování zákona postupně stane naprosto „normální“, protože za porušení pravidla nepřichází žádná sankce, právní vědomí poplatníků se logicky posune. Pokud stovky vysoce postavených německých manažerů skutečně celé roky neplatily daně a po letech se na to přišlo, je to velká ostuda, a nikoli velký úspěch německé daňové správy a německého daňového systému.
Německá bondovka je poučným příběhem. Doměřit daň a potrestat za její krácení lze ještě dlouho po tom, co poplatník „uspořil“. Daňový poplatník v žádné evropské zemi by se tedy už neměl nechat zmást byť dlouho trvající pasivitou daňového úřadu.
Na druhé straně daňové správy civilizovaných zemí by neměly mást daňové poplatníky a vytvářet - byť neúmyslně - zdání, že „tohle nikdy nikdo nedoměří“.
Naštěstí pro českého daňového poplatníka je nyní motivace fyzických osob k daňové turistice mnohem nižší. S třetinovou sazbou daně z příjmů fyzických osob ve srovnání s Německem nás dodržování morálních ani zákonných pravidel nebude tolik bolet.
