JAMUJÍCÍ ŠÉF

H u d e b n í     b y z n y s

Devadesátá léta začala pro Martina Kratochvíla symbolicky. „V lednu 1990 u mě na samotě Budíkov zaťuká někdo na dveře. Jdu v teplákách otevřít a tam stojí Milton Friedman. Nevěřil jsem svým očím, pořád jsem se nevěřícně ptal: „Vy jste Milton Friedman? A on se ptal: „Vy mě znáte? To jste s ministerským předsedou snad jediní v této zemi. On přijel natáčet pokračování svého slavného seriálu Free to Choose a chtěl najít nějaké kapitalisty ve východní Evropě, vzpomíná zakladatel a spolumajitel společnosti Bonton, jejíž akcie jsou dnes na stopadesátinásobku nominálu. O tom si české průmyslové podniky či bankovní ústavy mohou nechat jenom zdát. „Akcie, která původně stála deset tisíc korun, se dnes obchoduje za půl druhého milionu, což udělalo z otců zakladatelů slušné milionáře, říká Martin Kratochvíl.

Jste jedním z nejúspěšnějších českých podnikatelů. Máte podnikání již v krvi po předcích?

Narodil jsem se v rodině podnikatelů z obou stran, jenže byli dočasně zdecimovaní. Psal se rok 1946.

Jeden můj děda byl úspěšný řezník a rád si říkal velkouzenář. Své peníze naštěstí investoval do domů, takže jsme jeho skromný majetek nakonec zrestituovali. A druhý děda, to byl kapitalista v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu. Hodně riskoval, hrál vysokou hru a několikrát zkrachoval. Nakonec se mu ale podařilo postavit manufakturu, která vyráběla mnoho produktů z eukalyptového oleje, který dovážel z Austrálie. Stal se monopolistou pro celé Československo. Firma byla psaná na babičku, protože děda coby zkrachovalý podnikatel již nesměl znovu začít. Nejlepší jeho kšeft byla státní zakázka na armádní mast proti omrzlinám. Po komunistickém puči poslali dědu do Jáchymova kutat uran. On byl dost při těle, rád pil a kouřil doutníky. A když se po sedmi letech vrátil z dolů domů, měl o dvacet kilo méně a doslova omládl. Všichni se ho ptali, pane Kaplane, kde jste to byl, a on říkal, že mu komunisti zaplatili dovolenou.

Spojujete podnikání s muzikou, od které jste začal. Napadlo vás někdy před rokem 1989, jaké by to bylo podnikat v muzice?

Já jsem v podstatě podnikal již v sedmdesátých letech. Postavil jsem si na Budíkově hudební studio a díky dírám v zákonech se studio dalo už za komunistů zcela volně pronajímat na bázi volného trhu. Takže zcela náhodně a bez mé zásluhy jsem se dostal do pozice normálního kapitalisty, který na základě nabídky a poptávky vydělává na tom, co má. Začal jsem nahrávat pro Supraphon, Panton, Opus, Českou televizi a Český rozhlas. Mně to dávalo krásnou bázi, abych se nemusel živit jen koncerty. Stále větší procento příjmu mi přinášela práce ve studiu - to byla jedna z nejšťastnějších period v mém životě, protože jsem dělal to, co se mi nejvíc líbilo.

Proto jste mohl rozjet Bonton tak rychle.

Přesně tak. Bylo mi jasný, že komunismus dlouho nevydrží, a tak jsem pracoval do foroty. Měl jsem natočeného Dobeše, Bittovou a Mertu. Bonton byl založen na jaře roku 1989, tedy ještě před revolucí, jako spotřební družstvo. A když v listopadu vše padlo, tak jsme už operovali. Získali jsme tím obrovskou konkurenční výhodu. Všichni začínali a my již měli nahrávky a fungující studio Budíkov. Vydali jsme desky Havla a Kryla, po kterých zákazníci šíleli. Bonton byla parta amatérů a bláznů, kteří si mysleli, že porazí úplně všechny. A první prodeje našich desek nám dávaly za pravdu. Říkal jsem si, ten kapitalismus, to je růžová zahrada. Tržby jen pršely z nebe. Po našich deskách byla taková poptávka, že jsme je ani nestačili vyrábět. Netrvalo to sice dlouho, ale dalo nám to dobrý základ i pro rozjezd firmy. Pak přišlo pár neúspěšných desek, které zůstaly ležet na skladech a my jsme museli začít brzdit.

Jaká je vlastnická struktura Bontonu?

S Michaelem Kocábem máme každý kolem sedmnácti procent Bontonu a z více než 50 procent je holding vlastněn portfoliovými zahraničními institucionálními investory. Většinou jde o různé americké fondy, kterým patří vždy pár procent. Naproti tomu dceřiné společnosti mají jednoho velkého partnera - například Sony music. Princip má jednoduchou myšlenku - tím, že se naše dceřiná společnost spojí s někým z největších světových konkurentů, máme aspoň jednoho zneutralizovaného.

Všiml si vás i časopis Forbes a zařadil vás mezi nejbohatší lidi na světě…

To se mi vůbec nelíbí, protože od té doby mě americké charity doslova bombardují. Já mám navíc o bohatství jinou představu. Boháč je ten, kdo má u vany zlaté kohoutky a na zdech Chagalovy obrazy, a od toho jsem opravdu daleko.

Váš život se hodně potkává s životem Michaela Kocába. Oba jste úspěšní muzikanti i podnikatelé, společně jste si naběhli s investičním fondem Trend, jste společně nejvýznamnější-mi vlastníky Bontonu a vaší první manželkou byla Magdalena rozená Kocábová. Nepomýšlíte také na vstup do politiky?

To mě opravdu neláká. Proti politice jsem imunní, a tak mě snad ani nikdy lákat nebude. Navíc teď už skoro bydlím v Nepálu - pořád jsem v Himálajích. Strašně mě baví lézt po horách a nechtěl bych si do toho nechat kecat. Stále více se zbavuji výkonných povinností v byznysu a až jednou budu jen klasickým statutárem, tak pak třeba obepluji na jachtě celý svět.

Jak vysoko jste již vylezl?

Stále lezu výš a výš, i když výška není rozhodně to jediné, co mě na horách láká. Už jsem se dostal přes šest tisíc metrů. Tam nacházím svoji pravdu a pohodu. Pohled odtamtud zpátky je důležitý. Tam vládne ještě doba bronzová. Když se z Nepálu podíváte na západ, tak vidíte, že není rozdílu mezi Rockefelerem a chudým českým člověkem, oba mají splachovací záchod a oba mají auto. A není rozdíl mezi Rolls-Roycem a trabantem, oboje má volant, čtyři kola a jede. Při pohledu z té krásné a trochu beznadějné země, která nemůže nic postavit, protože všechno spadne hned při prvním monzunu, vidíte, že Česká republika má ke skutečným problémům opravdu daleko.