Agresivní styl nové řecké vlády u věřitelů narazil na první výraznější odpor. ECB rozhodla, že nebude výměnou za řecké dluhopisy poskytovat tamním bankám hotová eura. Napětí bylo patrné i po schůzce německého ministra financí s řeckým. Řecko je nebezpečně blízko samovolnému opuštění eurozóny. Tedy nikoli k nějakému hrdému a politicky plánovanému odchodu středem, ale spíše k „vypadnutí“ z měnové unie. To by se Aténám v žádném případě nevyplatilo.
Opuštění eura by pravděpodobně nastartovalo bolestivou finanční krizi, při níž by řada Řeků konverzí vkladů do nové drachmy velmi rychle reálně zchudla. Řecká vláda i banky by prakticky okamžitě ztratily schopnost splácet většinu svého zahraničního dluhu denominovaného v eurech. Následné mezinárodní právní spory by nejspíš uvrhly Řecko do izolace. Argentina si za sebou táhne nedořešené problémy z bankrotu v roce 2002 dodnes.
V případě Řecka by ale byla mezinárodní izolace daleko větším šokem. Dnes zcela volný přístup na jednotný trh EU by byl o poznání méně volný a výrazně by omezil možnost jakkoli smysluplně využít slabší drachmu. Současně by byly ohroženy platby z rozpočtu EU. Řecko přitom patří mezi čisté příjemce a od EU dostává okolo tří procent svého HDP. Řecku se tedy dohoda vyplatí. Otázkou je, zda Syriza tváří v tvář aténské ulici sebere ke kompromisu odvahu.
Bez dohody do konce února reálně hrozí, že řecké banky ztratí přístup i k záchranným hotovostním kapačkám ECB. Právě takový vývoj vede ke zmíněnému vypadnutí Řeků z eurozóny. Pokud by banky neměly dost hotovosti na výplatu eurových vkladů, začaly by pravděpodobně vydávat za eura náhradní poukázky, což by byl základ nové drachmy.
Dohoda je nicméně stále ve hře. Realistickým vyjednávacím cílem pro řeckou vládu v tuto chvíli pravděpodobně může být mírnější podmínka pro primární přebytek rozpočtu a úleva pro splátku dluhu v nadcházejících letech. Nižší cíle primárního přebytku by šestiletou recesí znavené řecké ekonomice přinesly vítanou úlevu.
Metod, jak vytvořit prostor pro o fous volnější fiskální disciplínu, je řada. K nejsnesitelnějším by pravděpodobně patřilo natažení splatnosti stávajících dluhů vůči evropským záchranným fondům a členským zemím eurozóny. Současně by u části tohoto dluhu mohly být ještě sníženy úrokové platby. Dluh v držení ECB a MMF by zůstal beze změny. V takovém případě by se dlouhodobý cíl pro primární přebytek řeckého rozpočtu mohl snížit řádově o jeden dva procentní body a nic moc by se nestalo.
Otázkou je, zda budou Řekové výměnou za takovou úlevu ochotni pokračovat ve strukturálních reformách a nechat v šuplíku supernákladné předvolební sliby. Propast mezi Berlínem a Aténami je v tuto chvíli veliká a času na hledání kompromisu je celkem málo. Zbývá doufat, že se eurozóně podaří, tak jako už mnohokrát, vykouzlit zázračně dohodu za minutu dvanáct.
Čtěte také:
