Administrativní zátěž českých podnikatelů se za posledních pět let viditelně nesnížila. Podle šéfa EU Office České spořitelny Jana Jedličky patří země v tomto ohledu k nejhorším v Evropské unii.
Všichni jsou součástí Evropské unie a jejího jednotného vnitřního trhu. Podnikatelé, kteří působí ve všech zemích, mohou využívat jednoduché přeshraniční obchodování s ostatními státy. Nejsou tam žádné celní bariéry ani omezení netarifní povahy. Existují jednotné způsoby certifikace zboží. To znamená, že zboží, které je prodáváno v jednom členském státě, už nemusí prokazovat svoji nezávadnost na ostatních trzích. Velká výhoda pro podnikatele je, že podmínky, které platí v domácím prostředí, fungují ve všech ostatních státech, a oni nemusejí vynakládat dodatečné náklady na uvádění výrobků na tamější trhy kvůli odlišné regulaci a podobně.
Evropská unie se snaží postupně sjednocovat podmínky pro podnikání, co se jí v tomto ohledu zatím podařilo, co je pro podnikatele v celé sedmadvacítce společné?
Právě na různá omezení, která zůstávala po odstranění celních bariér, si podnikatelé dlouhá léta stěžovali. Tenhle problém je už netrápí?
Je to neustálý boj. Na jedné straně je Evropská komise, která se snaží trhy otevírat, na druhé straně jsou národní státy a jednotlivé lobbistické skupiny, které se často některému zboží brání. Takže rozumím těmto námitkám a souhlasím s nimi. Teorie je rozhodně jednodušší než fungování v praxi. Ale i realita ukazuje, že se situace neustále zlepšuje. Když porovnáme současnou situaci se vznikem celní unie v roce 1968 a vnitřního trhu v roce 1992, tak dnes je trh určitě dokonalejší a s minimem bariér. Ty ještě hodně přetrvávají v oblasti služeb, tam je tlak domácích lobbistických skupin patrně silnější. Ale v oblasti klasického obchodu se zbožím je to mnohem jednodušší.
Které obory by neměly mít problém se na společném trhu prosadit, kde je to naopak nejkomplikovanější?
Příkladem služby, která není úplně jednoduchá, je doprava. Kdyby se pan Jančura, který celkem úspěšně expanduje v tuzemské železniční dopravě, rozhodl, že bude jezdit ve Španělsku mezi Madridem a Barcelonou, tak to nebude mít tak jednoduché. Dopravní služby jsou oblastí, kde jednotlivé země domácí poskytovatele spíše chrání.
A obor, kde to jde hladce?
Jsme v bance, takže můžeme říci bankovnictví. Platí princip jednotného bankovního pasu. To znamená, že subjekt, který dostane bankovní licenci v jednom členském státě, může velice jednoduše začít i v ostatních členských zemích. Právě v bankovnictví je trh vysoce konkurenční a bariéry minimální. Je to příklad služby, která je hodně nabízena přeshraničně. Ostatně nejenom v České republice, ale všude v Evropě dominují velké nadnárodní skupiny.
V čem se ještě podmínky pro podnikatele v zemích EU liší, pokud pomineme ochranářská opatření, o kterých jsme mluvili?
Na tuto oblast se zaměřuje náš podnikatelský index, který neobsahuje charakteristiky všem zemím společné, ale naopak ukazatele, kterými se odlišují. Vytipovali jsme sedm ukazatelů, které jsou pro jednotlivé země jedinečné. Některé ukazatele jsou pro podnikatele vstřícnější, některé jsou méně vstřícné.
Které z nich hrají pro podnikatele klíčovou roli při rozhodování, zda do dané země obchodně vstoupit?
Určitě jsou to náklady práce. Tady můžeme jasně identifikovat rozdíl mezi západní Evropou, kde je drahá pracovní síla, a východní Evropou, kde je pracovní síla levná. Náklady práce jsou jednou z klíčových proměnných pro každého podnikatele. Dále daňové zatížení, kde může blok sedmadvaceti zemí pomyslně rozdělit také na dvě části. Obecně platí, že v zemích střední, východní i jihovýchodní Evropy jsou korporátní daně nižší než v západní Evropě. Pokud bych měl říci nějaký ukazatel, který spíše favorizuje prostředí v západní Evropě, tak je to dopravní infrastruktura.
Česko skončilo v tomto žebříčku na osmém místě. To moc neodpovídá našemu obvykle kritickému pohledu na podmínky pro podnikání. Znamená to, že na tom tuzemští podnikatelé nejsou tak špatně, jak se obecně soudí?
Když jsme vybírali kritéria, soustředili jsme se na škálu nezávislých ukazatelů, které jsme schopni změřit. Kde jasně můžeme říci, toto je pro podnikatele dobře, toto je pro podnikatele špatně. Když jsme se pak podívali na výsledky, byli jsme osmí, Slovensko páté, Rumunsko sedmé. Pak jsme si položili otázku: Opravdu tady máme tak dobré investiční a podnikatelské prostředí? Ale když tohle porovnáte se směrem kapitálových toků, vidíte, že se pohybují ze západní Evropy do východní.
Není to tak, že by slovenský nebo maďarský podnik realizoval výrobu v Německu či ve Francii. Naopak v Německu, Francii, Belgii nebo Velké Británii pracovní místa zanikají a podnikatelé je přesouvají do střední a jihovýchodní Evropy. Jinak řečeno, index potvrzuje to, co se děje v reálné ekonomice. Z tohoto pohledu je Česká republika čistým příjemcem přímých zahraničních investic. I to potvrzuje, že z hlediska podnikatelského prostředí jsme na tom nadprůměrně, spíše k nám podnikatelé chodí, než že by od nás utíkali.
Dá se tedy říci, že přes všechny diskuse o kvalitě vzdělání a dopravní infrastruktuře je to nakonec právě cena pracovní síly a výše zdanění, které rozhodují o atraktivitě země pro podnikatele?
Index jsme se snažili udělat co nejjednodušší. To znamená, že jsme dali všem kritériím stejnou váhu. Ve skutečnosti samozřejmě rozdíly existují. Podnikatel, který přináší výrobu hodně náročnou na lidské zdroje, se zaměří spíše na náklady práce. Naopak byznysmen, který chce podnikat spíše ve službách nebo v oblasti informačních a komunikačních technologií, se podívá hlavně na ukazatel daňové zátěže nebo administrativní náročnosti. Pokud bych měl říci tři kritéria, která favorizují Českou republiku, jsou to nižší náklady práce, nižší daně a vyšší růstové vyhlídky. Souvislost je jasná, podnikatel chce být přítomný na rostoucím trhu. Nechce začít investovat v Řecku, které kolabuje.
My ale z okolních zemí rosteme nejméně.
Pokud bychom brali v úvahu jen momentální ekonomický růst, určitě bychom skončili mnohem hůře. V současnosti vláda hodně šetří, občané jsou velmi obezřetní, ekonomika se propadá. Nicméně když jste podnikatel a postavíte v roce 2013 továrnu, tak vás nezajímá, jak poroste ekonomika v roce 2013, ale minimálně nějaký střednědobý horizont. Proto jsme pracovali s očekávaným odhadem růstu na následujících pět let z dílny Mezinárodního měnového fondu. Vidíme, že Estonsko, Lotyšsko a Bulharsko mají z hlediska růstu lepší vyhlídky než Česká republika. To může být jedním z faktorů, proč jsme za těmito zeměmi až osmí a nejsme na vyšších příčkách. Na druhou stranu, i když náš růst bude v roce 2012 a 2013 hodně podprůměrný, v průběhu pěti let by se měl pohybovat nad průměrem Evropské unie.
Takže v záplavě negativních informací máte pro české podnikatele alespoň nějakou pozitivní zprávu?
Hlavní výhoda Česka je, že jsme ekonomicky stabilní zemí. Na rozdíl od Španělska, Portugalska či Řecka, kde řeší existenciální problémy, tedy jestli stát zkolabuje, nebo jestli ho bude někdo zachraňovat. Byť máme plno svých problémů a chyb, určitě se nejedná o to, zda budeme schopni splácet svoje dluhy, nebo ne. Což jsou problémy, které jižní křídlo eurozóny řeší.
Co je naopak největším handicapem českých podnikatelů oproti jejich kolegům ve vyspělých zemích?
Úplně nejhorším výsledkem bylo zjištění o vybavenosti dopravní infrastruktury, konkrétně hustoty dálniční sítě. Tu je určitě třeba modernizovat, dále ji budovat. Tyhle faktory by nepochybně zvýšily atraktivitu podnikatelského prostředí v České republice.
Co administrativní zátěž? Řadu let se probírá strašlivě dlouhá doba, kterou tuzemští podnikatelé věnují podání daňového přiznání, v tomto jsme druzí nejhorší za Bulharskem. Mění se něco k lepšímu?
My sledujeme ukazatel náročnosti založení podniku, kolik vás to stojí času a peněz. A vidíme, že Česká republika je v tomto ohledu nadprůměrně drahou zemí, založit firmu je zde nadprůměrně složitější. Vzali jsme si data za roky 2007 až 2011, a i když vidíme, že průměr celé EU se v této oblasti dále snížil, u nás vývoj stagnoval. To je jeden z hlavních faktorů, které nás stahují dolů. Jsme na tom špatně, a navíc v posledních pěti letech nebyl zaznamenán trend, který by signalizoval zlepšení.
Proč se tento problém nedaří zlepšovat, i když se o něm dlouho ví?
Na rozdíl od řady jiných kritérií je toto jednoznačně v kompetenci státu. Ten určuje podmínky, za kterých je možné založit firmu, podat daňové přiznání. Takže se zeptejte ministra průmyslu a obchodu.
Pokud bychom se měli inspirovat v zahraničí, kde administrativa zatěžuje podnikatele nejméně? Kam by měl jít pan ministr pro inspiraci?
V oblasti nákladů na založení podniku je na prvním místě Dánsko, na druhém Slovinsko. Obecně se dá říci, že jsou na tom dobře všechny skandinávské státy nebo třeba také Irsko. Jednou z věcí, které by v této oblasti mohly pomoci, je určitě častější využívání různých forem e-governmentu.
Ve kterých zemích se v poslední době podmínky pro podnikání nejvíce zlepšily?
Největší vzestup zaznamenalo za poslední rok Španělsko, které výrazně snížilo náklady na založení firmy. Velká Británie zlepšila podmínky pro podnikání, včetně daňové zátěže. My jsme skončili třetí, ale ne díky ukazatelům, které může ovlivnit vláda. Příčinou bylo zlepšení růstových podmínek země a pokles úroků z úvěrů.
Na které země by se měli zaměřit podnikatelé, kteří uvažují o expanzi do zahraničí? Která má největší růstový potenciál?
Na prvním místě Polsko, druhé Estonsko, třetí Slovensko. Celkem to koresponduje s tím, kam reálně naši podnikatelé pronikají.
Přinesla analýza nějaký výsledek, který vás osobně překvapil?
Byl jsem sám zvědavý, jak dopadne srovnání Česka se Slovenskem, protože to jsou země, které byly dlouhé roky spolu a stále mezi nimi existuje určitá rivalita. Slovensko nás předběhlo, bylo páté. Mají především lepší růstové vyhlídky, nižší náklady práce i nižší náklady na založení podniku.
Jak se podle vás bude vyvíjet prostředí pro podnikatele v EU do budoucna?
Obecně bude pokračovat trend unifikace, tedy odstraňování bariér. Což je pozitivní. Jednotný trh s pěsti sty nejbohatšími obyvateli na světě je velkou devizou Evropské unie. Pak jsou snahy o unifikaci v dalších směrech, kde to podle mě není nezbytné. Příkladem jsou úvahy o jednotné korporátní dani.
V EU je na celkem vysoké úrovni harmonizace nepřímých daní, ať už daně spotřební nebo daně z přidané hodnoty. Nicméně přímé daně jsou z procesu harmonizace úplně vyjmuty, každý stát má jiná pravidla. Dosavadní snahy o sjednocení vyzněly naprázdno, ale do budoucna lze očekávat silnější tlaky nebo alespoň vymezení společných mantinelů.
Pokud by se to podařilo, přišly by země střední a východní Evropy o jednu z hlavních konkurenčních výhod.
Určitě, nižší zdanění je jedním z hlavních důvodů, který vede firmy z vyspělých zemí do tohoto regionu, kde pomáhají zvyšovat jeho ekonomický výkon a snižovat jeho odstup za vyspělými zeměmi.
O dohánění vyspělých zemí EU se mluví již přes dvě desetiletí. Průměr, do kterého se počítají i země jako Bulharsko nebo Rumunsko, asi nebude takový problém, ale je reálné, že se přiblížíme těm nejvyspělejším, jako jsou naši sousedé Rakousko či Německo?
Ten proces funguje. V současnosti jsme podle Eurostatu v ekonomické výkonnosti na osmdesáti procentech průměru EU. Dovedu si představit, že za dvacet let budeme na sto procentech, ovšem včetně Bulharska a Rumunska. Je těžké odhadnout, za jak dlouho doženeme Rakousko a Německo. Tyto země totiž nestojí na místě. Německo v posledních dvou třech letech roste rychleji než průměr EU, Rakousko patří mezi tři nejlépe hodnocené země.
Jan Jedlička (38) se v oblasti financí pohybuje od roku 1999, kdy po absolvování VŠE začal pracovat jako analytik ve společnosti Conseq Finance. Od roku 2004 je členem analytického týmu v EU Office České spořitelny, od roku 2010 v pozici manažera tohoto útvaru. V rámci své práce analyzuje makroekonomický vývoj v Evropské unii, sleduje podmínky pro podnikání v jednotlivých členských zemích a klíčové společné evropské politiky. Je mu 38 let. Jan Jedlička je ženatý, ve volném čase krotí dva malé uličníky, provozuje sporty všeho druhu a čte literaturu faktu. Pokud by jako ekonom nepracoval v bance, chtěl by být historikem či archeologem.
