Český šlechtic a rakouský maršál byl jedním z nejlepších vojevůdců 19. století. V armádě sloužil víc než 70 let celkem pěti po sobě jdoucím císařům a výrazně přispěl například k porážce Napoleona. Do Čech přivezl recept na řízek a je po něm pojmenován známý pochod.
Foto: Flickr.com
Rod Radeckých patřil ke staré české šlechtě a jeho původním sídlem byla tvrz Radeč u Nového Bydžova. Prvním historicky doloženým členem byl Jan Radecký, zmiňovaný roku 1329. V polovině 17. století získal Jan Jiří Radecký panství Třebnice na Sedlčansku a stal se zároveň hejtmanem Vltavského kraje. Další členové rodu se pak většinou věnovali vojenské kariéře. Václav Leopold Jan dosáhl důstojnické hodnosti, stejně tak jeho syn Petr Eusebius. Ten ale odešel z armády dřív a od roku 1762 žil s chotí Marií Venancií, rozenou Bechyňovou z Lažan, na třebnickém zámku. Zde se manželům roku 1766 narodil syn Václav, plným jménem Jan Josef Václav Antonín František Karel Radecký z Radče.
Těžká cesta do armády
Dětství neměl příliš radostné, protože brzy osiřel. Nejdřív mu zemřela matka a otce ztratil, když mu bylo 10 let. Poté o něj pečoval dědeček Václav Leopold Jan Radecký, ke kterému se přestěhoval do Prahy. Navštěvoval piaristickou školu v Panské ulici a pomalu se připravoval na kariéru v armádě. Plány mu ale zhatil vojenský lékař, který v posudku napsal, že hoch je „příliš slabý a námahu vojenské služby by nesnesl“.
Když roku 1781 Václav Leopold Jan zemřel, poručníkem dospívajícího hraběte se stal strýc Václav Ignác Radecký. Snažil se zajistit synovci slušnou existenci tím, že ho přihlásil do brněnského vzdělávacího internátu, v němž byli mladí šlechtici připravováni na úřednickou a diplomatickou dráhu. Představa úřednické kariéry se však Václavu Radeckému příliš nezamlouvala, a tak se roku 1783 opět hlásil do armády. Pro malý vzrůst a špatnou kondici ale opět nebyl přijat. K vojenské kariéře mu nakonec pomohla náhoda. Císař Josef II. totiž roku 1784 brněnský internát zrušil a Radeckého strýc musel rychle rozhodnout, co s osmnáctiletým svěřencem dál. Zastihl ho ve vídeňské jízdárně a shodou okolností se zde potkal i s jedním známým důstojníkem. Slovo dalo slovo a v srpnu 1784 Václav Radecký z Radče konečně nastoupil k pluku kyrysníků.
Pobočník generála Laudona
V té době čelila habsburská monarchie hned několika nepřátelským útokům, především expandující turecké říši. Hrabě Václav Radecký z Radče měl tedy už v letech 1788 až 1790 příležitost vyznamenat se v bojích proti Turkům. Slavný rakouský generál Gideon Ernst von Laudon si všiml jeho schopností a jmenoval ho ordonančním důstojníkem. V průběhu balkánského tažení se pak Radecký osvědčil u Bělehradu i při pronásledování nepřátel k Bukurešti. Po uzavření míru s Turky roku 1790 se vrátil ke svému původnímu útvaru, který se mezitím změnil na pluk d’Este a byl tou dobou na Moravě.
Klid zbraní ale netrval dlouho, už roku 1792 totiž vyhlásila habsburskému císaři válku revoluční Francie. O rok později získal první bojové zkušenosti z tohoto konfliktu i Radecký, který se ocitl se svým plukem na bojišti v Belgii. Zde si ambiciózního důstojníka vzal do štábu rakouský podmaršálek Jean de Beaulieu a společně se v červnu 1794 zúčastnili i slavné bitvy u Fleurus. Radecký sice utržil několik šrámů, na bojišti se ale velmi osvědčil a následně byl povýšen na rytmistra.
Na italské frontě
Roku 1796 se boje rozšířily i na italské území, kde se mnohých vojenských operací zúčastnil také Radecký. Vždy se prezentoval jako energický, prozíravý a statečný voják. Během tažení získal hodnost majora i další cenné zkušenosti. Navíc se začal vážně zajímat o ženijní vojsko, plnící zvláštní úkoly pomocí speciální techniky. A nebyl to jen teoretický zájem, zanedlouho se stal velitelem ženijního sboru.
Po uzavření dočasného míru roku 1797 zůstal u ženistů a získal možnost nadále prohlubovat a zkvalitňovat jejich výcvik. V Itálii ovšem nezměnil jen druh vojska, ale také svůj stav. Roku 1798 se oženil s hraběnkou Franciskou Kamillou Strassoldo-Gräfenbergovou. V následujícím roce se jim narodilo první dítě a později ještě dalších sedm. Radecký však musel rodinu brzy opustit a vyrazit do boje proti vojskům Francie.
Spojencem Rakouska byla v té době také armáda carského Ruska vedená hrabětem Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem, který v Itálii zastával funkci velitele spojeneckých vojsk. Radeckého si vyžádal jako pobočníka a zároveň se přičinil o jeho povýšení na podplukovníka. V řadě úspěšných bitev se podařilo spojencům Francouze z Itálie vytlačit a Radecký měl možnost nejednou uplatnit své schopnosti a znalosti. Po bitvě na řece Trebii v červnu 1799 byl oceněn velkokřížem Řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka.
Francouzská zkušenost
Po účinkování v Itálii byl Radecký vyslán do Německa, kde převzal velení třetího kyrysnického pluku. Po míru uzavřeném v únoru 1801 si Rakousko začalo ještě víc uvědomovat nedostatky své zastaralé armády a nutnost reforem, jejichž uskutečnění řadu let prosazoval také Radecký. Jeho pluk byl tehdy v Šoproni a dostalo se mu ocenění jako vzornému sboru.
Brzy ovšem došlo k další válce s Francií, kterou Rakušané rozpoutali roku 1805 s podporou Anglie a Ruska. Radecký, povýšený na generálmajora, převzal velení lehké brigády a byl převelen opět do Itálie. Jeho úspěšné tažení vyvrcholilo roku 1805 vítězstvím v bitvě u Caldiera. Pak dostal za úkol pomoci spojencům ve Štýrsku, kterým hrozilo obklíčení ze strany Francouzů. Za velmi těžkých podmínek zdolal 320 kilometrů a v listopadu 1805 donutil oddíly francouzských vojáků k ústupu. Tím bylo zachráněno spojenecké uskupení, které mohlo poté vyrazit směrem na Moravu. Tam však v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 Napoleon zvítězil.
Radecký versus Napoleon
Roku 1809 vyhlásilo Rakousko Napoleonovi válku znovu. Radecký se nejprve vyznamenal v bitvě u Wagramu a později zastával významnou funkci náčelníka štábu vrchního velitele všech spojeneckých armád. Proslavil se přitom zejména roku 1813 v bitvě národů u Lipska. Vrchní velitel Karel Schwarzenberg se zabýval hlavně diplomatickou činností. Musel vyvinout obrovské úsilí, aby udržel jednotu mezi spojeneckými armádami. Vlastní plánování bitvy tak zůstalo na Radeckém, který využil svých zkušeností a dokázal Napoleona přimět k ústupu. Vzápětí pak naplánoval i postup aliančních sil do nitra Francie, realizovaný v následujícím roce a vrcholící obsazením Paříže v březnu 1814.
Je nesporné, že Radecký měl na Napoleonově porážce zásadní podíl a byl za to také patřičně oceněn. Ruský car Alexandr I. ho vyznamenal Řádem sv. Anny I. třídy a Řádem Alexandra Něvského. Pruský král udělil Radeckému Řád černého orla I. třídy a další vyznamenání dostal také od anglických a bavorských spojenců.
S kmetem v čele
Poté se opět vrátil ke své divizi v Šoproni a roku 1829 se dostal do Olomouce. Byl povýšen na generálmajora a jmenován velitelem olomoucké pevnosti, což bylo v podstatě penzionování. Nové destabilizační události v Itálii ale brzy způsobily, že se Radecký opět zapojil do aktivní služby. Roku 1830 byl pověřen zorganizovat armádu, která měla potlačit revoluční nepokoje na Apeninském poloostrově, a rok nato převzal její velení.
Po pěti letech byl povýšen na polního maršála a vrchol jeho vojenské kariéry přišel na přelomu let 1848 a 1849, kdy mu bylo už 82 let. Tehdy zvítězil v rozhodujících bitvách u Custozzy a Novary. Porazil armádu sardinského krále Karla Alberta, který se pokoušel využít revoluční vlny ke sjednocení Itálie pod svojí vládou. Potlačil navíc i protirakouské povstání v Miláně a Benátkách, které koncem srpna 1849 opět dobyl pro Rakousko. Po skončení války byl jmenován místodržitelem v Lombardsko-benátském království, velitelem všeho zde rozmístěného vojska a hlavou civilních i vojenských úřadů, a to až do roku 1857, kdy odešel na odpočinek.
Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766–1858)
Narodil se 2. listopadu 1766 v Třebnicích na Sedlčansku. Po smrti rodičů se odstěhoval do Prahy, kde se začal připravovat na vojenskou dráhu. Do armády se dostal až na třetí pokus roku 1784, v boji se ale brzy vyznamenal. Byl pobočníkem generála Laudona i hraběte Suvorova. Bojoval na belgické, německé a především italské frontě. Roku 1813 zvítězil nad Napoleonem u Lipska a v březnu následujícího roku obsadil Paříž. Po několika rocích v Olomouci se pak vrátil do Itálie, kde se mu v letech 1848 a 1849 podařilo potlačit povstání. Zemřel 5. ledna 1858 v Miláně.
Řízek od maršála
Václav Radecký z Radče zemřel v Miláně roku 1858 ve věku 92 let. Během vojenské kariéry se zúčastnil 17 polních výprav, zvítězil v desítkách bitev, byl sedmkrát vážně raněn a dočkal se vyznamenání všemi rakouskými a mnoha spojeneckými řády. V armádě sloužil téměř 73 let a vedle odvahy vynikal především novátorstvím a nekonvenčním myšlením. Rakouský skladatel Johann Strauss starší složil na jeho počest slavný Radeckého pochod. Přesto je dnes jeho osobnost ne zcela jednoznačně přijímána. Mnozí mu vyčítají přílišnou loajálnost k habsburské monarchii a například Český svaz bojovníků za svobodu ho vůbec nepovažuje za Čecha.
Od roku 1859 stával na Malostranském náměstí v Praze jeho pomník od bratří Maxů, zhotovený údajně z děl ukořistěných v Itálii. Roku 1919 byl ale odstraněn a v současnosti je uložen v Lapidáriu Národního muzea. Nejvýraznější památkou na významného vojevůdce tak zůstal trochu paradoxně vídeňský řízek, jehož recept získal Radecký roku 1848 v Itálii. Obalovaný plátek masa se původně jmenoval „Piccata Milanese“, ovšem poté, co si ho oblíbil císař František Josef I., vstoupil do kulinářské historie jako Wiener Schnitzel.
