Byl architektem mezinárodního významu, vůdčí osobností české moderní architektury. Jeho rané stavby měly secesní charakter, ty pozdější už kladly důraz hlavně na účelnost. Vždy se ale jednalo o mimořádné budovy, z nichž většina je dnes památkově chráněna. Kotěrův styl ovlivnil řadu dalších architektů včetně Josefa Gočára.
Foto: Flickr.com
Letos v prosinci uplyne přesně 140 let od narození významného českého architekta Jana Kotěry. Česká architektonická obec proto na rok 2011 připravila řadu výstav, přednášek, seminářů i exkurzí, které tohoto průkopníka moderních směrů připomínají.
Kotěra vtiskl české architektuře zcela nové pojetí, na které později navázali jeho žáci Bohuslav Fuchs, Otakar Novotný, Kamil Roškot či Josef Gočár. Kotěrovy stavby mají čistou přehlednou dispozici, tvarovou pestrost, výtvarnou logiku a neotřelou nápaditost. Většina jeho budov se vyznačuje asymetrickou, avšak vyváženou kompozicí, zvýrazněnou využitím neomítaného režného zdiva. Kotěra spojoval ve své osobě schopnosti výborného architekta, stavitele i výtvarníka. Všechny jeho projekty byly zároveň výtvarnými díly, ať už se jednalo o palác, školu či vodojem.
Boj proti klasicismu
Jan Kotěra se narodil roku 1871 v Brně v poloněmecké učitelské rodině, která se později přestěhovala do Plzně. Tam absolvoval německou stavební průmyslovou školu a poté krátce pracoval v Praze v projekční kanceláři inženýra Freyna. Tím se dostal i do blízkosti barona Jana Mladoty ze Solopysk, pro kterého už roku 1894 vypracoval projekt přestavby jeho zámku Červený Hrádek. Mladota si nadaného architekta oblíbil a rozhodl se financovat jeho další studia na vídeňské Akademii výtvarných umění.
Ve Vídni se mladý Kotěra seznámil s Josipem Plečnikem, Josefem Hoffmannem, Josefem Urbanem či Adolfem Loosem. Především ho ale ovlivnil profesor Otto Wagner, který hned na první hodině vyhlásil boj klasicismu a studenty nabádal k novému využití starých forem. Z fasád nechal vymizet historické atiky, římsy či rizality a jejich povrch komponoval podle nových zásad. Často si přitom pomáhal dvěma postranními pylony, mezi které vsunul silně vystupující část. Takovým rámcem si ohraničil fasádní plochu, kterou pak jednoduše rozčlenil. Kotěru toto pojetí nadchlo a v jeho duchu vytvořil i své první školní práce. Roku 1897 získal prestižní Římskou cenu spojenou se stipendiem v Římě. Pobyt v italské metropoli roku 1898 jeho studentská léta završil.
Po ukončení studií se Kotěra vrátil do Prahy a v pouhých 27 letech se stal profesorem na uměleckoprůmyslové škole. Nastoupil za Bedřicha Ohmanna, který odcházel pracovat do Vídně. Kotěra si místo sám našel, což bylo v té době neobvyklé. Později byl jmenován profesorem nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění, kde vychoval celou další generaci moderních architektů. Roku 1899 se oženil s Bertou Trázníkovou a v téže době začal pracovat také na své první významné realizaci, kterou se stala úprava fasády Peterkova domu na Václavském náměstí.
Rané období
Roku 1902 navrhl Kotěra pro spolek výtvarných umělců Mánes dřevěný pavilon na úpatí Kinského zahrady pod Petřínem určený pro výstavu plastik Augusta Rodina. Stavba byla zamýšlena pouze pro tuto výstavu, spolek Mánes ji ale nakonec využíval až do roku 1917. Kolem roku 1902 vyprojektoval Kotěra také několik rodinných domů. Prvním z nich byla Trmalova vila v Praze-Strašnicích. Nesla mnoho folklorních motivů, především hrázděné zdivo, sedlovou střechu a bohatě vyřezávané prvky zábradlí na terase a schodišti. Jejím dominantním prostorem byla vstupní hala anglického typu, z níž se vcházelo do kuchyně, jídelny a salonu. Přes promyšlené dispoziční řešení byla ale tato stavba poněkud těžkopádná. Naproti tomu přestavba Máchova domu v Bechyni působila mnohem moderněji, i když vycházela z podobné dispozice. Měla vyváženější proporce a byla ozvláštněna zešikmením nosných stěn.
První skutečně velkou zakázkou byla ale až stavba Okresního domu (dnešního hotelu) v Hradci Králové na sklonku roku 1902. Hradecký primátor František Ulrich, který úkol zadal, podporoval moderní výtvarné směry, Kotěra měl tedy volné ruce a náležitě toho využil. Okresní dům vyprojektoval na parcele nedaleko labského nábřeží a jeho průčelí rozdělil na dvě části. První navrhl symetricky a ukončil výraznou, ve střední části zvlněnou římsou. Jiný charakter měla druhá, užší část průčelí s hlavním vchodem lemovaným pilastry a lodžií v horním patře. Dům patří k nejlepším realizacím z Kotěrova raného období.
Přechod k moderně
Po cestě do Ameriky, kde se Kotěra podílel na koncepci expozice českých zemí v rámci světové výstavy v St. Louis roku 1904, nastal v jeho tvorbě výrazný zlom. Pod vlivem Charlese Mackintoshe, Josipa Plečnika či Josefa Marii Olbricha se postupně oprostil od secesního dekoru a definitivně se přiklonil k moderně. Začal využívat nové materiály, vápenné omítky nahradil drsnými a dbal také na účelné uspořádání vnitřních prostor.
Jakousi přechodovou stavbou se stala vila s ateliérem pro Stanislava Suchardu v Praze–Bubenči z let 1905 až 1907. Byla koncipována v duchu anglického halového domu. Na západní stranu byl umístěn rozlehlý ateliér a Kotěra navrhl i veškeré vnitřní zařízení.
Ještě výrazněji byl přechod k novému směru patrný u Národního domu v Prostějově ze stejného období. Budova patřila svého času k největším na Moravě a Kotěra měl při její realizaci nelehký úkol – musel skloubit různé funkce stavby. Komplex se skládal ze tří vzájemně propojených prostor – divadla, restaurace s přednáškovým sálem a spolkového domu. Kotěra měl také výjimečný cit pro zapojení uměleckých řemeslníků a výtvarníků do tohoto projektu. Dokázal propojit architekturu budovy s výtvarnými díly a účelovými předměty uměleckořemeslného charakteru, čímž vytvořil jedinečný harmonický celek.
Umělecký vrchol
Kotěrovy další stavby už neměly ani náznak secesní zdobnosti a vyznačovaly se především využitím režných cihel. V tomto duchu začal roku 1906 vznikat soubor budov vodárny pro pražské předměstí Vršovice na katastru tehdejšího města Nusle a obce Braník. Areál sestával z čerpací stanice u řeky Vltavy v Braníku a vodárenské věže mezi Nuslemi, Pankrácí, Krčí a Michlí. Naprosto zřetelným posunem od dekorativnosti se stala Kotěrova vlastní vila v Praze na Vinohradech. Jednoduché fasády odhalovaly vnitřní prostorové rozložení, což se na zahradní straně projevilo nepravidelným uspořádáním oken.
Současně se opět přihlásil Hradec Králové s žádostí o projekt Průmyslového muzea, které se stalo Kotěrovým vrcholným dílem. Kotěra ho vytvořil v letech 1909 až 1913 od prvních náčrtů až po poslední detaily. Muzeum vzniklo jako dvoukřídlá asymetrická budova s kupolí nad střední částí a na jeho výzdobě se podíleli Stanislav Sucharda, František Kysela či Jan Preisler. Současně s muzeem vybudoval Kotěra v Hradci Králové dva malé kiosky u mostu přes Labe a podílel se i na urbanistickém řešení celého města.
Pro Urbánkovo nakladatelství v Jungmannově ulici v Praze vytvořil v letech 1911 až 1912 dům Mozarteum s fasádou ustupující patro po patře do hloubky budovy. Dům kromě nakladatelských prostor a bytů v horních poschodích obsahoval i koncertní sál, ze kterého později E. F. Burian vytvořil své slavné divadlo D. Ve vesnici Ratboř u Kolína pak Kotěra v letech 1911 až 1913 postavil pro dva syny cukrovarnické rodiny Mandelíků také dvojvilu nazývanou Nový zámek. Dnes slouží jako stylový hotel s názvem Chateau Kotěra.
Kolonie pro obuvníky
Léta 1906 až 1913 patřila ke Kotěrovým umělecky nejlepším. Po vypuknutí první světové války ale zakázek výrazně ubylo. Stavební činnost v celé monarchii se téměř zastavila, architekti proto museli přijímat i různé méně atraktivní zakázky. Kotěra měl v tomto ohledu štěstí, roku 1915 ho totiž oslovil zlínský podnikatel Tomáš Baťa, který potřeboval vybudovat novou kolonii pro své dělníky.
Kotěra už předtím pro Baťu pracoval, roku 1911 totiž upravil dispozici jeho vily. Přízemí s centrální halou vyhradil reprezentativním účelům, patro vlastnímu rodinnému bydlení. Do objektu vnesl architektonický řád a jasnou prostorovou hierarchii. Navrhl přístavbu promenád, altánů i zahradního domku a s přirozenou noblesou se zhostil i architektonicky nejobtížnější části – zasazení vily do okolní krajiny.
Vše proběhlo k Baťově naprosté spokojenosti, obnovení spolupráce roku 1915 bylo proto logickým krokem. Kotěra měl už za sebou dva návrhy dělnických kolonií v Lounech a Záběhlicích, nyní ho však čekal rozsáhlejší úkol. Jednalo se o větší počet budov určených navíc různým obyvatelům. Jiné byly požadavky na bydlení úředníků, dílovedoucích i řadových dělníků. Kotěra navrhl regulační plán, který počítal s obytnou zónou i základními službami, jakými byly škola, hospoda, konzum, prádelna, krejčí nebo holič. V letech 1918 až 1925 proběhla na základě tohoto plánu první etapa výstavby, během níž vzniklo 600 nových bytů v dnešní čtvrti Letná. Obrovský poválečný rozmach Zlína nedokázal nikdo odhadnout, další výstavba musela být proto později přepracována. Kotěra se ale přesto výrazným způsobem zasloužil o rozvoj kultury bydlení v tomto městě.
Zakletá univerzita
Po první světové válce už Kotěra příliš podobných úspěchů nezažil. Jeho práce se jen zřídkakdy dočkaly realizace, a ze zdravotních důvodů musel dokonce odmítnout i nabídku prezidenta Masaryka, aby se podílel na úpravách Pražského hradu.
Jan Kotěra (1871–1923)
Narodil se 18. prosince 1871 v Brně. Studoval stavitelství na německé průmyslové škole v Plzni a architekturu na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Od roku 1898 žil v Praze, kde učil na uměleckoprůmyslové škole a od roku 1910 na speciální škole architektury.
Jeho první větší realizací byla fasáda Peterkova domu na Václavském náměstí. Následovaly Trmalova vila ve Strašnicích, Máchova vila
v Bechyni či Okresní dům v Hradci Králové. Zpočátku byl ovlivněn secesí, později se přiklonil k moderně, což se projevilo například při projektování Národního domu v Prostějově. Kotěrovým vrcholným dílem se stalo Průmyslové muzeum v Hradci Králové, vedle toho upravil zlínskou vilu Tomáše Bati a postavil Nový zámek pro rodinu Mandelíků v Ratboři. Zemřel 17. dubna 1923.
Téměř veškerý čas věnoval projektu Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze. První návrh vypracoval už roku 1907, druhý o dva roky později. Koncepce byla podobná pojetí hradeckého muzea, budova měla být zdobena sochami a reliéfy. Projekt ovšem nebyl realizován a vše se vrátilo na začátek. Až další Kotěrův návrh z roku 1914 se dočkal schválení, stavbě ale tentokrát zabránila válka. Po ní byla roku 1920 vypsána třetí soutěž, které se většina českých architektů na Kotěrovu podporu neúčastnila, a ten opět vyhrál. Byl však už těžce nemocný a roku 1923 zemřel. Projekt s pozměněným interiérem realizoval architekt Ladislav Machoň až v letech 1924 až 1930.
Kotěra zemřel ve věku nedožitých 52 let, stačil ale vytvořit obdivuhodné dílo a zapsat se do dějin české i světové architektury. Na paměť jeho pedagogické činnosti byla roku 1924 na budovu Vysoké školy uměleckoprůmyslové umístěna jeho busta od Bohumila Kafky. F. X. Šalda zhodnotil Kotěru na jeho posmrtné výstavě roku 1926 slovy: „Jeho tvorba ukazuje, co je nutnost a síla, co vázanost a přece svoboda, co duch, který nalezl míru a zákon v sobě.“
