Po prázdninách se opět začne projednávat novela zákona o vysokých školách. Musím říct, že ač tuto legislativní normu obecně vítám, našel jsem v ní řadu věcí, které nejsou dotaženy a ještě před jejím definitivním schválením by se měly dořešit.
Nově bude například zřízena pro oblasti vzdělávání možnost takzvané institucionální akreditace. Pokud ji univerzita získá, bude si moci v dané oblasti vytvářet studijní obory sama a nebude muset žádat o akreditaci každého jednotlivého oboru zvlášť. Podle ministerstva univerzitám ubude byrokracie. To je ale zdánlivé.
Navrhované nastavení totiž nahrává spíše velkým univerzitám. Ty mají šanci získat akreditaci u více oblastí, a možná se jim tak byrokracie nepatrně sníží. Malé univerzity však mají tuto šanci pouze v několika oblastech (nejsou schopny personálně pokrýt široce definované oblasti vzdělávání) a u zbytku studijních oborů budou muset procházet stejným byrokratickým procesem jako dosud.
Administrativní zátěž naroste, protože budou muset splňovat podmínky a zvládat byrokracii pro oba modely, přičemž ten stávající (hojně kritizovaný) bude převládat. Nepokoušet se získat institucionální akreditaci přitom nebude dobrá volba. Její zisk bude vnímán jako cosi prestižního, o co bude každá univerzita usilovat, i když to pro ni nebude efektivní.
Jen pro velké?
Co s věčnými studenty
Další věcí, která mě překvapila, je zrušení poplatku za takzvané další studium. Student, který již jedno bakalářské studium absolvoval, musel za další uhradit menší poplatek. Novela tento poplatek ruší. Myslím si, že stát by měl financovat maximálně jedno bakalářské, jedno navazující a jedno doktorské studium. Vše nad tím by měl výrazně zpoplatnit, protože to už je v zájmu jednotlivce, ne celé společnosti.
S tím souvisí také nesystémové financování stávajícího studia nad rámec standardní doby. Zde zase stát přenáší břemeno na vysoké školy. Příklad: zákon umožňuje studentovi studovat zadarmo jeden rok navíc nad standardní dobu studia – u bakalářských oborů tedy tři plus jeden rok. Případný pátý rok si už student platí sám. Stát ale univerzitě financuje jen 3,5 roku. V posledním půlroce už na daného studenta univerzita nedostane ani korunu, a musí tedy pokrýt výdaje ze svého rozpočtu. Pátý rok už po něm může žádat, aby ho zaplatil.
Ale je zde opět háček. Finance, které univerzita od studenta takto získá, musí převést do stipendijního fondu. A ten může použít jen na stipendia studentů. Nemůže z něj tedy hradit ani své vlastní náklady spojené se studiem „přesluhujícího“ studenta.
Nedotknutelný profesor
Podobně jako další kolegové z akademické obce vítám možnost odebírání titulu, ale ani tato záležitost není dotažena do konce. V novele není například zakomponována možnost odebrat profesorský titul. Může tak dojít k situaci, že někomu bude odebrán titul docenta, ale on si mezitím udělá profesuru. A novela výslovně uvádí, že ta zůstane nedotčena.
Jasné není ani rozdělení studijních programů na „profesní“ a „akademické“. Co se tím rozdělením sleduje? Definice v novele je vágní, není jasné, k čemu bude toto rozdělení dále sloužit. Bude stanoveno jiné financování těchto oborů, jiné podmínky akreditace, jiné požadavky na personální zastoupení? To nikdo neví.
Autor je rektorem Ostravské univerzity
