Druhé čtvrtletí představovalo z pohledu evropských akciových trhů periodu frenetických obav. Prudký odraz výnosů státních dluhopisů eurozóny, (ne)konečná řecká sága a výprodeje na čínském akciovém trhu – to vše zatemnilo mysl investorů a přimělo je k plošnému vybírání letos akumulovaných zisků. Ruku na srdce – zaplaťpánbu, že je to (prozatím) za námi.
Není nic horšího, než se pohybovat na trhu, kde emoce ovládají investiční chování. Dobrá investice se pak snadno může stát obětí vlastní reflexivity, která obousměrně působí ve vztahu vnitřní hodnoty (to, co „má“ akcie stát) a ceny (toho, co aktuálně stojí). Jestliže trhy zachvátí panika, představy o hodnotě se odchýlí od reálných základů, čímž podpoří již tak emocemi živenou prodejní spirálu.
Nejhorším důsledkem je pak devastace budovaného portfolia. Na druhou stranu jsou to právě „postperiody“ emocionálního výbuchu, v nichž trhy nabízí ty vůbec nejlepší příležitosti. Mezera vytvořená stlačením cen akcií hluboko pod jejich vnitřní hodnotu se má s přesunem pozornosti k reálným fundamentům tendenci uzavírat. Právě trhy západní Evropy i díky tomu nabízejí řadu atraktivních příležitostí.
Dopomáhá tomu oživující hospodářství hnané domácí poptávkou i nižší nákladové vstupy odrážející pokles cen energií (ropy). Bylo by však nemoudré skočit do akcií po hlavě. Historickou optikou jsou totiž valuace našponované, což vybízí k selektivnímu přístupu. Zejména v sektoru IT, bankách a oblasti cyklické spotřeby však hned několik slibných investičních želízek vidíme.
Autor je analytikem Patria Finance
Z Parketu čtěte také:
Jan Vejmělek: Váhavý posun ke kvalitě
