Zjednodušit podnikatelské prostředí, snížit byrokracii a odlehčit cenu práce – to je protikrizový recept Jana Švejnara. „My zaměstnavatelům prodražujeme cenu pracovní síly tím, že na ni uvalujeme daně a odvody. Ty se přitom dají vybírat v ekonomice kdekoli,“ říká.
Autor: Martin Siebert
Stačilo málo a seděl byste na Hradě vy a ne Václav Klaus. Přemýšlel jste o tom, jak byste se zachoval, kdyby sněmovna vyslovila nedůvěru vládě v polovině českého předsednictví v Radě Evropské unie?
Rozhodně jsem o tom uvažoval a byl bych se choval jinak než Václav Klaus. Jsem přesvědčen, že by Česká republika měla být velmi aktivním státem v Evropské unii, měla by spoluurčovat budoucnost Evropy, i proto, že Evropa je dnes největší ekonomický celek na světě. V době krize jsou velké celky ve výhodě, když jednají jednotně.
Naše předsednictví spadalo do období, které bylo opravdu kritické v době počínající hospodářské krize, a my jsme nesplnili očekávání. Předsednický stát má předsedat Evropě a být jejím lídrem. Tím, že jsme v polovině předsednictví ztratili vládu, jsme vnímáni jako země, která se nebyla schopna tohoto úkolu dostatečně zhostit. Byl to výsledek vztahů mezi politickými stranami, ale prezident může hrát velmi důraznou roli mediátora. Já bych rozhodně už před a i během předsednictví hrál tuto roli velmi aktivně, abychom během toho poměrně krátkého období šesti měsíců udrželi vládu, aby naše předsednictví bylo úspěšné. Prezident Václav Klaus přispěl spíš k tomu, že vláda neuspěla.
Máte stále chuť stát se prezidentem České republiky?
Jakmile se už člověk rozhodne sloužit v nejvyšší funkci, tak to není rozhodnutí přes noc a na jeden den. Kdyby se naskytla příležitost, tak bych se o kandidaturu znovu ucházel. Ale bude záležet na podpoře, jsem realista, vím, že nemá význam kandidovat, když nejsou žádné šance.
Jak hodnotíte první tři měsíce předsednictví, kdy Evropu řídil kabinet Mirka Topolánka?
Jde o dvě roviny. Administrativní části – schůzek, summitů – se vládní úředníci zhostili dobře. Ale co chybělo, bylo vytyčit si jednu, dvě, nanejvýš tři oblasti, kde bychom chtěli Evropu posunout dál. K ničemu podobnému jsme nepřispěli.
Samozřejmě nastaly situace, které byly do určité míry neočekávané. Ale to, že budeme předsedat Evropě, jsme věděli několik let dopředu. Měli jsme se koncepčně připravit na to, čeho bychom mohli docílit, aby to i po patnácti dvaceti letech neslo stopu České republiky.
Co třeba máte na mysli?
Jedna oblast je například v ekonomické sféře. Dalo se očekávat, že po období dlouhodobé konjunktury dojde ke zpomalení ekonomiky. Čím dál víc se rýsovalo, že může přijít velká hospodářská krize. Přesto jsme nevytvořili silný, mezinárodně složený tým špičkových ekonomů, kteří by s námi připravili koncepci optimálního evropského přístupu ke krizi.
V době našeho předsednictví krize vrcholila, bylo potřebné stanovit kroky, které by Evropu posunuly dál. Mohli jsme zorganizovat summity, které by připravily koncepci, na niž by Evropa musela začít reagovat a přijímat ji. Mohli jsme být lídrem a ne následovníkem. Měli jsme samozřejmě omezený prostor i omezené zkušenosti a prostředky, ale mohla zde být mnohem větší snaha.
Martin Bursík jako předseda zelených se snažil prosadit vznik týmu světových ekonomů pod vaším vedením. Je škoda, že se to nepovedlo?
Je to škoda, protože jsme promarnili příležitost. Předsednickou zemí se můžeme stát jednou za třináct, čtrnáct let. Pokud projde Lisabonská smlouva, tak rotující předsednictví zanikne. Měli jsme jedinečnou příležitost nejen ukázat, že jsme schopnými, ale také že dokážeme pomoci Evropě ve chvíli, kdy se dostává do velice složité ekonomické, a tím pádem i politické a sociální situace. Národní ekonomická rada vlády sehrála důležitou roli, ale byla to spíš náplast na zranění, které se objevilo, místo preventivní léčby.
Teď se znovu objevilo vaše jméno v souvislosti s kandidaturou na evropského komisaře. Měl byste o tuto funkci zájem?
Myslím, že to bylo spíš spontánní. Politické strany o tom debatují, ale zatím se kandidatura odkládá až po podzimních volbách. Je velmi důležité, jaké portfolio bude Česko mít, protože některá jsou vlivnější, například v oblasti ekonomické konkurence. Jiná jsou méně důležitá, protože jde o oblasti, které si vlády drží ve svých vlastních jurisdikcích, třeba sociální záležitosti.
Premiér Fischer má pravdu, když říká, že je třeba jednat raději dříve než později, že je lepší vybrat nějakou osobu teď, protože ostatní státy už kandidáty nominují a vyjednávají. Když přijdeme pozdě, tak na nás samozřejmě něco zbude, ale nemusí to být oblast, kterou bychom chtěli. Strany by měly překlenout politickou řevnivost a najít řešení co nejdříve. Česko by mělo využít všech svých prostředků, aby získalo vlivný post. Sám neuvažuji, že bych kandidoval na eurokomisaře.
Kdyby vás ČSSD oslovila, neboť o vašem jméně už mluvil v souvislosti s kandidaturou na eurokomisaře předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, tak byste to odmítl? Vždycky věci vážně zvažuji. Záleželo by na tom, jaké portfolio bychom získali. Jsou portfolia, která jsou poměrně bezvýznamná, nemělo by smysl, abych se o ně ucházel. Něco jiného by bylo, kdyby šlo o nějaké významné portfolium. Ale v této chvíli o tom neuvažuji. Premiér Fischer říká, že nejvhodnější je rovnou s vyjednáváním o portfoliu nabídnout i tvář, která by je naplňovala… S tím souhlasím. Je mnohem těžší získat vlivné portfolio bez tváře. Ostatní státy vyjednávají nejen o portfoliu, ale už naznačují, že kdyby získali ekonomickou oblast, mají tohoto ekonoma, jestli právní oblast, tak tohoto právníka. Mít osobu je důležité, protože v tu chvíli se jedná opravdu vážně. Do té doby je to jen hypotetické. Národní ekonomická rada vlády připravila protikrizová opatření, ale nakonec se po politické dohodě schvalují návrhy ODS i ČSSD. Mohou zmírnit dopadyhospodářské krize, nebo se vzájemně „vyruší“? Myslím, že opatření jdou v principu správným směrem a zmírní do určité míry dopady krize. Já bych zmenšil jejich počet a zaměřil prostředky jen do pár oblastí. To by bylo ještě účinnější. Princip, který zastávám, je, že všechna fiskální opatření by měla být přijímána na úrovni celé Evropy. Ideálně na úrovni USA, Evropy, Japonska a Číny, tedy hlavních světových hráčů, protože ekonomika je celosvětově propojena. JAN ŠVEJNAR (57) V sedmnácti letech odešel za rodiči do emigrace. Po získání doktorátu na Prin cetonské univerzitě přednášel ekonomii postupně na Cornellově, Pittsburghské a od roku 1996 na Michiganské univerzitě. Po roce 1989 získal zpět české občanství a podílel se na transformaci Československa a České republiky, spolupracoval s vrcholnými politiky všech polistopadových vlád, byl ekonomickým poradcem prezidenta Václava Havla. V roce 1991 založil Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium na Karlově univerzitě. Je poradcem mezinárodních institucí, vlád a velkých podniků. V roce 2008 neúspěšně kandidoval na prezidenta ČR. Je ženatý, manželka Katherine Terrellová je také uznávanou profesorkou ekonomie. Mají syna Daniela a dceru Lauru. Švejnar rád lyžuje, hraje tenis a na kytaru. Pro malou zemi nemá význam, aby dělala samostatný fiskální stimul, protože nakonec většina poptávky po našem zboží a obchodovatelných službách je v zahraničí, zejména v západní Evropě. Protobychom měli postupovat v tandemu se všemi evropskými zeměmi a nedělat moc navíc. Jak se díváte na zavedení šrotovného v České republice? Jestliže šrotovné bude celoevropskou záležitostí, tak je dobře, že jsme součástí. Ale já nepovažuji šrotovné zrovna za nejšťastnější prostředek fiskálního stimulu, jsou některé jiné – efektivnější. Též vidím šrotovné jako sociálně ne zcela férové, protože jsou to více střední a vyšší vrstvy, které mají auta nebo mají peníze na náhradu staršího auta novým, nižší vrstvy tuto státní dotaci nemohou využít. Není tedy absurdní, že šrotovné nejvíc prosazuje sociální demokracie? Myslím, že to dělá v rámci solidarity se západní Evropou, která s tím vyrukovala. Ale dovedu si představit jiné oblasti, například šrotovné na něco, co má každá rodina, třeba na ledničku. To by bylo mnohem společensky férovější a sociálně více žádoucí. Jaká opatření proti krizi byste tedy doporučil? V České republice bych se zaměřil na doprovodná opatření – hlavně odlehčení ceny práce. My zaměstnavatelům strašně prodražujeme cenu pracovní síly tím, že na ni uvalujeme různé daně a odvody, přitom ty se dají vybírat v ekonomice kdekoli. Ale my je vybíráme ze zvyku na pracovní sílu. Zaměstnavatel, když mu uvalí stát padesátiprocentní daň, zaměstná méně lidí. Ale když mu stát odlehčí, bude méně propouštět. V rámci stimulu, který zajistí určitou poptávku, vzniká otázka, jak udržet co největší zaměstnanost. Zaměřit se na odlehčeni ceny práce by přineslo nejvyšší efekt. Nečinný stroj je sice také obrovská ztráta, ale neplatí se mu podpora v nezaměstnanosti. Kdežto člověk, který pracuje, má přidanou hodnotu. Ale ve chvíli, kdy se stane nezaměstnaným, nejenže nemá přidanou hodnotu, ale stojí daňové poplatníky peníze. Firmy také zatěžuje velká byrokracie… Je potřeba velice rázně zjednodušit prostředí pro podnikatele. Měl bych recept: v legislativě máme stále mnoho odlišností od Evropské unie. Někde máme jednodušší opatření my, někde Evropská unie nebo členské státy. Skoro přes noc by se dalo převzít to, co je jednodušší. Pokud jsou jednodušší naše normy, pak si je ponecháme. Ale v případech, kde je evropská legislativa jednodušší, měli bychom použít evropskou. Obě už jsou vyzkoušeny. Tady by se podnikatelům velmi ulehčilo a téměř okamžitě. Navíc to moc nestojí. Jsou to věci, jejichž zavedení by bylo mnohem efektivnější než celý seznam opatření, která se někdy, jak říkáte, nedoplňují, nebo se mohou dokonce „bít“. Ukazuje se, že Česko bude mít kvůli krizi velké ekonomické problémy s udržením deficitu státního rozpočtu na únosné míře. Co byste poradil Fischerově vládě? Není moc na výběr. Značnou část výdajů státního rozpočtu tvoří mandatorní výdaje, a jak se zvyšuje nezaměstnanost, pokud nesnížíme systém podpory v nezaměstnanosti, tak většina schodku půjde na úhradu sociálních potřeb nezaměstnaných. Pak zbude velmi málo na ostatní věci, které se musí zaměřit spíš strategicky, jak dostat ekonomiku z recese. A myslet na to, abychom, když se z ní dostaneme, byli akceschopní a konkurenceschopní. Proto bychom měli vložit prostředky do terciárního vzdělání, vědy a výzkumu, ale s tím, že se tyto oblasti restrukturalizují a přemění na velmi efektivní a výkonné části ekonomiky. Tak to dělá Čína i USA, které investují do špičkového výzkumu, vývoje a vzdělávání, aby v dalším konjunkturálním cyklu přišli už jako velice draví, konkurenceschopní soupeři. Kdyby to Evropa neudělala, tak bude s křížkem po funuse zjišťovat, že se ocitla daleko níž než před recesí. Má se tedy Česko zadlužit, aby byly peníze na vzdělání, vědu a výzkum? Míra schodku by neměla vybočovat z průměru zbytku Evropy. Schodek v České republice bude, zdá se, víceméně obdobný jako ve Francii, Německu a dalších zemích. Britové mají mnohem větší schodek, protože jedou podle modelu Spojených států, my jedeme podle evropského modelu s menším schodkem. Ale deficit se bude dál prohlubovat, protože recese bude dál pokračovat, jak u nás, tak ve zbytku Evropy. Prognostik a ekonom Miloš Zeman předvídá, že krize bude trvat pět let. Jste také takový pesimista? Já doufám, že to nebude trvat tak dlouho. Bude to záviset na tom, jak se k tomu lídři hlavních zemí postaví. Buď se z ní začneme dostávat, nebo spadneme ještě hlouběji, pokud opatření hospodářské politiky nebudou dostatečně velká a důsledná. To nebezpečí je reálné. Britští a američtí ekonomové a lídři říkají, že je lepší uskutečnit výraznější fiskální stimul, abychom změnili očekávání všech hráčů, rodin i podnikatelů, že nepřipustíme další pokles, a naopak velmi ztratí, když nebudou včas investovat a nezapojí se do konjunkturálního procesu. Amerika a Británie postupují tak, že se zadluží poměrně hodně, ale krátkodobě, a dluhy splatí z konjunktury, která přijde. Rostoucí ekonomika zahojí spoustu problémů. Americký prezident Barack Obama měl při návštěvě Evropy dva cíle: znovu navrátit popularitu USA a přesvědčit Angelu Merkelovou a další lídry, aby se připojili k americko-britskému modelu a šli s krátkodobým velkým stimulem do ekonomiky společně. To druhé se mu nepodařilo, tam kapituloval, aby dosáhl prvního cíle. Kdyby USA s 25procentním a Evropa dokonce s 30procentním světovým HDP harmonizovaly kroky a přidalo se i Japonsko a Čína, tak by se s krizí mohlo pohnout. Ale Evropa není jednotná, k Obamovi se nepřipojila, tak jedeme dvourychlostně. Vy vysoké zadlužení nepovažujete za cestu do pekel, jak nazval Obamův postup expremiér Mirek Topolánek? Já sám se trochu víc přikláním k anglo-americkému modelu, protože jej považuji za velmi prozřetelný. Nebezpečí, že by se recese opravdu mohla proměnit v depresi, je totiž velmi reálné, proto je lepší silně investovat, abychom změnili tu spirálu, která nás žene dolů. Pokud bude recese trvat dlouho, tak si všichni zvykneme, že jdeme dolů, a budeme se podle toho chovat. Když budeme očekávat, že ekonomika půjde nahoru, tak budeme podle toho jednat a opravdu půjde nahoru. V opatrnickém postoji setrvávají banky, podniky se nemohou dostat k penězům… Naše banky nejsou zasaženy toxickými aktivy jako zahraniční, ale reagují na to, že naše ekonomika jde do recese, která sem byla přinesena nákazou. V době recese jsou banky velmi obezřetné, půjčují jen těm nejlepším bonitním klientům, určí přísnější pravidla, která ne všichni splňují. To je zcela racionální. Vláda by měla v této situaci použít peníze z centrálního fondu a přes banky půjčit malým a středním podnikatelům, kde je naděje na návratnost ze společenského hlediska vysoká, i když banky do nich odmítají vkládat soukromé fondy, protože se neohlížejí na celospolečenský aspekt. Stát musí brát v úvahu širší kontext. Ale není obezřetnost bank kontraproduktivní? Pokud nebudou firmám poskytovat provozní úvěry, podniky zkrachují a banky nedostanou zpátky už dříve půjčené peníze a ubude jim i budoucích klientů. Neohrozí to pak i samotné banky? To musí banky brát v úvahu, aby pokud možno podniky nezkrachovaly s půjčkami, které od nich mají. Půjčují proto především zavedeným klientům, které lépe znají. Myslím, že české banky jsou poměrně zdravé. Neočekávám, že by nastal krach bank. Musely by dřív krachovat banky v zahraničí, než by krachovaly banky tady. O tolik jsme na tom lépe. Pomohlo by dnes České republice, kdyby měla euro?**
Já dlouho zdůrazňuji, že by pro nás bylo výhodnější být v eurozóně než nebýt, a to i v době krize. Kdybychom vstoupili do eurozóny jako Slovinci, tak bychom zamezili velkým výkyvům směnného kurzu. Koruna vystoupala o 25 procent a pak zase klesla o 25 procent oproti euru během jednoho roku. Na velké kurzovní výkyvy se podnikatelé nedokáží nikdy dostatečně připravit. Kdyby se toto riziko eliminovalo, tak by to bylo velice blahodárné pro podniky, jednotlivce, pro všechny.
