Česká ekonomická diplomacie by se měla zaměřit na země třetího světa a mimoevropská ekonomická centra, říká Jan Zahradil, europoslanec za ODS.
Foto: ODS
Jakých pět hlavních cílů by měla sledovat česká zahraniční politika v příštích pěti letech?
Je třeba zaměřit se na promyšlenou a jednotně řízenou ekonomickou diplomacii, především ve vztahu k takzvanému třetímu světu a mimoevropským ekonomickým centrům. Měli bychom si stanovit a udržet několik prioritních mimoevropských zemí pro dlouhodobé budování úzkých, nadstandardních vztahů. Problematická je i orientace zahraničního obchodu. Důležité je i vymezit se vůči německo-francouzské federalizační tendenci v EU, která nás zavádí do pozice ekonomického a politického vazala takzvaného tvrdého jádra EU. Podle mě by bylo vhodnější budovat jim politickou protiváhu. Posilovat atlantickou vazbu i vztahy s Velkou Británií coby vyvažovacím prvkem na kontinentě. Země jako Česká republika by měly usilovat i o zisk nějakého bonusu, který nás vydělí z globálně vnímané a poněkud anonymní tříště střední a východní Evropy a získá nám kredit, pověst a viditelnost. Mám na mysli třeba projekt protiraketové obrany, na který nedošlo.
Jaké nástroje by pro dosažení cílů měla zvolit?
Je to především silná a jednotně řízená ekonomická diplomacie. Česká zahraniční služba se musí oprostit od pojetí diplomacie jako jakési tajemné „vysoké“ politiky summitů a depeší. Mezinárodní angažmá v pravý čas na pravém místě je pozitivním a zviditelňujícím přínosem, proto je nutné. Na mysli mám zahraniční vojenské i civilní mise, pomoc při ekonomické rekonstrukci tam či onde nebo při budování politické infrastruktury. Pomáhat můžeme i při prosazování lidských práv. Konečně je nutná naše vlastní autonomní politika uvnitř EU, která není jen bezmyšlenkovitým následováním soudobých integračních trendů, u nichž se může po čase ukázat, že byly slepou uličkou.
Jak má vypadat česká zahraniční politika?
Karel Schwarzenberg: V Česku se o zahraniční politiku skoro nikdo nezajímá Jan Hamáček: Česko musí být v EU aktivnější Miloslav Ransdorf: Česká zahraniční politika nemá žádnou koncepci
V čem jsou slabiny nynější české zahraniční politiky a jak je zlepšit?
Hlavní slabinou je neschopnost definovat si vlastní dlouhodobé zájmy uvnitř EU a také prostředky, jak je prosazovat. Stále vítězí setrvačnost a pohodlnost. Důsledkem je, že přijmeme i ty projekty, které jsou pro nás nevýhodné (viz Lisabonská smlouva). Pokud by zde v tuto chvíli byla jiná vláda, zřejmě by strčila i hlavu do chomoutu Paktu pro euro, přestože na tom nemáme co získat. Tato vláda tak naštěstí neučinila. S výjimkou ODS nemá žádná strana vlastní autonomní zahraničněpolitickou doktrínu. Všechny ostatní strany jen opsaly programy nadnárodních politických uskupení – eurolidovců, eurosocialistů a tak dále, což je důkazem jejich programové nedostatečnosti. Další slabinou je rezortismus – neschopnost ministerstev spolupracovat, nejednotné řízení, nekoordinované priority. Pokud nebude za vnější vztahy – ekonomicky i politicky – odpovídat jeden úřad, těžko se to změní.
Odlišný postoj Hradu a ministerstva zahraničí k významným světovým událostem není ojedinělý. Jak nejednotnost podle vás chápou v zahraničí? Jsme čitelným partnerem?
Prezidentův přínos je spíše intelektuální. Vidím ho v tom, že nastoluje evropská témata a otevírá kritickou diskuzi o úzkých místech integračního procesu i některých globálních jevů. Bez jeho intervencí by se zde o mnoha věcech vůbec nediskutovalo. To, že to mnohé u nás doma i v zahraničí dráždí, je spíše jejich problém. MZV je v jiné pozici, drží v rukou exekutivní moc, jeho stanoviska nemohou být tak vyhraněná, ale za výkon zahraniční politiky má primární zodpovědnost a tak se to také v zahraničí chápe.
