Jan Žůrek z KPMG: Česko je někde uprostřed peletonu

Znechucení z elit, nepotismu a korupce není jen záležitostí Česka a oproti jiným zemím Evropy na tom nejsme tak zle, říká odcházející šéf české pobočky KPMG Jan Žůrek.

Vedoucí partner největší poradenské a auditorské firmy v Česku Jan Žůrek po čtvrt století předává funkci. „Přejdu do seniorsko­mentorské role. Budu k dispozici na vyžádání,“ nastiňuje své další plány.

V KPMG je zvykem, že partneři končí po šedesátce. Je to tak?

Ano, máme tohle zakotveno v našem regionu jako pravidlo a já jsem před rokem oznámil, že skončím. Vzhledem k velké míře autonomie v naší organizaci se nám do nástupnictví nikdo zvenku nevměšoval a já funkci k 1. říjnu tohoto roku předám Radku Halíčkovi, který byl dosud partnerem zodpovědným za daňové a právní poradenství. Ne že bych úplně natvrdo skončil, ale za dva tři měsíce, až předám veškerou agendu, přejdu do nějaké seniorsko­mentorské role. Budu v síti, ale spíš na vyžádání a ne každý den.

Jaké je odcházet z firmy po tolika letech? Najednou vyskočit z šedesátihodinového pracovního týdne?

Nic není věčné, věci, pozice i obchodní vztahy jsou pomíjivé a s tím jsem srozuměn. Těším se na to, že budu mít mnohem víc času, a nebojím se ani trochu, že bych nevěděl, co s ním. Jsem v Radě vlády pro udržitelný rozvoj, což je téma, kde dosud přetrvává představa, že si na to nejdříve musíme vydělat. Ale je tady skupina firem, řekněme asi třicítka, která se dala dohromady a diskutuje o tom, jak se v tomhle směru posunout a přitom shora netlačit hrubě na pilu, ale regulovat a motivovat firmy i společnost k udržitelnému rozvoji chytře.

Hodně mě to téma zajímá, věnoval jsem se tomu po večerech a teď tomu budu moci dát víc času. Budu se angažovat v investičním klubu, mám nějaké charitativní aktivity, budu hrát s kamarády víc golf. Protože jsem uježděný a ulétaný, dal jsem si taková předsevzetí, že rok nesednu do letadla a dva měsíce do auta. Všude budu jezdit na kole.

Předpokládal jste někdy, že česká společnost v roce 2016 bude vypadat tak, jak vypadá? Že spousta inteligentních lidí dnes zastává názory, za které by se ještě před pár lety styděli?

Ne, já jsem byl optimista, ale současná situace, na níž máme taky asi nějaký podíl viny, není specificky český fenomén. Něco na způsob zklamání, až znechucení z elit, z nepotismu, až korupce – to nenastalo jenom v Česku. Podobná linka je patrná v západní Evropě i v Americe. Mám přece jenom výhodu v tom, že skoro dvacet let znám celý region a tenhle proces probíhá všude, objektivně vzato často v mnohem tvrdší podobě.

Řekl bych, že ve skutečnosti jsme tak uprostřed pelotonu, mezi západem a východem Evropy. Nedá se úplně jednoznačně tvrdit, že tohle pootočení souvisí s recesí, protože si vezměte třeba Polsko. Měřeno výchozím stavem je to ekonomicky velmi úspěšná země, Poláci se dovedou prosadit v mezinárodních strukturách. A podívejte, jak dramatický politický obrat tam nastal. Ono se nám to kolo dějin po pětadvaceti letech nějak otočilo, okouzlení z liberalizace společnosti, ze svobody, možnosti podnikat, cestovat a vzdělávat se je passé.

„Všichni si tykáme a tohle jsou naše dovolené,“ komentuje Jan Žůrek stěnu polepenou pohledy (Autor: Tomáš Novák/Euro)

Někde jsem četl vaše historky z úplných počátků, jak jste s Františkem Dostálkem jezdili do evropské centrály a chystali spuštění pobočky. Tehdy, před nějakými pětadvaceti lety, to musela být barvitá doba…

Začátky byly improvizované a barvité, to je pravda, ale já nemám rád navozování příběhu o dvou otcích zakladatelích, pod jejichž moudrým vedením firma rozkvetla do dnešní velikosti. Spíš je to tak, že jsme dali dohromady základy dobrých týmů, dokázali je motivovat a postavili kanceláře v Československu (po rozdělení přešlo Slovensko pod rakouská křídla). Dnes máme v Praze, Brně, Ostravě a Českých Budějovicích 900 lidí v přepočtu na plné úvazky, takže s částečnými úvazky tisícovku. Každá z těch poboček je trochu specifická, ale rozvíjejí se dobře. Podobně jako v Rakousku, kde je vedle velkého mezinárodního centra ve Vídni i významná kancelář v Linci, je u nás ekvivalentem Lince Brno. Tam máme nejen moravský byznys, ale i centrum podpůrných činností auditu, kde pracuje 15 lidí pro celou republiku.

Také je to asi z nákladových důvodů, ne? Přece jenom je v platové úrovni a v nájmech rozdíl mezi Prahou a regionálními centry…

Při dnešním stavu poptávky po schopných lidech na trhu práce se ten nákladový diferenciál stírá, ale v rutinnějších službách jde spíše o snahu být blíže ke klientovi.

Přečtěte si exkluzivní rozhovor s nastupujícím šéfem Linetu:

Tomáš Kolář: Linet nebudu měnit

Poradenství a audit se musely vypořádat s dopady „velké recese“, sazby i konkurence jsou přes růst v posledních letech přece jen o dost níž, než bývaly do roku 2008, a přitom regulatorní nároky neuvěřitelně stouply. V době krize braly i velké firmy menší zakázky a sazby šly opravdu hodně dolů...

Od začátku tisíciletí byl obrovský boom díky přílivu zahraničních investic, bylo hodně akvizic, souvisejících auditů, spousta funkcí vznikala ve firemní sféře nově a znalosti byly vzácné, lidé se přetahovali ještě víc než dnes. Spousta lidí, kteří prošli naší firmou, dnes zastává pozice finančních ředitelů nebo šéfů kontrolingu ve firemní sféře. Když si srovnáme obratové křivky, byl rekordní finanční rok 2008 a srovnatelné úrovně dosáhneme v letošním finančním roce 2016. Dna bylo dosaženo v roce 2010, kdy jsem shodou okolností přebíral funkci vedoucího partnera. Sazby jsou někde jinde, ale to je patrné ve všech profesionálních službách – asi ještě víc šly dolů sazby třeba u právníků. Hlavní změna je v tom, že se dneska musíme mnohem více věnovat prodeji a konkurujeme nejen menším providerům, ale i mezi sebou.

Nikdy jste se tolik neorientovali na veřejný sektor, kde se dnes všechno soutěží o hodně tvrději než dřív, s větším důrazem na ceny, ale i ve vztahu k privátní klientele je kumšt udržet dlouhodobé vztahy. Máte privátní firemní klientelu, kterou držíte od samého začátku?

Je pravda, že jsme od začátku měli převahu soukromé korporátní klientely, což souviselo s obsluhou přicházejících zahraničních investorů. Některé máme opravdu dlouho – jednoho 24 let – a udržení klienta je vždycky otázka kvality a vztahů. Audit z hlediska podílu na tržbách klesá, také se z něj odštěpil obor „risk consulting“, daňové poradenství si podíl zhruba drží, poradenství související s příchodem investorů a akvizicemi není, co bývalo, takže roste váha poradenství při zlepšování firemních procesů. Vědět, co lze u klienta zlepšit a kde jsou jeho slabá místa, to je samozřejmě také otázka psychologie, což předpokládá nějaký delší vztah založený na důvěře.

Kdo má rád konzultanta, který radí v akvizicích, ale vyhýbá se riziku To přece znáte velmi dobře. Museli jste se setkat mnohokrát se situací, kdy poradce třeba v akvizicích ohodnotí firmu níže, než je ochoten klient akceptovat. To je přece neuvěřitelné napětí – nabídku k převzetí dáváte proto, abyste v ní uspěli, zatímco poradce vám drží ruce při zemi.

Pečlivé vyhodnocování rizik je ozdobou analytika, ale proto jsme v dané transakci analytiky. Oni mají dravčí instinkt, který nám chybí, mají jiné představy třeba o goodwillu akvírované firmy, o rozšíření trhu.

Často jezdíte do jižních Čech, máte k tomuto kraji nějaký bližší vztah? Pokud vím, pomáhal jste tam s obnovou řady kapliček a božích muk.

Mám rád Šumavu, znám ji hodně dobře a také mám chalupu u Blatné. Máme tam takové neformální sdružení, které si říká Menhirostav. Založil je před dvaadvaceti lety můj kamarád kumštýř, který se usadil v Hajanech na statku. Nejdřív tahle parta žila v okouzlení keltskou minulostí, jezdila do Skotska a občas jsme vztyčili nějaký menhir. Z okna chalupy jsem se léta díval na povalený kříž u cesty, což provedli kdysi zdejší venkovští kluci cestou z hospody, až mě napadlo: pojďme ten kříž znovu postavit. Nezůstali jsme u něj, postupně jsme dospěli k opravě kapličky, božích muk, k vyčištění studánek.

Také jsme se pustili do opravy starého židovského hřbitova ve Slatině. Kolemjedoucí kolaři se u nás zastavovali a ptali se, proč se tam s tím moříme, jestli jsme Židi. Pokud vím, nikdo z nás s židovstvím bezprostředně nemá nic společného, ale je to součást historie a nikdo jiný se k jeho opravě neměl, tak proč ne my? Adolescenti, které jinak nepřinutíte ani k posekání trávníku, tady makají bez nároku na odměnu. Asi vnímají ten étos. A to je ten hezký pocit naděje.

Bývalý šéf Microsoftu se rozpovídal o technologiích. Čtěte:

Jan Mühlfeit: Technologie nás už válcují