Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se začala „prát“ (její oblíbené slovo na sociálních sítích) za zdanění zisků bank, z nichž chce zaplatit zvýšení rodičovského příspěvku o 80 tisíc korun. Heslo, s nímž vyrazila do boje, je právě tak chytlavé jako intelektuálně darebné: „Můžeme si vybrat, jestli chceme v České republice podporovat banky, nebo děti“. Umění propagandy spočívá v navození představy, že stát utrácí peníze na banky, i když by je mohl a měl dávat mladým rodinám s dětmi.
Je to samozřejmě nesmysl: za finanční krize se sice banky zachraňovaly z peněz daňových poplatníků všude možně od New Yorku po Berlín, ale zrovna v Česku tomu bylo přesně naopak – banky tu odváděly daně z příjmů za léta 2008-2018 v celkové výši 137 miliard, z toho loni skoro šestnáct a půl miliardy.
Tohle paní ministryně Maláčová samozřejmě ví, ale také jako politický talent pochopila, co znamená Švejkovo „ono se to nesmí, ale ono se to může“.
Pro pořádek je třeba se podívat do bankovních statistik, zrovna dneska vyšla čerstvá za únor 2019. Z nich vyplývá, že bilanční suma bankovního systému v Česku byla přes 7,846 bilionu korun, ale z toho úvěry domácnostem představovaly 1,654 bilionu, tedy méně než čtvrtinu. Banky vydělávají velmi slušně, ale příspěvky k tvorbě zisku nepocházejí zjevně jen z domácností, ale i z půjček podnikům, z držení vládních dluhopisů, z obchodů s cennými papíry a také ze zcela bezrizikových úložek u centrální banky (výčet není úplný a přesnou skladbu banky pochopitelně nesdělují).
I po zdanění a splnění odvodů do různých fondů zůstává sektoru finančních služeb k rozdělení masivní objem zisku. Co s ním dělají, je zobrazeno tady:
Reinvestice a dividendy v českém finančním sektoru
O čem se v Česku už nějakou dobu docela intenzivně diskutuje, je odliv zisku přes výplatu dividend do zahraničí. Implicitně je podstatnou sdělení, že zahraniční kapitál „saje“ v Česku příliš, a je proto třeba ho dodatečně zdanit, aby toho doma na bohulibé účely zůstalo víc a „zdroje byly“. Přitom tenhle postoj není výsadní doménou levice, ale totéž si myslí i „národní pravice“.
Od roku 2000 se zhruba polovina disponibilního zisku bank reinvestovala a polovina rozdělovala mezi akcionáře. Když to řeknete takhle, tak to žádného podnikatele a ekonoma ve skutečnosti nemůže konsternovat, protože poměr „fifty-fifty“ je úplně normální a nejen u nás.
Ve Spojených státech, kde jsou k dispozici velmi dlouhé časové řady na burze obchodovaných firem, představuje historický průměr dividendového výplatního poměru zhruba 50%. Vůbec nic na tom nemění fakt, že z daňových důvodů v Americe preferují zpětné odkupy akcií, protože daňově vycházejí výhodněji. Přesvědčte se tady. Pokud vás zajímá konkrétně finanční sektor, podívejte se na Figure 13. a 14.
Samozřejmě, že běžný laik v Česku neuvažuje v kategoriích typu dividendového výplatního poměru včetně buy-backů, takže je velmi dobře manipulovatelný právě těmi mnohamiliardovými částkami a manipulátorů ze všech stran spektra se vždycky našlo dost. Akorát jich přibývá, a když přijde recese, bude ještě mnohem hůř.
Česko jako dividendový bankomat: loni do zahraničí odteklo 257 miliard korun
Samotná skutečnost, že dividendy tečou do zahraničí, je důsledkem toho, že jsme se ve skutečnosti chtěli obejít bez zahraničního kapitálu, ale hrubě se nám to v 90. letech minulého století nepovedlo. To je neoddiskutovatelný fakt.
Problémy se samozřejmě musely koncentrovat v bankovním sektoru, který měl „národní kapitalismus“ financovat. Tři ze čtyř velkých bank byly částečně privatizovány v kuponové privatizaci v 90. letech, což skončilo pozoruhodně nákladným neúspěchem (dlouho jedna z nejdražších epizod svého druhu na světě). Teprve na druhý pokus byly privatizovány do rukou zahraničních bank, čehož se zhostila vláda Miloše Zemana, ale udělala by to každá jiná, donucena okolnostmi. Dnes nám připadá, že vydělávají přesmoc.
Radikálové všech orientací, zvažte to. Kdo nezná svou minulost, podělá i svou budoucnost. Česko je pořád ekonomikou, která ani zdaleka nemá srovnatelné vybavení kapitálem na pracovníka, jako ty nejvyspělejší země, mezi něž bychom chtěli patřit. Neberte to jako cihly, beton a nějaké stroje, ale moderněji třeba jako duševní vlastnictví, chráněné v licencích a patentech. Jistě nepochybujete o tom, že chytří lidé nemusí žít a vynalézat v zemi, kde by zisky chtěla danit „Venezuela“, nebo kterou by chtěl „nacionalizovat“ nějaký její pravicový antipod.
Takže začít danit kapitál v sektorech, kde je převaha cizinců, aby bylo na…. (tisíc různých užití), není to nejchytřejší, co můžete s vlastním osudem podniknout. On ani ten domácí kapitál není úplně blbý a dojde mu, že když nebudou cizí zisky stačit, dojde i na něj. Ostatně proč si asi tolik českých vlastníků firem převedlo domicil do holandských „bévéček“?
Úplně jiná věc je, že nejchytřejší odpovědí zahraničních vlastníků by byla „nostrifikace 2.0“, kdy by aktivně ubrali politickou páru našim frustracím prostřednictvím znovuuvedení v Česku vlastněných firem a značek na burzu v Praze, přičemž emise akcií by byly úplně vědomě a úmyslně cílené na drobné české investory. V dobách, do kterých směřujeme, by to bylo předvídavé, výnosné a vstřícné řešení. Navíc- elegantní, protože nevynucené. Jak to říkal starý Číňan Sun-c‘, že „slyšeti hrom není známkou jemného sluchu“? Moudrý to byl muž. A velký vojevůdce.
