Jana Wolfová se do Indonésie zamilovala, když tam strávila rok na studiích. Naučila se indonésky, do země od té doby pravidelně jezdí a založila občanské sdružení Kintari, které pomáhá indonéským dětem a mladým umělcům. Je znalkyní mentality Indonésanů a říká, že to nejhorší, co můžete udělat, je zvyšovat při jednání s nimi hlas.
Foto: Kintari
Jak vás kdysi coby studentku umění na Karlově univerzitě napadlo jet na stáž právě do Indonésie, pro nás dost exotické země?
Již od střední školy mě přitahovalo svou živostí a originalitou asijské divadlo. Poprvé jsem měla možnost ho zhlédnout právě v Indonésii při rodinné dovolené . Tam jsem té osobité kultuře a celé té nádherné zemi a lidem propadla. Věděla jsem už tenkrát, že se tam chci jednou vrátit a strávit tam delší dobu, nejlépe samotným studiem této jedinečné kultury. A to se mi pak podařilo v rámci magisterského studia. Odjela jsem tam na celý akademický rok 2004 až 2005 a od té doby se tam vracím každý rok. Dokonce i má dizertační práce, na které nyní pracuji v rámci svého doktorandského studia, je zaměřená právě na divadlo jihovýchodní Asie.
Můžete tedy coby znalkyně indonéské mentality nabídnout nějaká doporučení pro společenské jednání v Indonésii? Co by měl každý český či moravský byznysmen vědět před odletem do Indonésie?
Především by měl zapomenout na chladné a strohé jednání, přesnost a evropskou odměřenost. Indonésané jsou lidé velmi otevření, přátelští a žijí podle takzvaného gumového času. Chvilka může trvat pár minut až pár dní. Jednání se vždy začíná dlouhým hovorem o rodině, o tom, co jste právě pojedli a jak vám rostou děti. Nic není problém a za každých okolností je na místě úsměv. A když se něco nedaří nebo to zkrátka nejde, tak se to i tak musí brát s úsměvem. Zvyšování hlasu a rozčilování se je nejvíce pohoršující a urážející.
V Indonésii se věnujete hlavně charitativní činnosti, ovšem jistě si všímáte i zajímavých investičních možností. Vidíte na velkém indonéském trhu zajímavá odvětví i pro české exportéry?
Indonésie jako ostrovní stát, a především Bali a Jáva jsou samozřejmě centry turistického ruchu. Ten například na Bali výrazně zvyšuje životní úroveň lidí oproti ostatním ostrovům. Průmysl a obchod má centrum v Jakartě na Jávě. Indonésie více produkty vyváží než dováží, z čehož také plyne řada indonéských obchodů všeho druhu po celé Evropě. Co je však pro potencionálního evropského investora asi nejvíce zajímavé, to je právě ten cestovní ruch. A v tomto odvětví je nyní nejperspektivnější destinací asi ostrov Lombok. Buduje se tam teď třetí mezinárodní letiště v Indonésii, což bude mít za důsledek velký rozkvět celé oblasti a brzké zaplnění bělostných opuštěných pláží na jihu řadou hotelových rezortů.
Při vašich projektech musíte spolupracovat s místními lidmi. Jací jsou Indonésané coby pracovníci? Jaké jsou vaše tipy na jejich vedení v porovnání s českým prostředím?
Tak samozřejmě v Indonésii je řada profesionálních firem, kde místní pracovníci pracují se stoprocentním nasazením a profesionalitou. Takové firmy si ale nechají zaplatit velkou částku. Třeba ve stavařství si takovéto firmy najímají jen velké hotelové komplexy. Já osobně mám zkušenost jen s individuálními najatými dělníky, kteří nám vrtali studnu, opravovali školu a vystavovali umývárny. Byli to lidé bez vzdělání jen se zkušenostmi se stavbou jiných vesnických domů. Pro nás však bylo cílem dát práci právě místním, a ne dobře vydělávajícím firmám. Tito dělníci si pak práce natolik váží, že pracují vyloženě s láskou a za malý plat. Na druhou stranu ale musíte počítat s tím, že takovýto zedník nezná vodováhu, jen napnutou nit a „rovné“ může mít i menší nebo větší úhel než je 90 stupňů. Nicméně na tyto dělníky je spoleh a na místě stavby i dobrovolně spí, aby se náhodou neztratil přes noc nějaký materiál a oni nepřišli o práci.
Podařila se vám obdivuhodná věc, naučila jste se místní jazyk. Může náš byznysmen v Indonésii uspět bez znalosti jazyka? Je možné vést jednání v angličtině?
V obchodním prostředí a stejně tak i v turismu je v Indonésii zcela běžná znalost angličtiny, takže indonéština není nutná. Tou akorát oslníte prodavačky na trhu, které na vás budou pokřikovat každý den, ať si právě od nich něco koupíte. Já indonéštinu potřebuji, když se pohybuji ve vesnicích, kde je nižší gramotnost a lidé jsou vůbec rádi, že se mezi sebou dorozumí indonésky, což už je pro ně vlastně druhý jazyk. Jinak indonéština není těžká a základní konverzaci si člověk osvojí již za dva až tři měsíce.
Váš pobyt v Indonésii vás inspiroval k založení nadace Kintari Foundation. Na které úspěšné projekty jste zejména pyšná?
Když jsem odjížděla do Indonésie, ještě jsem netušila, že tam budu jednou směřovat s nějakými humanitárními projekty. To přišlo samo, když jsem se během svého pobytu na Bali rozhodla poznat na motorce i sousední ostrov Lombok. Když jsem tam přijela poprvé, hned mě napadlo, že jsem se oproti Bali vrátila nejen v čase, ale jako bych přijela i do úplně jiné krajiny. Lombok je oproti tropickému a šťavnatému Bali spíše suchého podnebí, pobřeží zdobí kokosové palmy a bílý písek a lidé zde žijí v chýších z uplácané hlíny. Projížděla jsem místními vesnicemi, až jsem se dostala do jedné světem zapomenuté základní školy v Ngolangu.
Té jste začala pomáhat?
Ano. Později jsme začali prezentovat indonéské umění a kulturu v České republice. Už od naší první výstavy a tanečního vystoupení jsme vždy výtěžek ze vstupného a z prodeje indonéských výrobků použili na nákup školních potřeb právě do školy v Ngolangu. Za sedm let existence se naše sdružení rozrostlo, stejně tak jako naše pomoc místní škole. Už nevozíme do školy jen školní pomůcky, sešity a oblečení, ale mohli jsme v letech 2009 až 2010 i zrekonstruovat celou školu, vybavit ji novým nábytkem a vystavět ve škole umývárny u námi vyhloubené sedmadvacetimetrové studny. Každý rok do školy jezdíme také vyučovat a připravujeme s dětmi výstavy obrázků, které s námi malují. Finance si dodnes obstaráváme sami, bez pomoci sponzorů, jen vlastním úsilím na našich kulturních akcích, tanečních vystoupeních a prodejních výstavách po celé České republice. Chodí na ně každý rok stále více lidí, aby svým vstupným či nákupem exotických šperků přispěli na dobrou věc. A na to jsme asi nejvíc pyšní.
