Svůj život dělí mezi Prahu, koncertní sály po celé planetě a rodné Palkovice v podhůří Beskyd. A právě tam jsme se za ním vydali. Na rozkvetlé zahradě, kde nás jeden z nejúspěšnějších klavíristů současnosti Ivo Kahánek stylově pohostil kávou a sladkými Mozartovými koulemi, jsme probrali blízké Hukvaldy, jeho jarní vítězství ve světové soutěži i dopady karantény na klasickou hudbu a chování posluchačů. „Málokdy se mi v Česku stane, že mi publikum zatleská mezi větami,“ chválí si Kahánek poučenost domácího auditoria.
Na začátku karantény jste palkovickým sousedům nabízel pomoc. Vyslyšel někdo vaši nabídku z Twitteru?
Našemu obecnímu úřadu dávám sto bodů. Poměrně rychle byly roušky, které pak dobrovolníci roznášeli. Rychle zorganizovali i donášku jídla seniorům. Měl jsem auto, jsem tady doma a měl jsem víc času než normálně, takže jsem se nabídl.
Jak to vlastně v rodných Palkovicích máte – cítíte se tu známější než v Praze?
V Praze je kulturní bublina, kde víc lidí chodí na koncerty. V Palkovicích o mně lidé taky vědí, ale nejezdím sem proto, abych si užíval slávy, ale protože to tu mám rád.
Takže o vás obec ví.
Tady v naší části žijí starousedlíci, takže asi ano. Jinak se dneska Palkovice šíleně rozrůstají. Já to tady miluju, předhůří Beskyd, naše Hůrky, krásné pohledy. A přitom dopravní dostupnost z Místku nebo Ostravy je senzační.
Jaro se tu tedy dalo asi zvládnout celkem dobře.
Podle zpráv ze zahraničí jsem čekal, že se uzavře všechno. Šlo jen o to, kdy se tak stane. Měl jsem mít koncerty s orchestrem na Slovensku, ale než jsem odtud vyjel, přišla mi esemeska, že to zrušili. Zprvu člověk není rád, ale v podstatě hned, když začala karanténa, moje první myšlenka byla, jak hrát i přes karanténní opatření. Relativně rychle jsme vymysleli online přenosy. Díky tomu, že režisér přenosu byl tady ze Zašové a zrovna směřoval domů na víkend, první koncert se odvysílal ze sálu frýdecko-místecké základní umělecké školy, kde jsem začínal hrát na klavír. Ve čtyřech letech jsem tam hrál svůj první koncert.
Jak jste karanténu prožíval jako profesionální hudebník?
Pokud bychom vzali peníze, sice učím na Akademii múzických umění, ale to je jen asi pětina mých příjmů. Zbytek je z koncertů. Ale horší než ten aktuální stav je to, že nevíte, kdy se to zase otevře, že je to nejisté. Klasická hudba je činnost, která byla spolu s cestovním ruchem totálně zasažena a třeba vedle sportu nemá tak silnou lobby.
Měl jste signály, že lidem chybí živé umění?
To víte, že ano. U prvních online koncertů bylo 35 tisíc zhlédnutí, to máte dvě zaplněné O2 areny.
I přesto, že se situace pomalu vrací do normálu, je zřejmé, že klasická hudba potřebuje finanční injekci.
Bude ji potřebovat většina odvětví. Každý, kdo svůj obor miluje, řekne, že zrovna ten jeho obor potřebuje finanční injekci. Klasická hudba je nicméně specifická tím, že je tam několik tisíc muzikantů na volné noze, velké festivaly a orchestry. Je to různorodá činnost, která se vymyká plošné pomoci a systémovosti. Klíčové je teď podržet hudební instituce.
Které?
Máte třeba Českou filharmonii, která je příspěvkovka, ale pak je tu Pražská komorní filharmonie, těleso s velkým mezinárodním renomé, kde hráči nejsou zaměstnanci, ale pracují jako OSVČ. Těžko jim říct „vy se neuživíte, vás není škoda“.
V jaké kondici vyjde z první půlky letošního roku klasická hudba?
Největší riziko je u těch orchestrů, které nejsou příspěvkovou organizací. I když jsem zaznamenal i případ, kde město hrozí tím, že vezme orchestru 30 procent rozpočtu. Z toho rezultuje jediná věc, a tou je propouštění čili destabilizace toho tělesa. A když vám pak na to nějaký náměstek pro kulturu řekne, že zná i skladby, které jsou pro méně muzikantů, je pak jakákoli diskuse těžká.
Co s tím? Šetřit se asi bude všude.
Celkově si myslím, že zatím to zásadní instituce v klasické hudbě určitě přežijí, byť za cenu utáhnutých opasků. Klíčový nebude letošek, ale rok 2021, kdy se určitě budou seškrtávat rozpočty. Nejtěžší to budou mít orchestry bez státního zřizovatele žijící převážně z grantů, sponzoringu a vstupného. Nesmí ale dojít k dalšímu velkému zavření. To už pak partnery neudržíte. Doufám, že pokud se už nic zásadního nestane, klasická hudba by to měla přežít bez masivních změn.
A co varianta více příspěvkových orchestrů fungujících třeba pod ministerstvy vnitra či obrany, jak to bylo dřív?
To je pak otázka účelu takových orchestrů – máme tady třeba Hudbu Hradní stráže, která je vynikající, ale není to symfonický orchestr. Hraje při jiných příležitostech a jiný repertoár. Tady je skutečně hodně orchestrů, vsadil bych se, že jsme mezi třemi evropskými zeměmi s největším počtem orchestrů na jednoho obyvatele. I ty regionální orchestry šly v posledních letech nahoru. Samozřejmě z nich nikdy neuděláte Berlínskou filharmonii, ale jdou nahoru. Snažil bych se zachovat současný stav s rozumnou mírou šetření.
Letošní jaro pro vás bylo výjimečné i tím, že jste převzal prestižní ocenění BBC Music Magazine Awards. Je to vrchol vaší kariéry?
Je to jeden z vrcholů mé dosavadní kariéry.
Bylo to překvapení, nebo jste měl signály, že by to mohlo vyjít?
Ono to šlo postupně. Nejdřív jsme vydali to cédéčko (Ivo Kahánek, Bamberger Symphoniker, Jakub Hrůša: Dvořák & Martinů: Klavírní koncerty – pozn. red.) a doufali, že to recenze přijmou dobře. Pracovali jsme na tom dva a půl roku a snažili se to vymazlit, jak se říká. Tím, že dělám „umění okamžiku“, nahrávky jsou pro mě takový ekvivalent toho, když truhlář udělá skvělou kuchyň. Ten pocit, že po mně něco zůstane. Když přišla ocenění CD měsíce ve francouzském magazínu Classic HD a poté v BBC Music Magazinu, což už je velká bomba, byli jsme naprosto nadšení.
A ono to šlo ještě dál.
Tehdy mi volal Supraphon s tím, že by se z toho mohlo vylíhnout ještě něco dalšího – v BBC Music Magazinu totiž každoročně z nejlépe hodnocených alb vybírají seznam pro odbornou komisi, která po několikakolovém hlasování sestaví tři nominace v každé kategorii. A pak už rozhodují jen fanoušci. Poslouchal jsem si ukázky svých dvou konkurentů a jedna byla lepší než druhá. Třeba klavíristu Kirilla Gersteina velmi dobře znám, dokonce dva týdny po zveřejnění nominací jsme se sešli, protože jsme vybírali piano pro Českou filharmonii.
A co bylo pak?
Pak už jen děláte, co se dá pro propagaci cédéčka dělat, ale vůbec nevíte, v jakých řádech se pohybují počty hlasů. Když je v nominaci například umělec z Číny, jeho posluchačská základna je mnohem větší než moje.
Má ocenění BBC Music Magazine Awards i nějaké náležitosti?
Měl proběhnout ceremoniál, kde se mělo to ocenění předávat, ale byl zrušen. Skleněná plastika mi snad přijde dodatečně. Tuhle cenu bych si vystavil fakt rád. BBC Music Magazine je nejprodávanější světový časopis o klasické hudbě, takže je to skvělá prezentace české hudby i mého týmu. Původní myšlenka byla vzít špičkové české klavírní koncerty a nahrát je maximálně autenticky a svěže se skvělým orchestrem a špičkovým dirigentem. Nechtěli jsme vytahovat z archivu koncerty, které nikdo nezná, zároveň zejména Dvořákův koncert je velmi obtížný a dost pianistů se mu vyhýbá, navíc první haló efekt téhle hudby není taková bomba jako třeba u Čajkovského b moll.
Koncertem vaše práce končí, nebo jste i ve studiu?
Vy to nahrajete a za nějaký čas vám hudební režisér pošle první sestřih. Tak si to posloucháte xkrát na sluchátkách, „rentgenujete si to“, pak mu napíšete poznámky, co se vám nezdá. A on hledá, co by se dalo přestřihat. Korektury trvaly zhruba půl roku. Normální je, že výměna sestřihů mezi mnou a studiem probíhá dvakrát, tentokrát se to protáhlo na pět výměn, fakt jsme si s tím hodně hráli. Člověk by si řekl, že když už to nahrajete, je hotovo. Ale divil byste se, jak obrovský rozdíl je, když si to poslechnete nejen na různých přístrojích, ale třeba na stejném přístroji v různých náladách. Ten poslech je strašně subjektivní věc. Takže v určité chvíli se musí udělat tlustá čára a říct dost.
Místo nahrávání jste vybral jak?
To vybral dirigent Jakub Hrůša, který je šéfem Bamberských symfoniků. V Bambergu je krásný koncertní sál, přenos zajišťoval bavorský rozhlas, jehož režisérka jej velmi dobře zná. To je důležité. Protože například pražské Rudolfinum je úžasný sál, ale pro zvukaře poměrně obtížný, musejí ho dobře znát. Proto byla výhoda, že bavorský rozhlas to v Bambergu umí dobře.
Když jsme u toho hraní, je pro vás rozdíl koncertovat ve světě a doma na Moravě?
Je to speciální tím, že jsem skutečně doma. Rád hraju pro publikum, které znám. V Ostravě, Frýdku či Frýdlantě nad Ostravicí sice samozřejmě neznám všechny, ale už když jen přijdu na pódium a při poklonění vidím známé tváře, je to motivující a velmi příjemné.
Jací jsou v regionech posluchači?
V každém regionu na klasickou hudbu chodí určitý druh lidí, kteří ji mají rádi a chodí na ni dlouhodobě. Statisticky se o klasickou hudbu zajímají dvě až tři procenta populace. Na to se ale samozřejmě nabalují lidé, kteří tu zkušenost nemají. Je ale nesmysl, a říkám to pořád, že člověk musí klasické hudbě rozumět, aby si ji mohl užít. Stačí se tomu otevřít! Navíc zde máme dost poučené publikum – málokdy se mi v Česku stane, že mi publikum zatleská mezi větami, což by se podle společenských konvencí nemělo.
A děje se to někde?
Takové koncertní faux pas se mi stalo třeba v Hamburgu v Elbphilharmonii, kde jsme hráli s triem a mezi větami nám zatleskali. Řeknete si Hamburg, jedna z Mekk klasické hudby. Rozhodně když přijedu na Moravu, nemám pocit, že musím míň cvičit nebo že mi projde víc věcí než v Praze.
Po konzervatoři jste chtěl být hned v Praze, nebo jste uvažoval o tom, jak dělat kariéru z Palkovic?
Ono to moc nejde. Když je vám osmnáct a chodíte na konzervatoř v regionu, tak některé vaše představy o hudebním byznysu jsou romantické až vtipné, viděno zpětně. Hlavním centrem klasické hudby u nás je především Praha, tam jsou klíčové instituce a lidé. V Praze jsem si dlouho zvykal, první dva roky jsem z Akademie múzických umění každý víkend prchal domů na Moravu – nikdo mi tam nic nedělal, ale jsem člověk, který se hůř přesazuje. Proto jsem ani nikdy netoužil stěhovat se do ciziny.
Byly takové nabídky?
Ten krok uděláte vy, pokud máte pocit, že to potřebujete. Já jsem takový pocit neměl, potřebuju mít pocit být někde doma a mít svůj stůl. A to je pro mě v Čechách – mezi Prahou a Palkovicemi.
Chcete se do Palkovic vrátit?
Pár let ještě určitě budu v Praze. Je mi 41 roků a v tomto věku by měl být člověk ve vrcholné fázi v umění – už máte zkušenosti, fyzické možnosti, hlava funguje. Teď je ta doba, kdy bych měl podávat nejlepší výkony. Představa, že se na důchod vrátím do Palkovic a budu tu trochu učit, je pro mě lákavá. Ovšem jak to dopadne, se teprve uvidí.
Takže vám Praha aktuálně úplně vyhovuje?
V Praze, tedy pokud zrovna není karanténa, nejsem zdaleka pořád, mám koncerty v cizině a Česku, takže logistika je často ďábelská, o čemž by mohla vyprávět nejen moje přítelkyně, ale i kočky, které už objely pár hotelů.
Chováte kočky?
Měl jsem jednu, ale pak jsem ji neopatrně vypustil a už mám dvě. Když přítelkyně studovala v Anglii a doma se o ně neměl kdo starat, vzal jsem záchodek a přepravku a jel jsem s kočkami koncertovat.
Partnerka se také věnuje umění?
Přítelkyně je klavíristka, letos končí akademii a dokončuje také univerzitu v Birminghamu. Je zažraná do elementární pedagogiky, výuky malých dětí. I proto jsme během jara spustili projekt Kouzelné klávesy, což byl způsob, jak pomoct rodičům, kteří se ze dne na den změnili v učitele a animátory svých dětí. Projekt zaměřený na to, jak děti zaujmout hudbou nenásilným způsobem, ve kterém se přítelkyně našla.
Příští rok na jaře v květnu byste měl odehrát koncert s Magdalenou Koženou s hudbou polského modernisty Wojciecha Kilara. I tato zákoutí klasické hudby vám tedy imponují?
Kilar je zajímavá postava v tom, že byl nejen skvělým skladatelem filmové hudby, ale zároveň velikou postavou soudobé artificiální hudby, což většinou nesedí na jedné větvi. Kilarovo dílo mám moc rád, už na konzervatoři nás na něj upozorňoval velmi progresivní profesor Navrátil.
Kterou hudbu máte tedy nejraději?
Když se pianista snaží prosadit, ve většině případů musí být poměrně univerzální. Veškeré soutěže a přijímací zkoušky hrajete průřez dějinami hudby – nějaké baroko, klasickou sonátu, romantiku, 20. století. Postupem času se člověk profiluje, i on si zjišťuje, co je jeho parketa, a je pravda, že já se postupem času vyprofiloval jednak na klasicko-romantické muzice a jednak na české hudbě, která je velmi žádaná v cizině. Pokud jde o moderní a soudobou hudbu, vnímám ji jako jednu z věcí, ve které bych se rád víc vzdělal a rozkročil se do tohoto oboru. Protože je úžasné, že můžete hrát hudbu nedávno složenou nebo složenou přímo pro vás. Rád bych se tím směrem vypravil. Sice nemáte časový odstup, ale nechci ustrnout jen v hraní sto a více let staré hudby. Navíc v Česku je teď velmi silná mladá generace skladatelů, kteří mají zahraniční úspěchy a prosazují se. Třeba Mirek Srnka nebo Michal Rataj.
Kousek od domu máte Hukvaldy, rodiště Leoše Janáčka. Znamená to pro vás něco?
Naprosto srdeční záležitost. Jednak kvůli místu, jednak proto, že na Leoši Janáčkovi jsem vyrůstal. Poznat jednotlivé skladby Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku jsem uměl daleko dřív než číst. Lhostejné mi to opravdu není, na Hukvaldy často jezdím, mám to tady jen přes kopec. Janáčkovo dílo mám na repertoáru celé, velice často ho hraju. V operní hudbě je dnes Janáček celosvětovým fenoménem, ale i v té komorní už jeho muziku nahrávají světové hvězdy. Je to specifická hudba, kterou nelze poslouchat jako kulisu – ta hudba vás vždycky excituje a je jen na vás, jestli je vám to příjemné, nebo ne. Pro mě je to příjemné prakticky vždycky a Janáček je z těch autorů, o jehož stylu nemusím moc přemýšlet, protože je mi tak blízký, že si můžu dovolit ten luxus hrát skoro sám sebe.
Hraje v tom roli ta blízkost?
Jsem hodně citlivý na energii míst, ale nikdo to asi nedokáže fyzikálně změřit. Hukvaldy jsou absolutně unikátní, co se týče atmosféry. Kdyby Janáček byl Švýcar, z Hukvald se stane jedna ze světových Mekk klasické hudby, což se zatím tady úplně nestalo.
Proč?
Muselo by dojít k masivní investici a masivní mezinárodní reklamě. A pak by to šlo, protože Hukvaldy na to prostředím i silou hudby nesporně mají.
Není to úkol právě pro vás?
Uvidíme. Teď jsou Hukvaldy ve výborných rukou Mezinárodního festivalu Leoše Janáčka a jeho ředitele Jaromíra Javůrka. Pro mě jako muzikanta z regionu je zase dobré, že toto naprosto výjimečné místo není tak „profláklé“, že by tam neustále jezdily davy lidí. Že pel toho místa ještě nebyl setřen.
