Evropa bude demokratičtější, nebo se rozpadne! Tato zásada znamená více než jen slavnou frázi z manifestu Demokracie v Evropě – hnutí 2025 (DiEM25), skupiny, kterou jsem spoluzaložil v Berlíně. Je to jednoduché, byť si to málokdo uvědomuje. Rozpad Evropy nabírá na obrátkách.
Nové hranice se objevují, kamkoli se podíváme: mezi státy, uvnitř naší společnosti a ekonomiky a v myslích občanů Evropy.
Ztráta integrity Evropy se bolestně projevila při nedávném obratu ve vývoji uprchlické krize. Na jedné straně vyzývají evropští politici tureckého prezidenta Erdogana, aby otevřel hranice a přijal uprchlíky z válkou zmítaného města Aleppo. Jedním dechem pak nadávají Řecku, že vpouští ty samé uprchlíky na „evropskou“ půdu, a hrozí, že Řecko od zbytku Evropy odříznou plotem.
Strach z bank
Podobný rozklad vidíme ve světě financí. Kdyby vyhrál v loterii občan USA, nepřemýšlel by, jestli uloží svou výhru do banky v Nevadě, či New Yorku. V eurozóně je to jinak. Stejná částka v eurech má jinou „očekávanou“ hodnotu na portugalském, italském, řeckém, nizozemském či německém bankovním účtu, protože ve slabších členských státech musejí banky spoléhat na finanční pomoc od států, které mají fiskální problémy. Je to známka, že se jednotná měna rozpadá.
Současně bují politické šarvátky v samotném srdci Evropské unie. Velká Británie je rozpolcená, jestli opustit EU, nebo nikoli, což odráží chronickou nechuť jejího vedení jak bránit EU, tak čelit jejímu autoritářství. Výsledkem je, že voliči mají tendenci vinit EU za všechno, co se nedaří, ale nemají zájem zlepšovat evropskou demokracii ani se jim nechce opustit jednotný trh.
Děsivější ale je, že se zlomila francouzsko– –německá osa, která byla motorem evropské integrace. Francouzský ministr financí Emmanuel Macron to nemohl vyjádřit „lépe“, když uvedl, že obě země spějí k moderní verzi války mezi katolíky a protestanty.
Rozpad Evropy nabírá na obrátkách. Nové hranice se objevují, kamkoli se podíváme: mezi státy, uvnitř naší společnosti a ekonomiky a v myslích občanů Evropy
Proč se Evropa rozpadá a co s tím můžeme dělat? Odpověď lze nalézt na začátku EU. Evropská unie vznikla jako kartel těžkého průmyslu, který se rozhodl manipulovat ceny a redistribuovat zisky přes byrokraty v Bruselu. Aby mohli zafixovat v Evropě ceny, museli zafixovat také měnový kurz.
Když ještě fungoval brettonwoodský systém, nemuseli se o nic starat. Ale jakmile se Spojené státy v roce 1971 brettonwoodského systému zbavily, začal bruselský kartel vymýšlet systém zafixovaných měnových kurzů v Evropě. Po řadě spektakulárních neúspěchů se narodilo euro, které měnové kurzy stmelilo.
Jako v případě každého kartelu evropští technokraté považovali panevropskou demokracii za hrozbu. Pomalu a podle jasné metody začali proces depolitizace rozhodování. Když se národní politici podvolili, dostali hezkou odměnu. Kdo spolupracovat s technokraty nechtěl, byl označen za Neevropana a vyřazen ze slušné společnosti.
Kontrola peněz a moci
Zatímco v evropských zemích se demokracie udržela, neplatilo to o evropských institucích, kde rozhodování probíhalo nedemokraticky. Margaret Thatcherová to krásně vystihla, když řekla, že kdo kontroluje peníze a měnové kurzy, má v Evropě i politickou moc.
Když převzal kartel moc nad penězi a politikou, nevěstilo to pouze konec evropské demokracie. Předznamenalo to také bludný kruh autoritářství a špatného výkonu ekonomik. Čím více se evropská vláda zbavovala demokracie, tím méně legitimnější se stávali politici.
Kvůli tomuto bludnému kruhu se lidé v Evropě obracejí proti sobě, mají tendenci k šovinismu a xenofobii. Kvůli tomu se také v Evropě nepodařilo absorbovat externí šok v podobě loňského přílivu uprchlíků.
Opakujme historii
Dnes bychom měli udělat to, co se mělo stát už ve 30. letech 20. století, aby se zabránilo katastrofě, která znovu dostává reálné obrysy. Měli bychom ustavit panevropskou koalici radikálů, sociálních a liberální demokratů a zelených, abychom znovu nastolili demokracii. Vytvořili bychom tak protiváhu vládě Evropské unie, která považuje sílu obyvatel za hrozbu pro svou moc. Přesně to chce DiEM25 udělat.
Jsme utopisté? Snad. Jsme ale většími realisty než vedení EU, které lpí na rozpadu, antidemokracii a kartelové unii. Jestliže je náš projekt utopistický, je současně jedinou alternativou k antiutopii, kterou zde máme. Skutečným nebezpečím není, že bychom si neměli dávat vysoké cíle, jichž pak nemusíme dosáhnout. Skutečným nebezpečím je, že Evropané se řítí do propasti a skončí tam.
Autor je bývalý řecký ministr financí, profesor ekonomie na Aténské univerzitě
Z angličtiny přeložil Jiří Zatloukal
Čtěte také:
Varufakis založil vlastní evropské levicové hnutí. Chce reformovat EU
Luděk Niedermayer: Všechny důležité problémy mají jedno řešení - větší evropskou integraci
