Předevčírem jsem viděl na VŠE „live“ místopředsedu Evropské komise Jirki Kaitainena, který předtím dělal finského ministra financí i premiéra, jak prodával vizi Evropy. Budiž řečeno, že mám pro Finy slabost, opravdu obdivuji jejich metodickou zarputilost, to čemu říkají „sisu“. Maršál Mannerheim je jedním z mých hrdinů. Mají vládu, kterou bych chtěl mít z hlediska profesionality a seriózní práce v Česku předevčírem. Navíc Katainen je na severské poměry skoro lev salónů, který občas dovede uplacírovat i vtip.
Na každé otevřené scéně s ním by ovšem Varufakis v přímém souboji vyhrál, a rychle… Není to jen o tom, že nevypadá jako úředník, že si dovede nonšalantně ohrnout límec od saka a místo vázanky vzít šálu (od Burberry?), ale taky že dovede nabídnout svoji verzi opozičního příběhu. Nejen že mluví dobře, s velmi přijatelným přízvukem, ale navíc má často pravdu. Odpovídá o dost chytřeji, než se protistrana ptá, což při rozdílech ve vzdělání nepřekvapuje. Také to neznamená, že má ve všem pravdu, dokonce ani většinově pravdu. Že je někdo okouzlující, ještě neznamená, že mu máte věřit.
Blbci, co neumějí makro
Varufakisovy návrhy, jak řešit situaci, jsem četl v dobách, kdy ještě nebyl ministrem. Samozřejmě, že s nápadem zaparkovat velkou část řeckého vládního dluhu v bilanci Evropské centrální banky, a tam to nechat „vyhnít“ a oživit investiční aktivitu pákováním zdrojů Evropské investiční banky, musel narazit.
Nedělejme ani z Němců, ani z ostatních věřitelů v eurozóně blbce, kteří neumějí „makro“. Rozumějí tomu velmi dobře, včetně makroekonomických důsledků. Jako věřitelům se jim kupodivu platit nechce. Je třeba rozumět podstatě projektu, a to dokonce i tehdy, když se domníváte, že je mylný.
V případě Řecka se totiž nebavíme o přechodu mezi diktaturou a demokracií, kdy lze věřitele přesvědčit o nezbytnosti odpisu dluhů, po splnění podmínek. Pro současné vládní a kvazivládní věřitele musí být dokonale iritující řecká snaha předstírat, že nová vláda nehodlá nést odpovědnost za závazky vlastního státu, vzniklé úsilím předchozí demokraticky zvolené vlády, navíc po vstupu do Evropské unie. Chtít svéprávnost po tvrzení o demokratické nesvéprávnosti – to je oxymóron, což je řecké slovo.
Ekonomický populismus
Na nezodpovědném ekonomickém populismu žádnou evropskou integraci postavit nelze, neboť je to antiteze jakéhokoli spojení nezávislých států do ekonomické, ale nikoli politické unie. To není proboha žádný německý revanšismus jakéhosi Schaüblea.
Kdo jiný tomu má rozumět líp než Češi a Slováci, kteří neudrželi společnou měnu po rozdělení ani pár měsíců, a trvalo pár let a mnoho reforem (spíše na slovenské straně), než se reálný efektivní kurs srovnal. Slovensko by bylo po této adaptaci samozřejmě ekonomicky schopno přijmout (českou) korunu, ale politicky i ekonomicky mnohem raději přijalo euro. Slováci si euro zasloužili a odpracovali, Češi by ho mohli mít, ale nechtějí, ale Řekové si společnou měnu sice přáli, ale neodpracovali. Následky chtění a neodpracování jsou teď zřejmé. Slíbili jsme si čtyři svobody, ne dluhovou lásku, dokonce ani v eurozóně ne. Odpis veřejných dluhů Řecka před vystoupením z eurozóny je pro čisté věřitele politicky zkrátka nemožný. Kdo tvrdí opak, nezná politickou ekonomii.
Zeptejte se jakéhokoli amerického akademického ekonoma, zda se mají USA solidarizovat s mexickým vládním dluhem v plném rozsahu, když už jsou v té NAFTA. Přijetí dolaru místo mexického pesa by je fakt nedojalo. Alespoň tomu bychom měli rozumět. Británie, která samozřejmě do eurozóny mohla, ale nikdy by to neudělala, by také měla přestat být chytrá. Jak to mají na svatbě: mluv proti teď anebo už nikdy. Kupodivu kibicují pořád, aniž by položili prachy na stůl.
Zkušený bankrotář
Řecko je zkušený bankrotář a také ví, co bankrot obnáší – většinou nějakou „trojku“, věřitelský výbor včetně asignace rozpočtových příjmů ze státních monopolů nebo z výběru cel. Poprvé zbankrotovalo v roce 1826, ještě než bylo samostatným státem. Podruhé v roce 1843, potřetí v roce 1860, počtvrté v roce 1893. Popáté v roce 1932. Takže představa, že Řecko stačilo nepřijmout do eurozóny, a bylo by dobře, je přinejmenším ahistorická. Evropa vždycky chtěla mít Řecko u sebe, i s těmi bankroty, a vždycky se vědělo, že tahle země se nikdy nenaučila vybírat daně, především od bohatých. Všechno má své limity.
Tak jako mají evropští věřitelé zkušenost s řeckými bankroty, mají zkušenost i s charismatickými, zlatoústými a dokonale vzdělanými řeckými ekonomy. Jannis Varufakis s jeho univerzitami, s téměř bezchybnou angličtinou a koňskou dávkou šarmu má v řeckých dějinách precedens.
Jak plyne čas, tak zapomínáme na to, co byl PASOK a kdo byl jeho zakladatel Andreas Papandreou. „Andy“ měl o dost lepší rodokmen než dnešní Jannis. Za druhé světové války získal PhD na ekonomii na Harvardu, narukoval do US Army, dostal občanství a po válce se vrátil na Harvard, kde učil. Byl řádným profesorem ekonomie na řadě dobrých amerických univerzit, mimo jiné šéfoval katedře ekonomie na University of California in Berkeley. Dobrá škola, akademicky o level výš, než kde kdy působil Varufakis, a bezpochyby byl Andy dobrý mikroekonom. Charisma, jež na Varufakisovi dnes všichni obdivují, mohl Andy Papandreou rozdávat, a když se podíváte na záznamy jeho projevů, byl fakt dobrý. Co dobrý, byl vynikající.
Každý, kdo se dívá na jeho dědictví, by řekl, že on byl jedním z těch, kdo moderní Řecko po roce 1981 zazdil. Dokázal vymámit z EU, kam Řecko vstoupilo, ohromné prachy, jistěže také proto, že dovedl hovořit anglicky jako profesor z Berkeley. Všechno to, co slibovala v posledních volbách Syriza, Andy Papandreou nejen slíbil, ale v podstatě i dodal. Včetně dluhů.
Pro mediální okouzlení Varufakisem stačí jenom nevědět, co bylo. Všechno už tu sice bylo, ale když si to nepamatují, proč to nezkusit znovu, že jo? Play it again, Jannis.
Čtěte další komentáře autora:
