Země pod Tatrami může pěkně zavařit plánům na navýšení záchranného fondu eurozóny. Budoucnost Řecka teď závisí také na postoji jedné slovenské koaliční strany
Angele Merkelové a Nicolasi Sarkozymu se možná ještě podaří zázrak a udrží Řecko v eurozóně. Ať se bude německo-francouzský tandem snažit sebevíc, o tom, zda se vleklá dluhová krize přehoupne do ještě dramatičtějšího dějství, ale nakonec může rozhodnout země, která bývá v klíčových debatách jedním z outsiderů.
Eurozóna v šachu
„Tohle je ekonomická vlastizrada. Jsme na cestě do ekonomického nevolnictví.“ To nejsou slova Václava Klause ani jiného zarputilého euroskeptika. Autorem je Richard Sulík, předseda slovenského parlamentu a šéf jedné ze čtyř vládních stran Svoboda a Solidarita (SaS), který obecně myšlenku eura podporuje. Citované věty napsal do závěrečné pasáže brožurky, v níž horlivě brojí proti dalšímu záplatování miliardových dluhů Řecka.
Sveřepý odpor tohoto svérázného liberála může úplně zhatit naplnění červencové dohody členských států eurozóny o navýšení záchranného fondu (EFSF). Navzdory rostoucímu tlaku nejen doma ale i z Berlína, Paříže či Bruselu nechce ustoupit. Jméno Sulík si proto zarývají do paměti všichni důležití hráči v evropské politice i na finančních trzích.
Napětí ještě zvyšuje fakt, že Bratislava chce úpravu eurovalu nechat projít parlamentem až jako poslední ze všech sedmnácti zemí, které používají jednotnou měnu. A bez hlasů poslanců SaS se koalice neobejde. Čistě teoreticky by mohl vládu podpořit opoziční SMĚR – sociální demokracie bývalého premiéra Roberta Fica, ten by ale mohl na oplátku požadovat vyhlášení předčasných parlamentních voleb. A do těch se „proeurovalové“ části koalice moc nechce.
Slovenský politolog Radovan Geist upozorňuje také na nepřímý vliv Sulíkovy rezistence na celou eurozónu. „Čím větší je nejistota u Slovenska, tím více to posiluje odpůrce reformy EFSF v ostatních zemích, kde se vláda také nemůže opřít o jednoznačnou podporu, jmenovitě v Německu nebo Finsku,“ uvedl pro týdeník Euro.
Vzorný eurokandidát
Vydáním šestnáctistránkového zeleného sešitku s názvem Euroval – cesta k socialismu Sulík notně zdvihl mandle kolegům z ostatních středopravých vládních stran. Zvlášť když ji představil pouhý den poté, co vláda premiérky Ivety Radičové reformu eurovalu schválila (ačkoli ministři za SaS hlasovali proti). Nenechal se zastrašit ani výhrůžkou, že se hlasování o změnách v EFSF spojí s vyslovením důvěry kabinetu.
Slovensko bralo plnění maastrichtských kritérií před přijetím jednotné měny v roce 2009 velmi vážně. Z Bruselu ani Frankfurtu nedostalo nic zadarmo, nebylo žádné promíjení statistických švindlů jako v případě Atén. I notorický populista Robert Fico a jeho strana SMĚR – sociální demokracie si po vítězných volbách před pěti lety vzali parametry pro euro za své. Loni se pak Bratislava odmítla zapojit do finanční pomoci Řecku ve výši 110 miliard eur. Tehdy byla ještě vláda s Radičovou v čele zajedno. Následnou dohodu o eurovalu ale vládní politici skousli a ministr financí Ivan Mikloš dal v létě souhlas i s navýšením ochranné hráze. To už se ale Sulík a jeho lidé definitivně vzepřeli.
Koaliční dusno
Vnitrokoaliční spor o podporu záchranného fondu vygradoval postupně. V březnu Sulík ostře vytkl Radičové, že souhlasila s trvalým charakterem EFSF. V létě se neúspěšně pokusil omezit kompetence ministra financí, což se mu na mimořádné schůzi parlamentu nepodařilo. Vzápětí však ministra Ivana Mikloše tvrdě zkritizoval za to, že v červenci souhlasil s mnohem vyšším podílem Slovenska na půjčce Řecku, než původně slíbil. Svůj kritický postoj obhajoval na zasedání vlády a na několika jednáních koaličních špiček.
„Chápu, že našim koaličním partnerům by nejvíce vyhovovalo, kdybychom o eurovalu mlčeli, to ale nepřichází v úvahu,“ napsal Sulík na svém blogu, který už tradičně používá jako vlastní mediální platformu. Ve své brožuře argumentuje proti eurovalu hlavně tím, že poskytování nezajištěných půjček do zahraničí je v protikladu s koaliční dohodou, ale také třeba s lisabonskou smlouvou a dochází při něm k obcházení standardních demokratických mechanismů. V publikovaných textech se také snaží vyvracet obavy z toho, že bez navýšení eurovalu ze Slovenska odejdou investoři, klesnou akciové trhy nebo stoupnou úroky ze státních dluhopisů. Opak je pravdou, tvrdí tento bývalý obchodník s kopírkami.
Poté, co se Sulíka nepodařilo zpracovat ani na poslední koaliční schůzce ve vládním rekreačním sídle v Časté-Papierničce, v koalici přituhlo. Dusnou atmosféru ještě více zahustil opoziční Směr, který vyvolal hlasování o odvolání Radičové s odůvodněním, že jde o totálně neschopnou osobu. Rádoby drama ale mělo stejný konec jako mnohokrát v minulosti (odvolávání vlády je na Slovensku stejně oblíbeným kamerovým cvičením opozice jako v ČR). Šaráda v budově Národní rady trvala celou noc z minulého úterý na středu, premiérka ale přežila, postavil se za ní celý vládní tábor.
Slovenská koalice se tedy zatím nerozpadá. Svědčí o tom i fakt, že v ten samý den, kdy vláda ustála hlasování o důvěře, vládní poslanci schválili dlouho diskutované změny v druhém důchodovém pilíři. Je ale jasné, že pokud celý projekt eurovalu mezitím neztroskotá kvůli něčemu jinému, bude narůstat tlak na Slovensko a konkrétně na Sulíka. Ten ale nemá příliš co ztratit. „SaS je proti tlaku z Bruselu prakticky imunní. Ačkoli je strana formálně provázaná s evropskými liberály, svojí politiku se nesnaží nijak koordinovat podle ,standardních‘ evropských politických linií. A Sulík není ministrem, který by se zúčastňoval jednání institucí EU,“ připomněl politolog Geist. Pro Sulíka by tak bylo nejlepším řešením, kdyby „ne“ eurovalu řekl někdo jiný. Pokud k tomu nedojde, čeká Slovensko horký politický podzim.
Hubatý liberál Bývalý podnikatel a poradce ministra financí, který stál před lety u zrodu myšlenky rovné daně z příjmů, v politice zazářil relativně nedávno. Díky neotřele prodávaným liberálním tématům (nechyběly ani návrhy na shovívavější přístup k marihuaně) se Richardu Sulíkovi v loňských parlamentních volbách podařilo přilákat přes tři sta tisíc voličů, což SaS vyneslo dvanáct procent hlasů, a tím i pozici druhé nejsilnější vládní strany po SDKÚ, kterou reprezentuje Radičová. Příchod politicky nezkušených lidí mezi protřelé parlamentní hráče se podobně jako v ČR u Věcí veřejných neobešel bez pár úsměvných přešlapů. Například právě Sulík se jako předseda parlamentu zpočátku choval jako slon v porcelánu, na rozdíl od spolku založeného Vítem Bártou se ale Sulíkovo uskupení nevydalo cestou sebedestrukce, ale celkem si udrželo vlastní tvář. Vděčí za to hlavně prostořekému, ale zároveň srozumitelnému a otevřenému stylu svého šéfa. Příliš na tom nezměnil ani konflikt s poslanci za iniciativy Obyčejní lidé, kteří se do zákonodárného sboru dostali na kandidátce SaS. Čtveřice v čele s nekonformním Igorem Matovičem se sice občas chová jako neřízená střela, vládu ale vždy v rozhodující chvíli podržela.
