ČSSD chce odstranit pracující chudobu, ale hazarduje s rozpočtem Když sociální demokracie minulý týden představila návrh své „jánošíkovské“ daňové revoluce, odhalila zároveň i „spravedlivou kalkulačku“. Pomůcku, díky které si každý volič může spočítat, o kolik si polepší nebo případně pohorší. Tato kalkulačka ale ze všeho nejvíc připomíná legendární „Tlustého kolečko“, s nímž v roce 2006 vstupovala do voleb ODS a její kandidát na ministra financí Vlastimil Tlustý. I tehdy si mohl každý na kolečku najít, kolik na reformě vydělá. Jenže mělo to háček. Byl to jen hrubý odhad s pominutím některých odečitatelných položek a s pouhým orientačním výpočtem DPH.
Sociálnědemokratická „spravedlivá kalkulačka“ trpí ještě závažnějším nedostatkem.
Pominula totiž rovnou několik procent populace, s nimiž se v daňových plánech socialistů evidentně moc nepočítá. Jakmile člověk do kalkulačky zadá příjem vyšší než 100 tisíc, počitadlo přestane pracovat. Objeví se smajlík a gratulace, že patříte k jednomu procentu lidí s nejvyššími příjmy. Ovšem v tomto případě má tato gratulace poněkud ironický nádech.
Reforma daní fyzických osob z dílny ČSSD je vlastně takovým novodobým třídním bojem. Lidi s nejvyššími příjmy by připravila ročně o desítky tisíc korun, zatímco nižší a střední třídě by přidala v průměru tisícovku měsíčně. Každý člověk, který bere měsíčně méně než 48 955 korun, by si měl přilepšit. Sociální demokraté tím chtějí podle informací týdeníku Euro přilákat zpět ztracené voliče – zaměstnance především z regionů mimo Prahu. Ovšem na druhé straně pohrdají například hlasy lékařů, své tradiční voličské skupiny, které se při každé příležitosti snaží zvyšovat platy. Po této daňové revoluci by si průměrný lékař ve státní nemocnici pohoršil zhruba o čtyři tisíce měsíčně.
Rovnostářská minulost
Progresivní zdanění, které navrhuje ČSSD, se celosvětově používá především ke snižování příjmové nerovnosti. Ta je v České republice všeobecně považována za jednu z nejnižších na světě. Jenže nejnovější statistiky ukazují, že zejména v posledních deseti letech už nejsme tak rovnostářští jako dříve. Rovni jsou si dnes u nás především ti chudí. Česko vykazuje v celoevropském měřítku nadprůměrný podíl takzvané „pracující chudoby“, nižší třídy, která nedosahuje ani dvou třetin mzdového mediánu, tedy asi 83 korun na hodinu.
Z celoevropské srovnávací statistiky z roku 2014 vyplývá, že v Česku tvoří tento podíl 18,7 procenta, zatímco v Rakousku 14,8 procenta. I další ukazatele příjmové různorodosti jsou tu spíše nadstandardní. Decilový poměr, který vyjadřuje podíl extrémů mezd u 80 procent zaměstnanců, je v současném Česku vyšší než ve Francii, Nizozemsku či Itálii a blíží se zhruba úrovni Španělska. Největší výdělkovou rovnost v evropských mzdách vykazuje Švédsko a Belgie.
Právě na prohlubující se past „pracující chudoby“ míří socialistická daňová reforma. Ovšem za cenu obrovských ztrát u vysokopříjmových poplatníků. V situaci, kdy v Česku stále není uspokojivě legislativně vyřešený „švarcsystém“, je „jánošíkovská“ daňová politika velkým fiskálním riskem. Nemluvě o tom, že zejména u vysokých příjmů lze často využívat i jiné formy odměňování, například podíl na zisku, který se daní 15procentní srážkovou daní. Sociální demokraté přesto ujišťují, že k výpadkům rozpočtových příjmů nedojde.
Socialističtí kadeti
Na navržené reformě pracovali dva mladí sociálnědemokratičtí ekonomové Michal Pícl a Aleš Chmelař, které si premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka přivedl na Úřad vlády. Oba dostali dosud největší příležitost promluvit do programu strany, aniž by návrh prošel větší vnitrostranickou debatou.
Ředitel odboru analýz a informací Úřadu vlády a Sobotkův ekonomický poradce Michal Pícl připouští, že právě zvýšené příjmy od nejbohatších poplatníků daně mají v představách socialistů kompenzovat výpadky v příjmech z daní právnických osob, kde ČSSD plánuje taktéž zavést progresi. „Náš výpočet daní z příjmů fyzických osob to nějakým způsobem vyrovnává, takže to bude fiskálně neutrální,“ vysvětluje Pícl. Návrh na progresi u obou typů daní obhajuje mimo jiné tím, že Česko má dnes jedno z nejnižších daňových zatížení v zemích OECD – složená daňová kvóta je podprůměrná. Připomíná také, že progresivní zdanění má většina zemí Evropy, v Evropské unii má rovnou daň jen sedm zemí, pokud do tohoto výčtu počítáme i Českou republiku se solidárním zvýšením daně u fyzických osob, které je prakticky druhou sazbou.
Podle socialistů nehrozí ani odliv více zdaněných firem do zahraničí. V případě zvýšené 24procentní sazby jde o zhruba 600 nejbohatších podniků, kam patří i některé státem kontrolované společnosti, například ČEZ. Ten by po reformě zaplatil na daních asi o miliardu více než nyní. Hlavní ekonom Úřadu vlády a další z autorů této reformy Aleš Chmelař připouští, že změny u zdanění právnických osob budou závislé na harmonizaci daňových základů na unijní úrovni. Některé země EU, například Kypr, Nizozemsko či Irsko, totiž zvýhodňují firmy třeba různými možnostmi snižování základu daně, ačkoli samotnou sazbu daně mají poměrně vysokou. Tuto cestu mohou využívat mateřské firmy českých dcer prostřednictvím těžko kontrolovatelných transferů zisků.
„Daňové sazby nejsou tím hlavním motivačním prvkem k přesunu sídel firem do těchto zemí. Je třeba, aby Evropská komise harmonizovala základ daně,“ míní Chmelař. Zatím ani není zcela jasné, jak chce ČSSD hlídat účelové rozdrobení velkých společností pro možnost danění v nižší sazbě.
Firmy by se podle tohoto plánu měly zdaňovat konsolidovaně podle vlastníka. Pomoci by měl evropský veřejný rejstřík skutečných vlastníků. Ovšem taková kontrola si jistě vyžádá další nemalé výdaje.
Sociální demokraté chtějí přilákat zpět ztracené voliče – zaměstnance především z regionů mimo Prahu. Ovšem na druhé straně pohrdají například hlasy lékařů, své tradiční voličské skupiny, které se při každé příležitosti snaží zvyšovat platy.
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz
