Janusovská tvář Evropy

Prezident by vzal jako melouch reformu zdravotnictví

Skeptický a kritický byl prezident ČR Václav Klaus na předvánočním Prague Opinion Exchange Meeting (POEM), setkání předních manažerů s politiky. Otázky padaly z pléna i od moderátorů a prezident odpovídal otevřeně. Záznam jeho vystoupení připravil týdeník EURO do prvního čísla šestého ročníku svého působení na českém mediálním trhu.

K politické situaci.

Vidím u nás zásadní otázku slabé politiky. Abych se nedotýkal síly či inteligence jakýchkoli politiků, tak když říkám slabá politika, mám na mysli nepříjemné rozložení sil v Poslanecké sněmovně a Senátu. Přetrvává již od voleb roku 1996, kdy nevznikla žádná zřetelná a viditelná většina. To svazuje ruce k výkonu jakékoli razantní, odvážné, kvalitní politiky. Problém to je obrovský, vede k tomu, že vláda nepřichází s radikálními názory, zkouší, co jí projde v Parlamentu, počítá s tím, že každý zákon bude ve výborech radikálním, dominantním způsobem přepsán. Proto jí ani tolik nevadí, co za detaily je v něm napsáno, protože změna je většinou obrovská.
V tomto smyslu zde chybí jasná síla, která by si troufla přijít s radikálním, zřetelným, výrazným programem. To si naše země dlouhodobě nemůže dovolit a je jen otázkou, zda může dojít k nějaké změně ve stávajícím volebním systému, anebo jestli by pro nějakou výraznou změnu bylo třeba volební systém změnit. Na druhé straně právě takto rozdělený Parlament podle mého názoru nikdy nedovolí změnit volební systém. Tak jsme uzavřeni v určité smyčce, která se pořád obtáčí a opakuje.

O reformě veřejných financí.

Makroproblém české ekonomiky je dán deficitností veřejných financí. Když jsem o tom promluvil před dvěma měsíci na půdě Poslanecké sněmovny, slyšel jsem od všemožných poslanců, že se stavím do role vůdce opozice. Snažím se jim vysvětlovat, že jako profesor ekonomie a bývalý ministr financí a koneckonců i prezident považuji tento problém za naprosto dominantní a s žádnou opoziční politikou nemá nic společného. Nedávno jsem byl ve Washingtonu, kde jsem se při soukromých rozhovorech setkal se třemi z klíčových hráčů světové ekonomiky. Byl to šéf americké centrální banky Alan Greenspan, šéf Mezinárodního měnového fondu Horst Köhler a prezident Světové banky James Wolfensohn. Mohu každého ubezpečit, že se znám se všemi na úrovni křestních jmen. Po pozdravu jak se mám a jak se mi prezidentuje, když jsme si vážně sedli, byla otázka všech tří shodná: Jak vyřeší Česká republika problém deficitu svých veřejných financí?
Můžeme si myslet, že tito tři lidé neznají nuance naší země, že se zeptali špatně, ale v každém případě to je docela symptomatické a je to, myslím, pro nás všechny důležitá informace. Nevidím zatím cestu z dnešních rozpočtových potíží. Je evidentní, že nemají jednorázové, okamžikové řešení. Je jasné, že je potřeba mít zřetelný, koncepční střednědobý konsolidační program, který nevidím. Dosavadní návrhy jsou dílčími úpravami, problém ve své podstatě neřeší, jsou to více jednorázové škrty než změna parametrů pro chování ekonomických subjektů, účastníků systému veřejných financí.

Je centrální banka stále tak přísná jako dříve?

Podle mě jako vnějšího, nepozorného pozorovatele této věci centrální banka určitě změkčila svou rétoriku. Možná že je o kousek slabším hráčem, který se nevměšuje do ekonomiky tak aktivně, jako to bylo před pěti, šesti, sedmi lety. Nicméně některá klišé tam podle mého názoru ještě zůstávají. Nejde o nějaké statické pohledy na ekonomiky, ale o hledání optimálního mixu monetární a fiskální politiky. V tom je to kouzlo. Ale my žijeme mnoho let v nešťastném mixu, který vede k deficitům rozpočtů znamenajícím totální uzavření jakékoli flexibility pro fiskální politiku. Měnová politika se kvůli tomu tváří, že ona musí zachraňovat rovnovážné tendence v ekonomice jako celku, a proto musí být přísnější a restriktivnější, než by byla bývala byla, kdyby ta druhá politika byla jiná.
Tento mix se převrátit nepodařilo. A nevšiml jsem si, že by to bylo v ekonomické teorii nastoleno jako zásadní otázka, že by nejrůznější badatelé říkali, já si myslím, že bychom ke změně mixu došli tak a tak. Určitě si tuto otázku tak explicitně neklade vláda, když sestavuje rozpočet, určitě si ji neklade Poslanecká sněmovna, když rozpočet schvaluje.

Jak se podepisují zákony, s nimiž vnitřně nesouhlasí.

Problémem české ekonomiky je mikroregulace, přeregulovanost systému, brzdění svobodné tržní aktivity velkých firem i milionů dalších. Velmi často jde právě o ty miliony dalších, protože velké podniky mají výraznou vyjednávací sílu a některé věci si prosadí, zatímco zástupci desetitisíců menších firem tuto sílu v jednáních se státem nemají. Když mám podepisovat jednotlivé zákony, vždycky si v mnohahodinových debatách zoufáme, zkoumáme, kdy mám, nebo nemám vystřílet prach prezidentským vetem a pustit se do většího souboje.
Zoufáme si ale také, když dostáváme i z podnikatelských sfér nesmrtelnou petici, repliku, prosbu: teď to zaražte, teď proti tomu protestujte. Ptám se: drželi jste hladovku v dolní komoře, drželi jste hladovku v horní komoře a teprve potom, když ani tam jste neuspěli, píšete srdcervoucí dopisy prezidentovi? Myslím, že podnikatelský svět by měl do této hry vstoupit daleko více, než je tomu dosud.

O nadějích na skutečnou konsenzuální reformu.

Vytváření konsenzu bohužel nevidím. Myslím, že bylo fatální chybou, že se dopustilo, aby tato vláda dostala podporu Parlamentu, aniž přišla s tím, co jsem nazval střednědobý konsolidační program veřejných financí. Už jsem několikrát řekl, že když jsem loni v červnu ve dvě hodiny odpoledne uslyšel první odhady výsledků voleb, nepochybně první rovina bylo jisté zklamání z výsledku. Ale tak po čtvrt hodině jsem se vnitřně ušklíbl a řekl jsem si: aspoň nebudu muset dělat tu nemilou, nelíbivou, netleskanou reformu veřejných financí. To mě skutečně v první čtvrthodině napadlo. Myslel jsem si totiž, že nebude možné schválit vládu obvyklou procedurou, že bude nutné ji nechat, aby se zavřela na celé léto a přišla se zásadami konsolidačního programu, které by se staly součástí parlamentního konsenzu o tom, že se za této podmínky dá vládě zelenou.
Nevím, jakou kličkou nebo fintou to jinak zařídit. To byla jediná chvíle, která mohla kabinet motivovat, aby přišel s nějakým evidentním řešením. Myslím, že do dalších voleb takový návrh nemůže vzniknout, takže v tomto ohledu nejsem příliš optimistický.

O kreslení na tabuli.

Druhou věcí je hledání konsenzu v základních stavebních prvcích systému veřejných financí. Myslím, že rovnice důchodové reformy je dobře definovatelná a v jejím rámci by koneckonců mohlo jít o jistou kompromisní dohodu o parametrech systému. Problém je definovatelný v tom, jaký je podíl elementárního bezzásluhového důchodu pro každého a jaký je podíl zásluhového důchodu vzniklého na bázi individuálního placení a spoření.
Dovedu si i při nesmiřitelnosti politických postojů živě představit při své zkušenosti dlouholetého předsedy vlády, že vytáhnu pro všechny nepříjemnou tabuli a začnu kreslit vzorečky a říkám: Berete ještě, když to je nula sedm? Neberete. Nula šedesát pět berete? A tak dále. Nakonec je člověk stáním u tabule dokope k nějakému výsledku. Já si dovedu představit, že v této rovině by nějaké řešení nalezitelné bylo, kdyby byl někdo, kdo je ochoten si stoupnout k té tabuli a měl i jisté postavení akceptace mezi ostatními spoluhráči.
Bohužel, nemyslím, že dobře definovatelný problém je zdravotnictví. Tam vůbec ještě nenastala fáze, kdy by bylo možné se bavit o několika takto definovatelných parametrech. Tady nevidím vůbec zárodek řešení, zárodek toho, že stejně cítíme problém, stejně definujeme proměnné, že ho umíme stejným způsobem popsat. Tady vidím mezeru nekonečnou a pořád není nikdo, kdo by se stal velkým reformátorem zdravotnictví. Já bych to vzal jako melouch.

Jak na důchodovou reformu a co s vládním návrhem.

Demografické aritmetice neunikneme. Úvahy, podle kterých kolem roku 2050 bude v drtivé většině evropských zemí jeden pracující na jednoho důchodce, jsou fascinující. Samozřejmě, tyto úvahy se pořád na věc dívají staticky, pořád nediskutují o tom, kdo bude důchodce v roce 2050. To bude pětadevadesátiletý člověk. Já myslím, že do devadesáti bude povinná pracovní docházka. Je ale naprosto evidentní, že došlo-li by k této proporci jedna ku jedné, nemůže to unést žádný systém, který by tuto redistribuci centrálně organizoval. Proto spousta teoretiků předvídá kolaps těchto přerozdělovacích systémů. Četl jsem vtipnou úvahu, která říkala: No, tak kolem roku 2050 čekáme, že kvůli kolapsu veřejných přerozdělovacích systémů to stát odepíše a přidělí k jednomu důchodci jednoho živého pracujícího a ten se s ním povinně bude dělit o mzdu.
Ono je to trošku k zasmání, ale pozor. Autor říká docela vážně, že to bude pro stát schůdnější. Nevolnickým systémem nadekretuje jednotlivce k jednotlivci a rezignuje na makropřerozdělovací systém, kde by miliardy putovaly z jedné strany na druhou. Tento varovný signál je k přemýšlení o těchto věcech docela užitečný. Vidím to jako vážnou věc a nemyslím, že to navrhovaný systém řeší. Mimochodem, jedna ze sekcí washingtonské konference byla sekce, která se jmenovala Penzijní systémy a euro. Objevila se tam hypotéza, že pravděpodobně největší atak na euro a potenciální důvod k rozpadu Evropského měnového unie bude nezvládnutí penzijních systémů.
Myslím, že řešení musí být v dramatické individualizaci penzijního systému, zrušení jakéhokoli apriorního, státem garantovaného nároku na důchod. Sociál ve mně by řekl plus nějaký minimální důchod jako elementární východisko. V tom si myslím, že je prostor pro střet a eventuálně nalezení nějakého konsenzu a kompromisu. Všechno ostatní pak ponechat na individuálních účtech, svobodném rozhodnutí, kdy člověk přestává pracovat, zrušení slova odchod do důchodu, totální flexibilitě.

Máme technology moci, ale chybí ideologové.

To je asi pravda, ale za to, koho volíte, můžete vy. Kdo si vzpomíná na éru vlády po roce 1992, tak tam přece vždy existovala takzvaná porada ekonomických ministrů. To byla šestihodinová akce v úterý odpoledne s tou tabulí. Tam probíhalo vyjasňování a řada ministrů zkusila přinést na tuto poradu polotovar – já jsem se leckdy mračil, že to vůbec zkouší – s nadějí, že se tam chytnou hlavní věci a najde se nějaké řešení. Ministr si všechno zapisoval, v šest hodin zasedla špička ministerstva a on jim rychle, dokud si to pamatoval, četl půl hodiny, co si všechno zapsal a nechal předělat návrh dokumentu.
Dneska, jak dobře víte, něco takto předdiskusního, vnášejícího jiný pohled, není. Lidé z mého úřadu, kteří se střídají na zasedání vlády, říkají, jak absentuje diskuse. A jeden ministr, se kterým jsem nyní mluvil, mi na to říkal: No my už jsme daleko dál. My už máme tak kvalitní úřady, že už není potřeba, abychom o tom na vládě mluvili. To je přímá odpověď jednoho z mladších členů vlády na tuto otázku.

O změně volebního systému.

Aniž bych byl v pravidelném kontaktu s politickou reprezentací jakékoli strany, můj pocit je, že všechny dnešní politické reprezentace na změnu volebního systému rezignovaly. To je moje čtení situace, jaká je. Proto si myslím, že tato změna není na pořadu dne. To by asi chtělo ještě větší krizi, po níž nevolám, která by vedla ke změně názorů. Samozřejmě že to odrazuje řadu potenciálních zájemců od vstupu do politiky a opět nastává bludný kruh s negativním výsledkem, kdy politika nemotivuje ke vstupu do politiky, kvůli tomu tam hrají druhé garnitury a tak dále.

O dnešních politicích.

My jsme měli na počátku jistou výhodu, když vstoupila do politiky silná skupina bez politické zkušenosti, ale měla za sebou vyprofilované občanské a profesní pozice. Jezdili jsme po západní Evropě a říkali jsme si: Ti lidi jsou takoví všichni stejní, nezajímaví, protože jsou od šestnácti v politice, nikdy neměli žádné jiné zaměstnání. Myslím, že se trošku dostáváme do situace, že najednou je u nás řada ministrů, kteří ještě nikdy nebyli zaměstnáni, kteří si normálním způsobem ještě nikdy nevydělávali, kteří nikdy nikoho neřídili. Jak může někdo řídit tisícihlavé ministerstvo, když ještě neřídil ani pětičlenný kolektiv?
Vy všichni víte, co je za práci ta organizačně řídící. Já jsem na ministerstvu financí byl. Je to obrovská instituce. Není to jen o chytřejším či hloupějším schválení návrhu zákona o účetnictví. Především je to instituce, kterou musíte zvládnout manažersky a řídit ji. To absolutně vymizelo, ale všichni víte, že není možné, aby to zvládl třicetiletý ministr, který v osmnácti nastoupil do politické strany a od té doby se vezl ve funkci asistenta poslance. Asistent poslance nikoho neřídí, ten nemá ani sekretářku. Ale to není důvod k pesimismu. Jedna věc je popsání situace a druhá deskripce, co dělat.

EU a nominální versus reálná konvergence.

Na straně jedné platí, že prvního května 2005 se svět nezboří. Každodennost občanská i firemní bude víceméně identická, protože jsem přesvědčen o tom, že drtivá většina přizpůsobovacích procesů už dávno byla provedena. Na straně druhé se celá řada věcí změní. Zejména nastane problém na straně finanční. Je naprosto evidentní, že Česká republika bude čistým plátcem, a nikoliv čistým příjemcem různých evropských peněz. To může vyvolávat určité potíže a mimo jiné to bude dále komplikovat státní rozpočet, který bude platit naše členské příspěvky, ale eventuální příjmy z Evropské unie bude dostávat někdo jiný.
Obecnou tezí je, že svět ekonomů, sociologů a takovýchto skupin není jednoznačně přesvědčen, že nominální konvergence čili přejímání parametrů jednoho systému, pomáhá konvergenci reálné. Různé unifikace – od slavné unifikace Německa před dvanácti lety po řadu dalších příkladů - ukazují, že k reálné konvergenci se překotnou nominální konvergencí nedospívá. Proto je možné, že z toho můžeme mít o kousek více problémů, něž si možná někteří představují.

Posun z Evropy I do Evropy II.

Evropská ústava radikálně mění EU v jinou instituci (POEM se uskutečnil před neúspěšným jednáním o ústavě - pozn. red.). Je obdivuhodné, jak se naší vládě daří mlžit a tvářit se, že v evropské ústavě o nic nejde. Je to ovšem naprostý, evidentní nesmysl. V EU bylo dosud dominantním systémovým prvkem jednomyslné hlasování. To, že se stává dominantním prvkem hlasování většinové, je fundamentální, kvalitativní změna, transformující zásadním způsobem celý systém. Úvahy o tom, jestli bude většina padesátiprocentní, nebo šedesátiprocentní, jestli bude jednoduchá, nebo jakási dvojitá, nebo eventuálně trojitá, či jaká ještě může být vyšší, je věc druhá. To, že návrh evropské ústavy zakotvuje jednoznačnou nadřazenost práva EU nad právem jednotlivých zemí, je opět fundamentální změna, která popírá některé zásadní prvky ústavního pořádku země naší i kterékoli jiné. Dochází k obrovskému dalšímu přesunu kompetencí z národních států do unie. Dochází k vytváření zajímavého konceptu takzvaných sdílených kompetencí s půvabným dovětkem, že o tom, jestli se kompetence stane kompetencí unijní, nebo národní, rozhoduje unie. To je, myslím, zázračná charakteristika dokumentu, který má mít ústavní parametry. Problém této ústavy je její evidentní temporální neboli evidentní dočasnost. Všichni víme, že cílem ústavy jako základního dokumentu je docílit něčeho pevného, pokud možno neměnného, pokud možno platného sto, dvě stě let. Něčeho, co founding fathers, doufejme, vymysleli tak obecně dobře, že to může platit nekonečnou dobu. Tento dokument, který se nazývá ústavou, je ale evidentně přechodovým, průtokovým dokumentem. Jeho charakteristikou je pohyb, otevírání cesty k budoucímu putování do nějakého jiného konečného systému. Je to z hlediska tvorby ústav v historii lidské společnosti naprosto unikátním jevem.
Ústava byla zatím v učebnicích práva většinou charakterizována jako vymezení práv občanů a limitování práv státu dělat něco s občanem. Toto ale není dokument, který říká, co jako občan můžete a co vám zůstává jako základní právo a eventuálně kde si můžete stěžovat, když toto právo bylo porušeno. I v tomto smyslu tento dokument je i není ústavou. Četl jsem nedávno velký anglický text o tom, zda je to Constitution s velkým C a tak dále. Ale žádná Constitution of Liberty, řečeno podle Hayekova díla, to není, protože osou a jádrem tohoto návrhu ústavy určitě není jednotlivec a jeho klasická liberální práva.

Dvě tváře Evropy.

O EU se velmi špatně hovoří ve smyslu jednoznačných soudů, protože se jedná o heterogenní a hybridní strukturu. EU v sobě samozřejmě obsahuje prvky takové a onaké, a když chci svá vystoupení vypointovat, říkám, že Evropa má janusovskou tvář. Znáte římského bůžka, který byl nad každým domem ve starověkém Římě a jedna půlka se usmívala, druhá mračila. Byla to jistá výzva vůči hostům vcházejícím do domu. Evropa má nepochybně usmívající se tvář danou prvotními úmysly, procesy, pohyby, což byly pohyby otvírání oproti uzavřené společnosti třicátých, čtyřicátých, padesátých let. To je usmívající se bůžek liberálního typu, který otvírá bariéry, ruší nejrůznější omezení a vytváří volnější ekonomický prostor. Druhá tvář se pokouší řídit, regulovat, organizovat, vládnout shora, harmonizovat, eliminovat konkurenci, eliminovat komparativní výhody, rušit odlišné daňové sazby, aby náhodou jedna země nebyla zvýhodněna, a tak dále.
Děsím se toho, že v nové evropské ústavě se najednou do kompetencí EU přesouvá ne rybolov – ten už tam je a souhlasím s tím, že jestliže je hádka o to, zda jsou mořské hranice jedné země o kousek vlevo nebo vpravo, ať o tom rozhoduje nějaký vyšší subjekt – ale turistika a sport! Přitom že by bylo něco lokálnějšího než turistika, si vůbec nedovedu představit. Že by Beskydy neměly mít svou politiku, jak lákat návštěvníky, a Český Krumlov úplně jinou. Předat to do kompetencí EU je něco, co se vymyká elementárnímu lidskému rozumu. Samozřejmě si nemyslím, že tím skončí svět, ale je to zcela evidentně zbytečné, absurdní a jenom naznačující směr, kudy to všechno vede.
Evropské unii se povedlo účinně zavést to, čemu se anglicky říká „ratchet effect“, efekt západky. Naprosto se daří nepřetržitě popolézat o kousek a napevno se uchytit na tomto bodu. Možnost nějakých vratných procesů v Evropské unii moc dobře nevidím a filozofování o tom, jestli bych chtěl radši Evropu 1985 před příchodem Delorse, nebo před příchodem Maastrichtské smlouvy a podobně, je možná zajímavé pro teoretika, ale to ještě jako prezident nejsem.

Jaká jsou úskalí měnové unie.

Byl jsem ve Spojených státech na mezinárodní konferenci nazvané Budoucnost eura. Byla tam řada příspěvků, které srovnávaly americkou zkušenost s vytvářením měnové unie s evropskou zkušeností. Americká měnová unie začala před 225 lety zavedením dolaru, ale bylo to už současně s existencí evidentně silných politických orgánů a s pocitem, že ta entita je jedna země a má své silné a zásadní centrální instituce. Znám studie, které analyzují úspěšnost vytvoření americké měnové unie. Největší a nejčastěji citovaná říká: Americe trvalo sto padesát let, než byla vytvořena homogenní měnová unie, neboli než její výhody začaly převažovat nad nevýhodami. Studie končí dovětkem: Doporučujeme Evropské unii, aby si prostudovala tuto naši zkušenost, a moc jí přejeme, aby jí to netrvalo sto padesát let.
Pokud jde o otázku nákladů Evropské měnové unie, dobře znám postoje byznysmenů a vím, že každý z vás individuálně musí pro ni zvedat obě ruce. Každý z vás je „free rider“, černý pasažér v systému Evropské měnové unie, kdy z toho získáváte jisté výnosy, ale náklady za vás platí někdo jiný. Je to klasický příklad černého pasažérství a vím, že pro vás bude snazší, když nebudete muset přepočítávat koruny na marky a franky, a za cenu toho, že si ulevíte v násobení a dělení, zatížíte země měnovou unií. Rozumím tomu a vím, že pro své názory tady podporu moc nemohu najít.

Nad Paktem stability v podání Německa a Francie.

K tomu, jak se „Ekofin“ rozhodl nic neudělat v momentu, kdy Francie a Německo několik let porušují kritéria Paktu stability, lze říci jen odsudek. Nic dalšího neumím. Samozřejmě považuji hranici tří procent HDP za zcela arbitrální, náhodně zvolenou na nějakém nočním zasedání Evropské komise ve čtyři hodiny ráno. Já bych byl pro nulový deficit, a jestli je to tři nebo tři celé čtyři desetiny procenta, to totálně nemění moje uvažování. Vidím daleko větší systémový problém v tom – a říkám, že vůbec nechci fiskální unii – zda může existovat měnová unie bez unie fiskální. Myslím, že je naprosto evidentní, že při nesladěnosti fiskální stránky vzniká to, čemu se v literatuře říká „fiscal free riding“, černé pasažérství v oblasti financí. Když si země udělá deficit, tak si musí ve své měně vypůjčit. Vydá nějaké cenné papíry, obligace, ty ovlivňují kapitálový trh, zvyšují úrokové sazby a země je tím trestána. V momentu, kdy je měnová unie a země – Francie, Německo – si vytvoří deficit, neemitují cenné papíry v markách nebo ve francích, ale v eurech. Ovlivňují úroveň úrokových sazeb v celé eurozóně. To je jeden z nákladů měnové unie, protože Irsko platí zvýšenou úrokovou sazbu vyvolanou německým deficitem.
Je naprosto jasné, že každá země eurozóny buď může free riding dělat, nebo je obětí free riding někoho jiného. Žádná třetí cesta není. To vidím jako obecný problém, který musí být dlouhodobě vyřešen. Buď likvidací možnosti to dělat, anebo povýšením fiskální zóny na stejnou úroveň, jako je zóna měnová. Čili další harmonizační, unifikační proces, který já nevítám.

O evropských kamarádech.

Jaká bude budoucnost Evropské unie, nedovedu odhadovat. Jsem spíše pesimistický, znám evropské summity, na řadě jsem byl. Tam existuje neuvěřitelný kamaráčoft politiků, kteří jsou už častěji tam než doma. Znají se navzájem, znají své rodinné problémy, ptají se navzájem co syn, už udělal tu zkoušku a podobně. To jsou lidé, kteří se znají desetiletí. Jednou jsem takhle seděl v předpokoji s dvaceti ministerskými předsedy nad nějakými sklenkami a já koukal, jak jsou to nejlepší osobní přátelé, a tak se jednoho z nich ptám: Jak vy se tak dobře znáte. A my už jsme prý v šestnácti letech byli tady s kolegou oba členy křesťanskodemokratické mládeže a oba jsme byli sbírat jahody v jižní Francii. Toto je duch, který tam naprosto převládá a já ten příklad s jahodami považuji za zásadní. Oni spolu žijí, oni spolu komunikují a nastává už takový stav, že třeba jim doma za to vynadají, ale oni nemohou urazit toho druhého. To mě prognosticky vede k pocitu, že se kompromisy nakonec ve čtyři hodiny ráno naleznou, a mám pocit, že efekt západky bude pokračovat.

Jaká je pozice České republiky v mezinárodním kontextu.

Mám pocit, že je přiměřená a adekvátní. Je zbytečné, abychom se pokoušeli hrát nějakou mesiášsko-spasitelskou roli a něco dávali světu a Evropě. Myslím, že bychom neměli mít ambice tohoto typu, ale ambice sebevědomí, sebejistoty, suverenity, odvahy, nekrčení se, nepodlézání. Myslím, že i to krčení se a podlézání je v jádru snění všemožných entit v České republice o evropských penězích. Já si myslím, že si žádné nemáme brát, protože nás to zavazuje. Tady vidím problém a nejsem si jist, jestli dostatečný počet představitelů naší země umí hrát onu jistou a svým způsobem elementárně sebevědomou kartu. Mám pocit, že je také třeba normalizovat vztahy spíše na východ od nás, nehrát stále jednoduché karty, které karikuji slovy, že tak nenávidím komunisty, že ani nečtu Dostojevského nebo Čechova. Pořád vidím prvky těchto pohledů v našem dívání se na východ od nás, které je iracionální, apolitické a myslím, že hloupé. Doufám ale, že to elementárním způsobem zvládneme.