Půjčil jsem si do titulku název románu Horace McCoye, který na konci 60. let zfilmoval Sidney Pollack. V jinošských letech na mne ve Filmovém klubu v Klimentské zapůsobil skoro stejně mocně jako Schlesingerův Den kobylek. Ve své době to platilo za takřka povinnou součást vzdělání pražského gymnazisty, jinak nešlo intelektuálky zaujmout. Stejná sorta lidí musí být zhnusená tím, že Japonci na Štěpána oznámili vystoupení z Mezinárodní velrybářské komise a v červenci začnou s komerčním lovem velryb.
Na téhle planetě je málo srovnatelně charismatických zvířat jako velké druhy kytovců (velryb), a kdo někdy na „whalewatchingu“ byl, bude souhlasit. Když se takový dvacetitunový keporkak dlouhoploutvý skoro celý vymrští z vody a po zádech sebou bací vší silou pár metrů od člunu do vody, tak si to zkrátka zapamatujete asi tak stejně, jako by perfektní flop předvedl autobus.
Výpravy za pozorováním velryb jsou dneska naprosto etablovanou a prosperující součástí turistického průmyslu, od Norska přes Island až po Havaj, ale s trochou štěstí se dají vidět velryby i ve Středomoří mezi Janovem, Elbou a Korsikou. Stoprocentní šanci, že velryby uvidíte, máte v od konce jara přes celé léto na sever od Bostonu v USA, v národní mořské rezervaci Stellwagen Bank. Když budete v Nové Anglii, nenechte si tuhle náramnou podívanou ujít.
Proč Japonci vůbec chtějí velryby komerčně lovit, když je dnes Japonsko velmi bohatá země, kde skoro nikdo velryby tak jako tak nejí? Kdysi to bylo důležité tradiční odvětví a ve vysoce zalidněném Japonsku bylo velrybí maso zdrojem živočišných proteinů - dětem se dávalo po druhé světové válce ve škole k obědu, ještě v 60. letech se ho zkonzumovalo 200 tisíc tun ročně, ale dnes je ekonomicky téměř bezvýznamné a vysoce lokalizované. Proč tedy chtějí lovit komerčně?
Nejspíš z frustrace a možná, aby konzervativní politici ukázali, že také dovedou dělat politiku „Japan first“. Japonci vstoupili do IWC v roce 1951, když se stali signatáři Mezinárodní konvence pro regulaci velrybářství (ICRW), která měla za cíl ochranu velryb, ale také „řádný rozvoj velrybářství“. Zkrátka cílem konvence nebyl absolutním zákaz, ale to, čemu dnes říkáme „udržitelné využívání obnovitelných zdrojů“. Pravda, některé druhy kytovců jsou dnes i po desetiletích ochrany (moratorium komerčního lovu platí od roku 1982) velmi vzácné a na pokraji vyhynutí, ale jiné vyloženě prosperují a v některých oblastech se jejich počty dostaly na úroveň jako před zahájením průmyslového lovu.
Jinak řečeno, udržitelnému, regulovanému využívání obnovitelného zdroje v podobě lovu některých druhů velryb v některých populacích (lze je od sebe velmi spolehlivě odlišit) by nemělo být v duchu této logiky bráněno. Koneckonců japonský dosavadní lov pro „pokusné účely“ s následným prodejem masa se soustředil na hojné druhy a Japonci zdůrazňují, že ve své exkluzivní ekonomické zóně kolem svého území se těm ohroženým vyhnou obloukem. Vůbec nebudou lovit v mořích u Antarktidy, kde to dosud výzkumně dělali.
Jenomže na Západě se mezitím většinově vytvořila silná emoční vazba k těmhle charismatickým a zjevně inteligentním mořským savcům. Hojné nebo vzácné, lov všech velryb je považován za arcihřích, jinde je naopak považují za součást národního kulturního dědictví (třeba i na Islandu nebo v Norsku).
I na pevnině máme tyhle rozdíly: třeba vůči konzumaci koňského masa, které je považováno za lahůdku, dokonce i v nám jazykově velmi blízkých zemích, jinde by jeho konzumace byla označena za barbarství. Kdysi jsem ve Slovinsku viděl na jídelním lístku „steak z hříběte“, a ten bych si teda nedal ani náhodou, ale ani jsem v tom nikomu nebránil.
Když už jsme u toho, kdo z vás kdy viděl, že by se zrovna v Česku někdo staral, co je to za druh tuňáka, kterého si dává jako maguro suši? Zda je „certifikovaný“ (uloven povoleným způsobem v oblastech, kde se praktikuje udržitelný rybolov). Pro pamětníky: ve Frionoru ve Vodičkově ulici byly ještě v polovině 80. let steaky z nějakého nebohého plejtváka myšoka k mání, nechutnalo to špatně, nevzpomínám si ovšem, že by to někdo vyhledával.
Ryba není velryba, a od roku 2005 jako členové IWC stojíme na správné straně barikády a proti lovu velryb hlasujeme. Kulturní války jako vyšité.
