Roky kritizoval měnovou politiku japonské centrální banky. Nyní dostává jako nominovaný guvernér Bank of Japan (BoJ) šanci ji změnit. Svět čeká, zda Haruhiko Kuroda vytáhne ekonomiku z marazmu, nebo uvrhne okolí do měnové války. Funkce se ujme 19. března.
Na začátku týdne ve svém slyšení před japonskými poslanci nenechal Haruhiko Kuroda nikoho na pochybách, že dosavadní umírněnou politiku japonské centrální banky postaví na hlavu.
„Pokud budu schválen jako guvernér BoJ, věřím, že mou největší povinností je dosáhnout cenové stability na úrovni dvouprocentního inflačního cíle tak rychle, jak to jen půjde,“ řekl Kuroda zákonodárcům. Japonská centrální banka přitom léta trvala na jednoprocentním cíli, i když ekonomiku sužovala deflace. Další revolucí bude masivní nákup státních dluhopisů: „Odkup státních dluhopisů s delší splatností ve velkých objemech centrální bankou je přirozený.“
V obou nejdůležitějších bodech se tak budoucí guvernér rozejde s předchozím vedením banky, ale zároveň se plně shodne s novým premiérem Šinzó Abem, který ho ostatně nominoval. Abeho vláda chce stagnující ekonomiku rozhýbat právě uvolněnou měnovou politikou a masivními investicemi do dluhopisů, které nakoupí právě Kuroda.
Co přesně tedy japonskou ekonomiku a skrze oslabení jenu celý svět čeká, nyní netuší ani experti. Ale na druhé straně považují za logické, že nový premiér si zvolil do čela centrální banky kandidáta, který má stejné názor na hospodářskou a měnovou politiku: „Je to výborná volba, protože Kuroda dobře chápe ,abenomiku‘,“ poznamenal trefně pro Japan Times bývalý profesor ekonomie z Yale Koiči Hamada.
Ekonomická teorie ozkoušená praxí
Přestože léta platil v japonských měnových kruzích div ne za ekonomického renegáta, má za sebou Kuroda dlouhou a úspěšnou kariéru v nejvyšších patrech státní správy. Narodil se v posledním roce války. Za studijní obor si vybral práva na Tokijské univerzitě. „Moji rodiče byli liberální. Pro cokoli jsem se rozhodl, to přijali,“ prohlásil později.
A mladý Kuroda se rozhodl pro Oxford. Zde se setkal s mnoha prominentními ekonomy, asi nejvíc na něj zapůsobil nositel Nobelovy ceny John Hicks. Toto setkání na něj mělo vliv v mnoha ohledech. Hicks patřil ve své době k významným keynesiáncům a možná právě Hicksův přístup, že ekonomika se rovná peníze plus spotřeba a investice, má za následek, že se Kuroda vždy spíše zajímal o to, jak rozpohybovat ekonomiku než jak držet inflaci na uzdě.
Především ale Kuroda později vzpomínal, že na Hicksovy semináře chodili vedle studentů i bankéři, politici či průmyslníci. To ho vedlo od teorií k řešení praktických nuancí problémů: „Naučili nás, že ekonomická teorie nám může přinést nějaký vhled do problému, ale dobrý výsledek zaručí jen to, že se jde za tyto teorie a používá se praktické uvažování a zdravý rozum.“ I tento přístup byl později zřetelný, když Kuroda osamoceně začal propagovat hodně uvolněnou měnovou politiku.
V roce 1967 nastoupil na japonské ministerstvo financí a desítky let stoupal po jednotlivých příčkách byrokracie. S malým intermezzem v sedmdesátých letech v Mezinárodním měnovém fondu tak nakonec na ministerstvu dostoupal až k vedení mezinárodního oddělení.
Nastoupit v roce 1997 do této funkce však znamenalo být velmi brzy vržen do víru asijské finanční krize. Kuroda se během ní blýskl především nápadem na vytvoření jakéhosi asijského měnového fondu. Tuto ideu se mu ale nepodařilo prosadit a nakonec Japonsko „nepřímo“ pomohlo Indonésii, Thajsku či Jižní Koreji 30 miliardami dolarů. Na ministerstvu nakonec Kuroda končil v pozici náměstka v roce 2003.
Sokrates pro měnové intervence
Kuroda vždy naplňoval stereotyp japonského úředníka – klidně, mírně a bez známky emocí opakoval své názory. Ale ty byly často velmi svérázné. Nápadem na asijský měnový fond fakticky zpochybnil světový primát Mezinárodního měnového fondu. Nikdy se nezdržel břitkých výroků na adresu globální finanční architektury.
„USA musejí osekat svůj deficit, Evropa a Japonsko musejí zavést strukturální reformy a asijské rozvíjející se měny musejí být flexibilnější,“ zní jedno z jeho typických krátkých, ale velmi výstižných shrnutí obtížně uchopitelných problémů světového hospodářství. V roce 2003 dal na čas sbohem japonské státní správě a naplnil svůj sen být učitelem. Přijal místo profesora na jedné z tokijských univerzit a pozici nekonvenčního myslitele si pojistil třeba akademickým článkem – Sokrates: dialog o dolaru, kde antický řecký filozof debatuje s mezinárodními lídry, jak řídit směnné kurzy měn.
Od propíchnutí akciové a realitní bubliny v devadesátých letech se Kuroda stával čím dál otevřenějším příznivcem uvolněné měnové politiky jako léku na „ztracenou dekádu“ japonského hospodářství. V roce 2002 ještě na ministerstvu dokonce napsal s kolegou paličský text, že by BoJ měla vzít za svůj inflační cíl až tři procenta.
Renegát guvernérem
Přestože si Kuroda získával v Japonsku reputaci jako odborník na domácí měnovou politiku, nakonec mu přízeň s vládnoucí Liberálně demokratickou stranou vynesla prestižní křeslo šéfa Asijské rozvojové banky (ADB), obdoby Evropské banky pro obnovu a rozvoj. V této funkci si od roku 2005 získával renomé v Asii i na světové úrovni.
Mezi jeho úspěchy patří též fakt, že pro svou instituci dokázal ztrojnásobit kapitál během svého působení z 55 miliard dolarů na 165 miliard. ADB pod Kurodou stanovila dlouhodobý plán do roku 2020 a financuje podporu ekonomik, udržitelný rozvoj či regionální spolupráci.
Vzestup na mezinárodní scéně ale rozhodně nenasvědčoval tomu, že by jeho názory mohly doma v BoJ jednou převážit. To se koncem minulého roku změnilo s nástupem premiéra Šinzó Abeho, který otevřeně v předvolební kampani sliboval masivní investice a náhradu stávajícího guvernéra BoJ Masaakiho Širakawu někým méně restriktivním. A volba padla na Kurodu, který už kdysi radil v měnových otázkách expremiérovi Džuničiróvi Koizumimu, Abeho někdejšímu politickému učiteli.
Vláda spolu s Kurodou navrhla do BoJ na místa jeho viceguvernérů akademika Kikua Iwatu, dalšího příznivce nekonvenční monetární politiky, a kvůli zachování alespoň nějaké kontinuity i činitele BoJ Hirošiho Nakasa.
Pokud vše půjde před zákonodárci hladce, 19. března by se měl Kuroda ujmout úřadu a pravděpodobně už na dubnovém zasedání výrazně změnit politiku BoJ.
Vstříc měnové válce?
Co si od vyššího inflačního cíle a tištění peněz na pokrytí státních dluhopisů slibují Abe a Kuroda, je celkem jasné.
Méně jasné už v tom má světová ekonomická elita. Z tak rozdílných míst, jako jsou americký Federální rezervní úřad, ruská centrální banka či německá Bundesbank, zaznělo v posledních týdnech varování před měnovými válkami.
„Až dosud světový měnový systém dokázal přestát finanční krizi a vyhnout se závodu ve znehodnocování měny.
Doufám, že tomu tak zůstane i nadále,“ prohlásil v narážce na Japonsko třeba šéf Bundesbank Jens Weidmann. Na posledním zasedání skupiny G20 v Moskvě nebylo prý daleko k otevřené kritice japonského postupu. Mnoho států se bojí, že Kuroda devalvací jenu pomůže exportu, a stejně tak na oplátku budou činit i další státy.
Kam ale takováto devalvační spirála může přivést světovou obchodní směnu, nikdo příliš netuší. A nekonvenční centrální bankéř Kuroda si s tím příliš hlavu neláme. Kdyby měla být cenou jen vyšší inflace v Japonsku, vlastně se jen naplní jeho představy.
Haruhiko Kuroda
» narodil se 25. října 1944 v Omutě na jihu Japonska. Vystudoval práva na Tokijské univerzitě. Pokračoval ve studiu ekonomie na Oxfordu
» v roce 1967 nastoupil na ministerstvo financí a končil na něm v roce 2003 jako náměstek pro zahraniční záležitosti. Potom krátce odešel učit na tokijskou Hitosubašiho univerzitu
» v roce 2005 se stal prezidentem Asijské rozvojové banky. Pokud jeho nominaci schválí zákonodárci, 19. března převezme úřad guvernéra japonské centrální banky » jeho podpora uvolněné měnové politice byla dlouho menšinovým hlasem, nyní se stává ale oficiální politikou. Někteří bankéři se bojí série devalvací a měnových válek
» ve volném čase Kuroda rád plave a čte detektivky
Čtěte také:
Japonská centrální banka má nového šéfa, ten chce tisknout peníze rychleji k
Japonsko opět pumpuje peníze do ekonomiky
Bank of Japan rozvolňuje politiku
