Byl filmovým a televizním scenáristou, dramatikem a dramaturgem. Ještě během studií začal pracovat pro Československou televizi a nakonec s ní spojil většinu své tvorby. Známý se stal hlavně díky seriálům Nemocnice na kraji města, Byli jednou dva písaři či Žena za pultem.
Foto: Česká televize
Základem Dietlova úspěchu byla neuvěřitelná pracovitost a píle. Měl přesný denní řád, který se snažil dodržovat. Věděl, kolik stránek musí denně opravit a kolik nových napsat, dbal na přesnou polohu psacího stolu a k práci vyžadoval absolutní klid.
Někteří kritici mu dodnes vyčítají spolupráci s komunisty, pro které podle nich udělal víc než všechny stranické sjezdy dohromady. Normalizační režim se totiž v jeho díle nezdá tak špatný a uvědomělí hrdinové to často dotáhnou nejdál. Tento pohled je ale poněkud zploštělý a jednostranný. Dietl byl především vypravěč. Nabízel lidem příběhy, které dokázaly zaujmout, dojmout i rozesmát. Vždy psal na hranici povolené cenzurou a do úst svých postav často vkládal výroky, které by jiným autorům neprošly.
Dramaturg a scenárista
Narodil se roku 1929 v Záhřebu v tehdejší Jugoslávii. Rodina se ale brzy přestěhovala zpět do Československa, nejdřív do Borovan u Tachova, později do Brna, kde mladý Jaroslav prožil většinu dětství. Nastoupil na místní gymnázium, to však nedokončil a maturitu složil až roku 1949 na textilní průmyslovce ve Svitavách. Roku 1955 absolvoval na pražské FAMU obor filmová dramaturgie a ještě v průběhu studií se stal dramaturgem nově založené Československé televize. Od roku 1962 byl pak dramaturgem a scenáristou Československého filmu, po vyloučení z KSČ roku 1973 musel ale tuto práci opustit a nadále působil jako spisovatel na volné noze.
Publikovat začal už na vysoké škole, kdy psal scénky, písňové texty, krátké povídky a satirické články do Mladé fronty a Dikobrazu. Jeho jevištním debutem se staly Nepokojné hody svaté Kateřiny z roku 1958. Především se ale věnoval práci pro televizi. Zdramatizoval řadu děl domácích i zahraničních autorů a psal i vlastní filmové scénáře, například Muž mnoha tváří, Cesta hlubokým lesem, Einstein kontra Babinský, Causa králík nebo Křtiny. Kromě toho připravoval scénáře k různým televizním estrádám, zábavným pořadům i soutěžím a věnoval se také několikaletému cyklu příběhů na náměty televizních diváků Bakaláři. Proslul ale především jako autor původních televizních seriálů, které se staly jeho doménou.
Ságy plné satiry
Svůj první a zároveň vůbec první československý seriál Příběhy rodiny Bláhovy vytvořil už v letech 1959 až 1960 a hned po něm přišli na řadu legendární Tři chlapi v chalupě z let 1961 až 1963. Co do formy byla Dietlovi nejbližší rodinná sága, inspirovaná francouzským dokumentárním stylem a českou novou vlnou 60. let. Vždy bylo důležité prostředí, ve kterém se děj odehrával. Jednou to bylo zemědělské družstvo, jindy restaurace, obchod, nemocnice, sklářská huť nebo přehrada. Tematiku nejdřív důkladně prostudoval a spolupracoval i s lidmi z jednotlivých oborů. Klasickou zápletkou byl konflikt hlavního hrdiny (většinou neúnavného dříče, kterému jde o dobrou věc) s parazitem, který se snaží udržet postavení tím, že omílá ideové fráze, intrikuje a donáší.
V 60. letech měly Dietlovy seriály výrazně satirický náboj. Už ve Třech chlapech v chalupě je to dobře patrné u dědy Potůčka, který s bezelstným výrazem čte bezobsažné pasáže z úvodníků Rudého práva, vymýšlí si variace na státnické projevy nebo svému synovi, předsedovi JZD, radí, aby neříkal pravdu nahlas, protože to by nemohl být politikem.
Vrcholem jeho satirické tvorby se pak stal seriál Píseň pro Rudolfa III. z let 1967 až 1968, který byl zosobněným manifestem takzvaného Pražského jara. Vystupovaly v něm například hvězdy tehdejší západoevropské hudební scény Udo Jürgens či Hughes Aufray a píseň Modlitba pro Martu, kterou pro potřeby Dietlova scénáře zveršoval Petr Rada, se stala pookupační hymnou roku 1969 a později i listopadové revoluce 1989.
Smlouva s režimem
Období 70. a 80. let už pochopitelně tolik prostoru pro svobodné psaní nenabízelo, Dietl se proto zpočátku věnoval tématům apolitickým a méně ožehavým. Jeho prvním normalizačním dílem se stala televizní trilogie o Alexandru Dumasovi, po které následoval dodnes velmi oblíbený seriál Byli jednou dva písaři s Jiřím Sovákem a Miroslavem Horníčkem v hlavních rolích.
Členové kulturního oddělení ÚV KSČ ale nechtěli o schopného autora přijít, a nakonec se jim ho podařilo získat na svou stranu. Dietl začal psát prorežimně laděné scénáře, což mu mezi tehdejšími autory vyneslo velmi silnou pozici. Pro komunistický aparát ale nepracoval z lásky. Jeho snahou bylo pokračovat ve vyprávění silných a divácky atraktivních příběhů, i když se často musel vyrovnat s ryze politickými tématy. Nejočividnějšími příklady byly seriály Nejmladší z rodu Hamrů z roku 1975 a Okres na severu z roku 1981. Na rozdíl od skutečných prorežimních autorů ale nenechal své postavy vždy jednat v souladu s oficiálními stanovisky strany. Modifikoval pouze typ hlavního hrdiny, kterým byl nyní přesvědčený komunistický idealista, bojující proti skupině komunistů frázistů. Takovým hrdinou je dokonce i okresní tajemník KSČ Josef Pláteník z Okresu na severu, který místo aby se striktně držel stranické linie, stává se někdy hlasatelem starých Dietlových myšlenek.
Jaroslav Dietl (1929–1985)
Narodil se 22. května 1929 v chorvatském Záhřebu, mládí ale prožil v Brně. Po maturitě absolvoval obor dramaturgie na pražské FAMU a ještě za studií se stal dramaturgem Československé televize. V letech 1962 až 1973 byl dramaturgem a scenáristou Československého filmu a roku 1974 začal pracovat jako spisovatel na volné noze. Napsal řadu filmových a televizních scénářů i desítky divadelních her a adaptací klasické literatury. Nejvíc ho ale proslavily seriály, z nichž 24 se dočkalo televizního zpracování. Zemřel 29. června 1985 na selhání srdce.
Nemocnice a Doktor Marcus
Oslavou komunistického zdravotnictví se nestal ani nejslavnější Dietlův seriál Nemocnice na kraji města z let 1978 až 1982. Zmínka o „dobrém“ Východu a „špatném“ Západu v něm sice zazní, je ale okrajová. Hned několika díly se oproti tomu line motiv ojetého automobilu Honda, který si doktor a později primář Blažej nemůže dovolit koupit, a tak si na něj půjčí z věna své milenky. Mezi řádky propašovaná informace o úrovni mezd zdravotníků ve východním bloku nebyla rozhodně ničím, na co by mohl být režim pyšný. Dietlovým velkým zadostiučiněním byl navíc fakt, že scény, v nichž má hlavní hrdina primář Sova promlouvat o svém členství ve straně, které musel na příkaz ÚV dodatečně dopsat, německá distribuce ze seriálu vystříhala. Výsledný produkt proto putoval světem už bez ideologických pasáží.
Se seriálem Doktor Marcus a jeho rod, v němž na objednávku východoněmecké státní televize popsal historii slavné berlínské nemocnice Charité, už ale Dietl takové štěstí neměl. Natáčení bylo zakázáno a scénář zůstal v šuplíku. Podobný osud pak potkal i seriál Na počátku bylo slovo, napsaný pro hamburskou televizi. Šlo o příběhy zakladatelů západoevropské agenturní žurnalistiky a Dietl v něm na pozadí revolucí 1830 a 1848 tentokrát zcela svobodně vyjádřil své sympatie k boji za svobodu slova a podnikání. Projekt ale musel schválit ÚV KSČ, což logicky neudělal.
Smrt na kurtu
Posledním Dietlovým seriálem, který se začal točit ještě za jeho života, byli Synové a dcery Jakuba Skláře. Autor se v něm na prahu perestrojky vyrovnával například s kolaborací Čechů, kteří se pak stali vysokými stranickými funkcionáři. Nejoblíbenější postavou seriálu se přitom nestal nikdo z plejády sklářských dělníků, ale podnikavý hospodský Pepa Cirkl, kterého mistrně ztvárnil Jiří Krampol.
Roku 1985 stihl Dietl ještě dokončit scénář k seriálu Velké sedlo s Pavlem Novým v hlavní roli, natáčení se ale už nedočkal. Zemřel v červnu téhož roku na infarkt na tenisovém kurtu v Praze na Vyšehradě. Bylo mu pouhých 56 let, přesto po sobě zanechal scenáristické dílo, které dodnes patří do zlatého fondu České televize a rády ho využívají i další stanice. Jaroslav Dietl je tak po více než 25 letech od své smrti stále žádaným autorem a pro řadu dnešních scenáristů nedostižným vzorem.
