S Jaroslavem Rudišem se scházíme v berlínské hospodě, kde před 11 lety vznikl jeho románový debut Nebe pod Berlínem. Teď se do německé metropole vrací učit tvůrčí psaní jako známý český spisovatel, jehož knihy se překládají do mnoha jazyků. U piva jsme mluvili o Němcích, Polácích a životě spisovatele v 21. století. „Až čtyřicet procent příjmů mi dělá Německo,“ říká Rudiš.
E15: Kde teď jsme?
V Café Cinema, jednom z posledních míst ve středu Berlína, co je ještě trochu autentické, špinavé. I pivo je tu bohužel trochu undergroundové. Ale za těch jedenáct let, co do Berlína jezdím, se to tu moc nezměnilo. Tady jsem v roce 2001 potkal jednu z postav své první knížky, holku Katrin. Jeden štamgast tu pravidelně fotí a vytváří kroniku tváří na stěnách podniku. Jednou z nich je Katrin.
E15: Takže tady to všechno začalo. Přijel jste sem jako kulturní redaktor deníku Právo na stáž od Freie Universität zkoumat proudy v současné německé literatuře…
Ano. A bokem jsem napsal Nebe pod Berlínem.
E15: A stal se z vás spisovatel. Jak se to stane? Psal jste už předtím?
Moc mi to nešlo. Ale tady v německém prostředí, kde jsem neměl žádné známé, mě to nějak osvobodilo. Do literární přílohy Práva Salon jsem napsal pár příběhů z Berlína. Zaujalo to Joachima Dvořáka, nakladatele z Labyrintu, a nabídl mi, abych udělal román. Teď vydává všechny mé knížky. Netušil jsem, že Berlín může být pro Čechy rajcovní. Teď Nebe vyšlo v osmém vydání. Také by mě nikdy nenapadlo, že se sem po jedenácti letech vrátím a budu tu učit.
E15: Jak to vzniklo a co to bude?
Dostal jsem místo hostujícího profesora na Humboldtově univerzitě, jednou za rok sem na půl roku pozvou nějakého spisovatele a ten učí tvůrčí psaní a má literární seminář. Mě oslovili loni v únoru. Všechno to souvisí s Aloisem Nebelem. Ten je nějak zaujal. Mám seminář na psaní povídek a chci se studenty procházet místa, která tady ovlivnila mé psaní. Jít od hospodské historky či dialogu k literárnímu útvaru. Budu s nimi chodit ven. Chci je donutit, aby se naučili krást příběhy, odposlouchávat historky a zapisovat je.
E15: Před jedenácti lety byl asi Berlín dost jiný…
On je pořád jiný. Fascinující, a zároveň děsivý, je v něm neustálý pohyb. Málo věcí zůstává na svém místě. Možná je to tím, jak byl úplně vynulován. Takové město ve střední Evropě není. Když jsem žil na Prenzlauer Bergu, byl ještě dost punk, spousta z války prostřílených baráků.
Z těch pankáčů a alternativců se ale staly takové biomaminky a teď je to klidná a trochu nudná čtvrť. Ale je skvělé, že je Berlín velký a scéna se šoupe. Nebyli tu také skoro turisti. Teď jsou tu davy. Na to, že je to město v hodně věcech disfunkční, má obrovské dluhy, není schopno zprovoznit letiště, podařilo se mu získat auru místa, kde se něco děje a udává tón.
Když řeknete v Brooklynu Berlín, je to ono, po čem lidé touží. Jako byla Paříž ve dvacátých letech. Berlín je pořád levný a hlavně napínavý. Hemingway by si dnes Paříž nemohl dovolit. Ale noví Hemingwayové nebo ti, co se o to snaží, si mohou dovolit Berlín.
E15: Nejste jediný, koho Berlín nalákal. Pobýval tu a psal i Jáchym Topol, Radka Denemarková, berlínský román napsal Šimon Šafránek nebo Michal Hvorecký… Je to duchem místa, nebo štědrou kulturní politikou Německa?
Berlín je hlavní město střední Evropy, kde se všechno stéká. Ale jinak je fakt, že současná česká literatura vzniká často v zahraničí. Být spisovatel v Česku je spíš koníček. Sice existují granty, ale jsou malé. Ale nemá cenu si stěžovat. Bohumil Hrabal říkal, že na umění je skvělé to, že nikdo není povinován to dělat.
Já mám teď velké štěstí, že se tím uživím. Teď mám ještě navíc na půl roku velmi dobře placené místo na univerzitě. Ale nevím, jestli se za dva roky psaním uživím. Ale to dneska neví nikdo, jestli za dva roky bude mít práci v novinách nebo v kanceláři. Ale je fakt, že v Německu dávají i cizím autorům stipendia. Jako by si tím vykupovali něco z minulosti. Ale týká se to i Rakouska. Tam jsou stipendijní programy třeba v Kremži.
E15: Vaše psaní o Německu mně připadá někdy hodně modelové až neuvěřitelné. Dokonalé náhody, stereotypy východních Němců.
Nejvíc na pohled vycucané věci se staly. Ale literatura není dokument, je to volný svět, který si vymyslíte. Jáchym Topol město popisuje v Sestře jinak než já. Já kvůli knihám vždy rešeršuji. Na Konec punku jsem si načetl literaturu o té době a subkultuře rocku a punku ve východním Německu, setkal se s lidmi a mluvil jsem s člověkem, co byl na koncertě Toten Hosen v Plzni. Baví mě historie, kterou jsem vystudoval. Má to všechno dost reálný základ.
Ale tady nechtějí, aby z Čech přišel další Michel Houellebecq. Ten ať je Francouz. Hodně se oceňuje náš smysl smát se sami sobě. To velké národy moc neumějí. A určitě je asi baví i naše anarchie. Švejkovství, na které třeba nadáváme. Toho Švejka si všichni vezeme s sebou v ruksaku.
E15: V Aloisi Nebelovi je hodně silné téma odsunu Němců. Jak tohle berou tady?
Novinářka z týdeníku Die Zeit mi teď říkala, že téma vyhnání Němců je tady dost v koutě reakcionářské pravice. Mladá generace se snaží být liberálně levicová a nechce s tím nic mít. Ji zaujalo, že jsme to udělali my. Kdyby to udělal německý autor, budou to schopni třeba hůř skousnout. Takhle je zajímá, jak je to téma zpracované.
Nebel tady vyšel v malém lipském nakladatelství Voland und Quist. Začalo se o něm ale hodně psát. Žádná má kniha neměla takovou publicitu. Teď udělali druhé vydání. První bylo 2000, teď je celkový náklad 4500, což je na komiks celkem událost. Také jsme dostali nabídku na vydání ve Francii a Británii. Jsem rád, že tomu rozumějí za hranicemi. Můžou to číst jako westernový příběh o chlapíkovi, co se vrací za pomstou, anebo o pomateném nádražákovi, který se zhroutí, a aby se postavil na vlastní nohy, musí se zamilovat.
E15: V Česku máte trochu nálepku popového autora. Co tady?
Je zajímavé sledovat zahraniční reakce. Přečíst si recenzi na Konec punku v Helsinkách ve francouzském deníku Liberation. Nebo si přečíst popravu knihy Potichu v Reflexu a pak pozitivní recenzi ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Mám pocit, že v Česku je česká literatura pod škodolibě nenávistným pohledem. Být úspěšný znamená být hned podezřelý, komerční a podbízivý. V cizině je celkem normální, že se autoři baví o tom, kolik prodali knih.
E15: Kdybyste měl rozdělit své příjmy, kolik vám generují knihy, kolik autorská čtení, překlady?
Já se živím psaním. Je to tedy psaní knih, ale i psaní pro divadlo, pro film, rozhlas, je to taková kombinace všeho. Někdy dostaneš za čtení tisíc korun, někdy pět set eur. Všechno se to nějak vyrovnává. Ale knihy jsou základ, protože když máš kliku, překládají se do němčiny. Nejvíce knížek se mi prodá ale v Česku.
Hodně příjmů dělá i čtení v Německu. Mám velké štěstí, že umím německy. To umí v Česku bohužel málo autorů, takže pak jezdíme já a Radka Denemarková. Prodaný náklad se tu pohybuje mezi jedním a třemi tisíci, Nebe pod Berlínem se prodalo pět tisíc.
Teď také v Berlíne dopisujeme s Martinem Behnkem scénář k česko-německému filmu o samotářských chlápcích, kteří ujíždějí na zbraních. Máme producenty, kteří koupili opci na scénář, a dostali jsme také stipendium na rešerše k filmu, šest tisíc eur. Máme teď i námět na další německý film a rozpracovaný seriál. Uvidíme, co z toho dopadne.
E15: Díky znalosti němčiny se vlastně stáváte takovým mluvčím české kultury v Německu…
Často pro německá média komentuju situaci u nás. Teď jsem třeba psal esej pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, chtěli obrázek ze života Čechů, shrnout ty naše korupční kauzy. Je pro ně zábavné to číst, je to vlastně český humor, říkají mi. Třeba kauza Bém a Janoušek. Nebo o číslech na kmotrovské espézetky, které si v Německu můžeš koupit, ale dělají to jenom idioti. A v Česku ti naši mafiáni ještě uplácejí, aby je mohli mít. My jsme pro ně jinak taková málo dramatická, trochu nudná země. Evropské politice ale chybí humor a nadhled a my Češi ho tímhle možná Evropě nechtěně dodáváme. Alespoň něco.
E15: Co o nás vůbec Němci vědí a o čem píšou noviny?
Náš prezident, zvláštní samolibý podivín, je pro německé novináře vděčné sousto. Ale vlastně se o Česku píše málo. Zajímavější je pro ně určitě Polsko, velká země a jejich silný partner ve střední Evropě. Ale stojí za to i srovnávat německé, rakouské, švýcarské noviny s českými. Je vždycky zajímá, co se děje venku ve světě, až potom, co doma. My se zajímáme v první řadě sami o sebe. Nás něco zajímá, až když nám někdo může něco vzít, dát nebo uškodit. Jsme takoví sebestřední knedlíci.
E15: Vnímáte ještě nějaký rozdíl mezi východními a západními Němci?
Ve své generaci ano. Tam jsou společné vzpomínky. To máš jako ve vztazích. Tady v Berlíně, v Drážďanech, v Lipsku nemusíš vysvětlovat, odkud jsi, co žiješ za příběhy. V Düsseldorfu nebo v Kolíně nad Rýnem už ano. Na Západě jsou orientace už jiné, otáčejí se k Francii nebo i k Británii. To je na Německu napínavé, že je vlastně kontinent. Bavorák je úplně někdo jiný než člověk z Hamburku.
E15: A co Polsko? Tam vám také vyšly čtyři knihy.
Na české literatuře oceňují tytéž věci jako Němci. Myslím, že jim dodáváme určitý prvek lehkosti, který jim chybí. Poláci mají hrozně rádi český humor, ale jednou se nám s Jaromírem Švejdíkem stalo, že jsme se po polském vydání Aloise Nebela trochu opili. To všechno můžeš udělat, ale pak jsme začali zpívat polskou hymnu, a to byl konec. Málem jsme dostali do kotrby. Strašně se jim líbilo, jak jsme vtipkovali sami o sobě, ale jak jsme si dovolili zazpívat polskou hymnu, tak to bylo vážné.
E15: V jakých nákladech vám vyšly knížky v Polsku?
Stejně jako v Německu, mezi tisícem až třemi, což je vlastně docela málo. V Česku je hranice bestselleru deset tisíc, přes tu jsem se přehoupl se všemi knížkami, nejlépe se asi prodávalo Nebe pod Berlínem a Konec punku v Helsinkách. Ale vůbec nejúspěšnější je Alois Nebel. Toho se prodalo skoro 30 tisíc.
E15: Jak vznikl Alois Nebel?
Na Žižkově je hospoda U vystřelenýho oka, kam jsme chodili s Jaromírem. Chtěl jsem dělat něco o svém dědečkovi, který byl nádražák a jmenoval se Alois. A Jaromír řekl: Pojďme to zkusit jako komiks, zasadíme to na Jesenicko. Po Nebi pod Berlínem, přesně před deseti lety, jsme na tom začali pracovat. Jaromír přinesl temnotu a spoustu svých příběhů.
Mysleli jsme, že to děláme jen pro kamarády. Ale na tom Jesenicku je něco pohádkového, tajemného. Spousta lidí to tam vůbec nezná. Krkonoše, Šumava, tam se z Prahy dojede, ale spousta Pražáků v Jeseníkách nikdy nebyla a asi nikdy nebude. I když teď se to změnilo. Říkali nám na nádraží Horní Lipová, což je jakoby náš Bílý Potok, že tam teď jezdí lidi a otravují paní výpravčí, jestli to je fakt Bílý Potok a kde je Wachek a Nebel a zda se tam opravdu říká „sere pes“. Což se říká.
E15: Minulý týden měla premiéru vaše divadelní hra Národní třída. O co jde?
Chtěl jsem se trochu odklonit od smutných romantických hrdinů, co se pořád rozcházejí. Napsal jsem příběh ostrého chlápka, svalovce, který všechny poučuje o životě. A to tak, že někoho zmlátí. Je to rváč, trochu nácek z velkého sídliště. V listopadu 1989 byl na Národní třídě a tvrdí, že dal první ránu a dal dějiny světa do pohybu. Ale vůbec není jasné, na které stál straně. Jestli byl demonstrant, nebo fízl, nebo všechno dohromady.
Premiéra byla v brněnském Divadle Feste. Bude se to ale hrát i v Praze. A přemýšlím, že by z toho mohla být i knížka. Mám rád sídliště, všechno je tam obnažené, všude je vidět. Tady v Německu jsme s Martinem Beckerem napsali třeba rozhlasovou hru Kovbojové z paneláku pro Westdeutsche Rundfunk v Kolíně nad Rýnem.
Čtěte také:
Novince Jaroslava Rudiše chybí echt německá pointa
Komiksový film Alois Nebel bude bojovat o Oscara
Komiksu už přicházejí na chuť i velcí nakladatelé
E15: Ať se bavíme o čemkoli, vždycky skončíme u Německa. Český průmysl je závislý na Německu, jak je to u spisovatele?
Je to podobné. Německo mi dělá určitě čtyřicet procent příjmů. Jako je v Německu líp zaplacený dělník, tak je i spisovatel. Když máš v Česku velkou kliku, dostaneš za rozhlasovou hru třeba 50 tisíc. V Německu je to dvojnásobek a ještě dostaneš dvojnásobné reprízné.
E15: Kde píšete?
Hodně na cestách. Na delší příběhy se ale snažím mít klid. Třeba teď na scénář jsme si na týden pronajali chalupu v Krkonoších. Také píšu v Lomnici nad Popelkou, kde jsem se narodil a vyrostl a kde mám po babičce malý byt. Tam mám vlastně takový Schreibatelier.
E15: Jak velký problém je najít to soustředění?
To je vůbec největší problém naší rozviklané generace. Vypínat internet a nebýt na Facebooku a na Twitteru. Ale zas takový problém to není. Mě psaní baví. Když se do toho dostanu, píšu každý den, dokud to nenapíšu.
Jaroslav Rudiš (40)
Je spisovatelem a autorem románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S výtvarníkem Jaromírem 99 alias Jaromírem Švejdíkem vytvořili nádražácký komiks Alois Nebel, podle něhož natočil režisér Tomáš Luňák mezinárodně úspěšný film, který se nyní uchází o nominaci na Evropskou filmovou cenu. Rudiš jezdí rád vlakem, píše česky a německy filmové scénáře, divadelní a rozhlasové hry a žije mezi Českem a Německem. Od října je hostujícím profesorem Humboldtovy univerzity v Berlíně.
