Americký bankéř, který pohádkově zbohatl na prodeji vládních dluhopisů během občanské války, vsadil roku 1869 na gigantický železniční projekt. Sen o železnici, která propojí americká jezera s Tichým oceánem, se mu ale nesplnil. Kvůli riskantnímu podniku přišel o všechen majetek. Přesto nakonec zemřel jako relativně bohatý muž.
Foto: Flickr.com
Od konce občanské války roku 1865 se ve Spojených státech čile stavěly nové železnice a jejich síť neustále rostla. Kombinace rozvíjejícího se průmyslu, rostoucích cen, vysokých ochranných cel a zdánlivě neomezených možností lákala mnoho investorů a spekulantů. Obchody s akciemi železničních společností byly velice atraktivní a v případě úspěchu slibovaly značné zisky. Při udělení koncese obdržely tyto společnosti zpravidla velké plochy neobydlené půdy. Tato půda byla levná, při úspěšné realizaci projektu ale mohla její cena vzrůst víc než stonásobně. Podél již hotových tratí vyrůstaly osady a farmy, které zase přitahovaly nové kolonisty a různé podniky. S trochou štěstí vyrostlo u dráhy za několik let celé nové město, jehož pozemky měly už nesrovnatelně vyšší hodnotu.
Podnikání ale nebylo bez rizika. Konjunkturu vystřídala roku 1873 deprese, při které akcie většiny železničních společností výrazně oslabily. Důvodem byl bankrot jedné z největších investičních společností Jay Cooke & Company, kterou vlastnil finančník Jay Cooke.
Čím hůře, tím lépe
Narodil se roku 1821 v Sandusky ve státě Ohio jako syn právníka. Ze školy odešel už ve 14 letech. Následně pracoval jako poslíček v obchodní firmě v St. Louis a účetní v dopravní společnosti ve Filadelfii, než ho v 18 zaměstnala velká filadelfská banka E. W. Clark & Co. O tři roky později se v této bance stal partnerem a ještě před třicítkou řídil pobočky v Missouri a v New Yorku.
Roku 1857 vypukla ve Spojených státech další hospodářská krize. Cooke opustil E. W. Clark & Co. a tři roky úspěšně reorganizoval zkrachovalé železniční společnosti a provozovatele říčních kanálů. Brzy ale přišlo ještě větší neštěstí, na kterém si Cooke vybudoval kariéru. Vypukla občanská válka, díky níž získaly železniční a kanálové společnosti opět zakázky. Nebylo třeba je dál zachraňovat, Cooke proto účast v nich prodal a místo toho v lednu 1861 založil banku Jay Cooke & Company. Začátkem války půjčil tři miliony dolarů Pensylvánii, především se ale pustil do upisování válečných dluhopisů.
Jak zaplatit válku
Ministr financí Salmon Portland Chase dostal za úkol sehnat na válku peníze. Jenže státní pokladna byla v zoufalém stavu. Od hospodářské krize v roce 1857 hospodařila s deficitem. Výdaje byly obrovské, Chaseovi podřízení proto představili tři způsoby, jak válku financovat. Prvním byla emise zlatem nekrytých bankovek, druhým zvýšení daní a třetím prodej státních dluhopisů. Ty v té době standardně nakupovaly americké banky, brzy se ovšem ukázalo, že nyní na to stačit nebudou. Ministerstvo se proto pokusilo nabídnout obligace i v Evropě. Tamní finančníci se ale teprve vzpamatovávali z krize textilního průmyslu, vyvolané zvýšením cen bavlny. Ochota půjčovat státu, který krizi způsobil, příliš vysoká nebyla.
Vypadalo to jako naprostá finanční katastrofa, Spojené státy stály před zhroucením. A právě tehdy Chase navštívil Jay Cooke, který tvrdil, že zná řešení. Nabídl se, že bude dluhopisy prodávat za 100 procent nominální hodnoty, když mu stát zaplatí provizi 0,375 procenta a zároveň ho jmenuje monopolním prodejcem. Americké ministerstvo financí bylo v tak špatné situaci, že Chase na nabídku nakonec kývl.
Kupte si stát
Banka hodlala dluhopisy nabízet široké veřejnosti, Cooke proto nejdřív přesvědčil ministra financí, aby snížil nominální hodnotu obligací ze 100 na 50 dolarů. Poté začal v celých Spojených státech najímat zprostředkovatele. Do svých služeb jich získal tehdy nevídaných 2 500. A pak, poprvé v amerických dějinách, zahájil novinovou prodejní kampaň.
V denících, večernících i odpoledních listech se po celém Severu objevily placené články a inzeráty vyzývající k nákupu amerického státního dluhu. Takový krok měl být nejen hrdým národním činem a vlasteneckou povinností, ale také výhodnou investicí. Dluhopisy nabízely vyšší úrok než bankovní vklady, byly bezpečnější a při splatnosti směnitelné za zlato. A navíc, jejich výnos byl osvobozen od jakékoliv jiné než federální daně.
Úspěch překonal veškerá očekávání. Důvěra v americkou vládu klesla, ani to ale Američanům nezabránilo, aby do vládních cenných papírů investovali celoživotní úspory. Od října 1862 do ledna 1864 prodala Jay Cooke & Company všechny dluhopisy v hodnotě půl miliardy dolarů. A když se na začátku roku 1865 nepodařilo ministerstvu financí prodat novou emisi tříletých dluhopisů, ujala se jí také. Jay Cooke se stal předním finančníkem Ameriky a jeho banka byla největší v USA.
Smithova nabídka
Nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím se už za války stala železniční doprava. Realizovat se přitom začala i řada velkých projektů. Tím největším byla Severní pacifická železnice, která měla začít v Duluthu u Hořejšího jezera a vést přes Minnesotu, Severní Dakotu, Montanu, Idaho, Washington a Oregon až k Pacifiku. V cestě jí stály 3 500 kilometrů divočiny, včetně tři tisíce metrů vysokého horského pásma Kordiller.
Koncesi ke stavbě železnice získala společnost Severní pacifická roku 1864. Následujících šest let se ale nic nedělo. Projekt připadal investorům natolik komplikovaný, že se do něj nikomu nechtělo vložit dost peněz, aby stavební práce vůbec začaly. Trať měla být přitom podle koncese uvedena do provozu už 4. června 1877. Zoufalý prezident společnosti John Gregory Smith se proto roku 1869 obrátil na Jaye Cookea a výměnou za financování mu nabídl v Severní pacifické majetkový podíl.
Cooke okamžitě vycítil příležitost. Severní pacifickou si představoval jako spojnici amerického a kanadského průmyslu s nově otevřenými trhy Číny a Japonska. Věřil, že se do Duluthu podaří přesměrovat evropské lodě, které si ušetří cestu okolo nebezpečného mysu Horn na cestě do Asie. Duluth se měl stát novým Chicagem a tichomořský železniční terminál novou Kalifornií.
Spolu s koncesí přidělila americká vláda společnosti bezplatně i 190 tisíc kilometrů čtverečních neosídlené půdy podél trati. Budování železnice bylo navíc ve vládním zájmu a mělo být podpořeno štědrými dotacemi. Projekt, který jiným připadal riskantní, se Cookeovi roku 1869 zdál poměrně bezpečný. Nabídku proto přijal a stal se podílníkem projektu.
Jay Cooke (1821-1905) Narodil se 10. srpna 1821 v Sandusky v rodině právníka. Ve 14 letech odešel ze školy a následně pracoval jako poslíček a účetní. Roku 1839 získal práci v bance E. W. Clark & Co. a o tři roky později se stal jejím partnerem. Roku 1857 se začal věnovat reorganizacím železničních společností a v lednu 1861 založil vlastní banku Jay Cooke & Company. Za americké občanské války zbohatl na státních dluhopisech a roku 1869 se pustil do stavby Severní pacifické železnice. Peníze chtěl opět získat pomocí dluhopisů, tentokrát ale úspěšný nebyl. Roku 1873 jeho banka padla a Cooke přišel o všechno. Od chudoby ho zachránila jen investice do stříbrného dolu. Zemřel 16. února 1905. Geometři proti Siouxům Stavební práce na Severní pacifické železnici začaly v únoru 1870 poté, co banka Jay Cooke & Company poskytla společnosti překlenovací úvěr. Pro financování sjednal Cooke státní podporu u americké i kanadské vlády a jeho bankéři už od začátku hledali způsob, jak se zbavit finančního rizika vyplývajícího z úvěrů. Prostředkem měla být emise dluhopisů Severní pacifické v tehdy neuvěřitelném objemu 100 milionů dolarů. S prodejem začala nově zřízená londýnská pobočka Jay Cooke & Company za Cookeovy osobní přítomnosti 1. července 1870. Jenže za dva týdny Francie vyhlásila nečekaně válku Prusku a evropská poptávka po amerických dluhopisech klesla na nulu. Všichni předpovídali, že válka bude krátká, to se ale nakonec nestalo. Po neúspěchu v Evropě tedy Jay Cooke & Company zkusila dluhopisy udat na americkém trhu. Roku 1870 bylo ale v USA uvedeno do provozu přes 12 tisíc kilometrů železnic a trh zaplavily emise železničních akcií a dluhopisů. Obrovská nabídka přitom způsobila výrazný pokles cen. Mezitím začali prodejci železniční společnosti s náborem osadníků, kterým prodávali od americké vlády zadarmo získané pozemky. Použili osvědčenou novinovou kampaň, v níž popisovali okolí města Duluth v takových barvách, že lidé pruh země podél železnice ironicky překřtili na „Cookeův banánový pás“. Skutečnost byla ale jiná. Pozemky totiž původně patřily Siouxům, kteří se svých lovišť nehodlali vzdát. Začali napadat železniční průzkumné a vyměřovací týmy, což značně snížilo zájem o pozemky – přesně v okamžiku, kdy vyšší nároky na bezpečnost zvýšily stavební náklady. O to důležitější bylo pro banku Jay Cooke & Company vyprodat dluhopisy co nejrychleji. Tvrdý pád Roku 1872 se ovšem na veřejnost dostaly zprávy o velkých podvodech při financování konkurenční železnice Union Pacific. Ceny všech amerických železničních dluhopisů se výrazně propadly a vláda navíc ztratila chuť financovat stavbu dalších železničních tratí, včetně Severní pacifické. Situace vypadala zoufale. Cookeovi se nepodařilo vydělat ani na osvědčených státních dluhopisech a jeho firma začala bojovat o holé přežití. Ve čtvrtek 18. září 1873 pak pohár definitivně přetekl – investiční banka Jay Cooke & Company ohlásila platební neschopnost. Zpráva přišla velmi nečekaně a zpočátku jí nikdo nevěřil. V Pittsburghu dokonce zatkli kamelota, který informaci vyvolával. V pátek 19. září už ale měli všichni jasno – akciový trh se hroutil. Newyorská burza poprvé v historii na 10 dní zavřela, situaci se však uklidnit nepodařilo. Sen o americké prosperitě skončil a nastala deprese. Provázela ji rozsáhlá vlna bankrotů, vysoká nezaměstnanost i drastické zpomalení výstavby železnic. Šťastný bankrotář**
Dluhopisy Severní pacifické nebyly bezpečné, jejich cena klesala a společnost nakonec 30. června 1875 také zkrachovala. Cookeův podíl koupili za zlomek peněz baron Mount Stephen a lord Strathcona, kteří postavili Kanadsko-pacifickou železnici. Severní pacifická nebyla dostavěna 18. června 1877, jak určovala koncese, ale až 8. září 1883. Trať se nikdy nestala úplně soběstačnou a bankrotovala při každé větší krizi. Roku 1970 ji pohltila Burlingtonská severní železniční společnost. Ani evropské lodě se nepodařilo přesměrovat do Duluthu, který se tak nikdy nestal druhým Chicagem. Dnes má 90 tisíc obyvatel a v USA je příkladem typického maloměsta.
Stejně jako spousta jeho klientů přišel Jay Cooke roku 1873 úplně o všechno. Jeho banka nebyla nikdy obnovena, Cookeovo monumentální sídlo v Ogontzi se stalo součástí konkurzní podstaty a bankéř ztratil i svou dobrou pověst. Na konci 70. let investoval jen drobnou sumu do stříbrného dolu v Utahu. Ukázalo se ovšem, že zásoby stříbra v dole přesahují původní očekávání a Cooke byl schopen svůj podíl prodat za jeden milion dolarů. Do roku 1880 splatil všechny své dluhy, koupil zpět rezidenci v Ogontzi a koncem života ji přeměnil v dívčí školu. Zemřel 16. února 1905 v 84 letech jako relativně bohatý člověk. Na rozdíl od jeho klientů ho štěstí nikdy zcela neopustilo.
