Od začátku divoké fáze odsunu uplyne letos v květnu už 75
let. Dzingelovi příbuzní se počítali mezi antifašisty, kteří během nacismu
trpěli, či dokonce vedli odboj. Přestože směli zůstat, po válce se stali v
tehdejším Československu lidmi druhé kategorie. Občanství mohli získat až v
roce 1953 a museli strpět různá omezení.
„Všichni Němci museli odevzdávat 20 procent ze svého platu
do takzvaného fondu na obnovu republiky, což mělo za následek, že důchody
těchto lidí se o tuto částku snížily. Dále nebyly po válce uznávány
vysokoškolské tituly z německých škol. Tito lidé pak často museli pracovat pouze
jako pomocná síla. Nic z toho dodnes nebylo narovnáno," říká Dzingel.
Přestože je dnes postoj většinové české společnosti vůči
německé menšině nesrovnatelně smířlivější než po válce, z Dzingelova pohledu
Češi občas stále dědictví německého etnika ignorují. Zástupci německé menšiny
například nebyli letos v lednu pozváni na otevření nově zrekonstruované Státní
opery, někdejšího pražského Německého divadla, předválečného centra německé
kultury v hlavním městě.
Jste český, nebo sudetský Němec?
Pojem sudetský Němec byl zaveden v 19. století, aby se Němci
žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nějakým způsobem odlišili, takže to
byl trochu umělý pojem. My, zůstavší Němci, jak se také někdy nazýváme, se
nemusíme nijak odlišovat, protože jsme jednoduše Němci žijící v České
republice. Žijeme tu už 800 let.
Jste v kontaktu s někdejšími sudetskými Němci, kteří dnes žijí v Německu?
Samozřejmě, jsou součástí naší rodiny, jsou to často naši
příbuzní. Máme kontakty jak s jednotlivci, tak se sudetoněmeckým krajanským
sdružením. Spolupracujeme jak na regionální úrovni, tak na úrovni vedení.
Odlišujete se nějak v cílech, proč se vlastně sdružujete?
Ano, vliv má jistě to, že my jsme zůstali žít v Česku.
Realizujeme proto své cíle jako německá menšina. Naším velkým cílem je péče o
němčinu jako jazyk tady v Česku, což není jednoduché, protože jako menšina naší
velikosti nedosáhneme na menšinové školství. Jazyk je přitom jeden z hlavních
prostředků naší identity. Sudetští Němci mají také své projekty, ale nejsou
národnostní menšinou v tom státě, kde žijí, takže je například otázka výuky
jazyka netrápí.
Narodil jste se v Jeseníkách v německé sociálnědemokratické rodině. Proč vaši předci mohli v Česku zůstat a nešli do odsunu?
Máme obecně tři skupiny Němců, kteří zde mohli po válce
zůstat. První skupinou byla takzvaná nepostradatelná pracovní síla. V řadě obcí
musel setrvat alespoň někdo, aby zaučil ty nově příchozí. Druhou skupinou byli
antifašisté, kteří prokazatelně byli v odboji proti nacismu. Tam spadali i
sociální demokraté, kteří byli hitlerovským režimem pronásledováni. To je
případ mé rodiny. Můj praděda byl jako sociální demokrat vyhozen z práce,
protože se nechtěl vzdát svého přesvědčení. Třetí skupinou byla smíšená
manželství.
Jaký byl osud přímo vaší rodiny tady v Československu? Byla nějakým způsobem diskriminována?
Bezprostředně po válce to byly tragické chvíle jak pro
Němce, kteří byli následně odsunuti, tak i pro Němce, kteří zůstali. Nežilo se
nám tu nijak dobře. Ještě máme například dodnes doma na památku bílou pásku s
písmenem N, kterou museli po válce nosit všichni Němci. Paradoxně i mí předci,
kteří byli antifašisté. Zpočátku se nesmělo vůbec hovořit na veřejnosti
německy. Němci se dál nemohli vzdělávat ve svém rodném jazyce. Ta nenávist vůči
Němcům byla patrná. Nějakým způsobem to můžeme pochopit, protože válka a
nacismus způsobily českému národu tragické věci.
| Martin Dzingel (44) |
| • Vyrůstal v Rýmařově v Hrubém Jeseníku v tradiční německé sociálnědemokratické rodině, která nebyla díky své antifašistické minulosti po válce odsunuta. • Už během studií lingvistiky v Pardubicích a v Brně se angažoval pro německou menšinu ve Svazu Němců Severní Morava-Orlické hory. • V roce 1998 byl zvolen do představenstva zastřešující organizace Shromáždění německých spolků v České republice a od roku 2001 je jejím jednatelem v Praze. • Od roku 2010 je prezidentem Shromáždění německých spolků v České republice. • Je členem Rady pro národnostní menšiny vlády ČR. |
Pokoušeli jste se po revoluci dosáhnout nějakého odškodnění za ty nepříjemnosti, kterým německá menšina čelila po válce?
Po válce došlo nejen ke konfiskaci majetku Němců. Všichni
Němci museli odevzdávat 20 procent ze svého platu do takzvaného fondu na obnovu
republiky, což mělo za následek, že důchody těchto lidí se o tuto částku
snížily. Dále nebyly po válce uznávány vysokoškolské tituly z německých
vysokých škol. Tito lidé pak často museli pracovat pouze jako pomocná síla. Nic
z toho dodnes nebylo narovnáno, ačkoli jsme se o to pokoušeli.
Přestože tyto věci nejsou narovnány, nevnímáte přece jen nějaký posun ve většinové české společnosti a v jejím vztahu vůči německé menšině?
Určitě ano. I díky českým organizacím, které se snaží, aby se o tomto tématu víc diskutovalo, vnímá česká společnost otázku německé menšiny o poznání otevřeněji. Ještě před dvaceti lety jsme museli hodně zvažovat, jak a zda vůbec vystoupíme. Velice nám pomohlo i přátelské gesto sudetských Němců, kteří vyškrtli ze svých stanov majetkové nároky.
To bylo v Česku přijato velmi pozitivně. Ale je to stále kontroverzní téma. Hlavně v politice. Jen si vzpomeňme na předposlední prezidentskou volbu, kde byla sudetoněmecká otázka zneužita. Na tom jsme mohli sledovat, že česká společnost tu otázku vnímá stále minimálně kontroverzně.
Jak se liší postavení Němců v Česku od postavení Němců třeba na Slovensku, Maďarsku, Polsku či Rumunsku?
My jako německá menšina v Česku jsme na tom z těch okolních
států v uvozovkách nejhůř. Je to bezpochyby z důvodu německé historie, která je
právě v Česku nejsilnější. I co se týče negativního působení historických
událostí na obě skupiny, Čechy i Němce.
Když mluvíme o historii, loni v září jsme si připomněli 100 let od založení německé sociálnědemokratické strany v Československu. Projevily podle vás nenacistické německé politické strany v meziválečném Československu dostatečnou loajalitu vůči státu? Připomeňme, že vůdce německé sociální demokracie v exilu Wenzel Jaksch až téměř do samotného konce druhé světové války odmítal zneplatnění mnichovské dohody.
Do roku 1918 měli Němci v českých zemích velice autonomní
život. Měli veškerou infrastrukturu, školství, neměli žádné problémy. Po roce
1918 sice německá menšina nebyla menšinou, ale byla druhou nejpočetnější
národnostní skupinou v Československu před Slováky nebo Maďary, a přesto se
najednou ocitla na okraji společenského bytí. Češi a Slováci, kteří vytvořili
dohromady jeden umělý většinový národ, tvořili státotvornost Československa.
Ačkoli německá menšina měla v meziválečném Československu v porovnání s tehdejší Evropou výhody nevídané, Němci se stále obraceli k tomu, co tady zažili před rokem 1918. A v porovnání s tím to pro ně znamenalo deset kroků zpět. Rušily se některé německé školy, na úřadech musely vedoucí osoby mluvit česky. I v těch regionech, kde Němci tvořili skoro sto procent obyvatelstva.
Málokdo z Němců tam přitom uměl plynně česky, protože to dřív nebylo potřeba. To Němci velice těžce nesli. Navíc Němci žili v těch československých regionech, které naplno pocítily následky hospodářské krize z počátku třicátých let a kde panovala vysoká nezaměstnanost.
Takže to mohl být jeden z důvodů, proč se ani Němci z nenacistických stran za první republiky neztotožnili s novým státem?
Bezpochyby. I proto se potom nechali někteří zfanatizovat
nacistickým Německem. Hitler jim slíbil práci, jazyk, školu a veškerou
infrastrukturu.
Měli se tedy podle vás Češi o své Němce lépe starat?
Já myslím, že to byla velká chyba, že se Němcům nevěnovala
za první republiky taková pozornost.
Jak se česká vláda o své Němce stará dnes? Dodnes existují některé obce, například Měděnec v Krušných horách, kde Němci tvoří až čtvrtinu obyvatel...
Já bych začal u komunální politiky, tam se to velice
zlepšilo. Když dnes přijedu na kulturní akci německé menšiny do nějaké obce,
tak je úplně běžné, že je tam přítomen pan starosta, který celou akci zahájí,
nebo dokonce i hejtman. Na ty větší akce často chodí i poslanci či členové
vlády. Politická reprezentace k tomu určitě přistupuje smířlivěji a přátelštěji
než dříve.
Ale před časem došlo ke slavnostnímu otevření
zrekonstruované Státní opery, někdejšího Německého divadla v Praze. My jako
německá menšina, ačkoli jsme ho vystavěli, jsme na otevření nebyli pozváni
neboli jsme byli dost ostentativně ignorováni. Já to považuju za dost zbabělé a
vrcholně nevkusné.
Ve vašem shromáždění nesdružujete jen potomky Němců, kteří tu staletí žili, ale i ty Němce, kteří do Česka přicházeli v posledních 30 letech. Co je sem táhne? Jsou to pracovní příležitosti?
I podle sčítání lidu počet Němců, kteří zde pracují a žijí, v posledních letech stále narůstá. Je to dáno historickými svazky Čechů a Němců, jsme sousedé. A někteří nově příchozí zde dokonce měli předky. Často jsou to mladí lidé. Znám případy, kdy si tito lidé koupili dům po svém dědovi, který mu byl po válce zkonfiskován. Není jich mnoho, ale i tito potomci přicházejí.
