Zdaleka ne všechno, co říkají naši rolníci, je hodno podpory
Počet rozbitých oken čtyřiadvacet, škody na budově ministerstva včetně nákladů na úklid za čtvrt milionu korun. Reakce českých rolníků na finále přístupových rozhovorů s Evropskou unií není nijak zvlášť pozitivní. Věřme, že evropská myšlenka je silnější, než aby ji mohl zničit úder shnilým vajíčkem. Už od prvního dne, kdy započaly přístupové rozhovory, se vědělo, že z třicítky projednávaných kapitol bude nejvíce křiku kolem zemědělství. Jde přece o hodně. Téměř o polovinu rozpočtu Evropské unie, kterou zkonzumuje Společná zemědělská politika Evropské unie (CAP). Do přímého konfliktu se dostává touha rolníků z kandidátských zemí dostávat naprosto totožné finanční podpory s neochotou kolegů z členských států se o tyto těžce vydobyté prebendy dělit. Evropští „bažanti“ včetně českých nejsou ochotni vzít v potaz omezené zdroje, ani rozdílnou životní úroveň (při stoprocentních platbách by se doma rázem a bez práce mohli stát příslušníky high society). Nechtějí nic slyšet o nějaké náběhové křivce. „Mazáci“, zvyklí na pohodlný život ve státě blahobytu, odmítají vzít v potaz, že s rozšířením se těžiště chudoby přesouvá podstatně více na východ, nechtějí nic slyšet o neudržitelnosti současného systému, o potřebě hlubokých reforem. Můžeme si tak asi právem klást otázku, jakou perspektivu lze dát takovému rozhádanému společenství? Čeští rolníci mají obavy, že budou hozeni přes palubu. Nevěří, že kvůli 3,5 procenta práceschopného obyvatelstva, které se podílí 2,4 procenta na HDP, budou naši politici ochotni bojovat do posledního dechu (tak jako třeba Poláci), dávat v šanc perspektivy „zbytku“ národa. Kdyby skutečně šlo jen o tak malá čísla, byly by obavy ze zelené oběti namístě. Kdo ovšem je schopen vidět dál než na špičku nosu, chápe, že vlastně vůbec nejde o tuto hrstku rolníků. Jde jednak o soběstačnost ve výrobě potravin (což je stále chápáno jako výraz národní svrchovanosti), a o obecné využití širokého venkovského prostoru. K výrobě poživatin samozřejmě není bezpodmínečně nutné ani 3,5 procenta zemědělců. Do budoucna je možné, že to zvládne jediné procento. Prioritou tedy rozhodně není (alespoň by nemělo být) zajistit zemědělcům dobré bydlo. Nemohou mít své jisté, tak jako je nemají lidé z jiných odvětví. Se stále větší naléhavostí se ale ukazuje, že by bylo vhodné pomoci vytvořit z venkova prostor, kde se daří i nezemědělským aktivitám, aby nebylo třeba kvůli úbytku míst v prvovýrobě dojíždět desítky kilometrů za prací, aby se vesnice přestala vylidňovat. Touha moderního člověka po zdravém životní stylu a nové možnosti, které nám dávají technologie, potírající vzdálenosti, jsou ideálním podhoubím pro naplňováním těchto představ. Nejde jen o často doporučovanou agroturistiku. Řadu činností lze dnes stejně efektivně vykonávat ve městě i mimo ně, stačí mít po ruce internet a mobil. V této souvislosti zaráží nynější návrh, aby peníze, které mají z Bruselu přijít na rozvoj venkova, dostali zemědělci jako kompenzaci za nižší úroveň přímých plateb. Taková politika jenom zakonzervuje živoření české vesnice. Slyšíme každým rokem, že vláda vydá x miliard korun jako náhradu za úrodu zničenou suchem (mokrem, hraboši). Vždy se po nich jenom zapráší. Nechce se ani domyslet, o co větší užitek by peníze mohly přinést, kdyby byly využity na vzdělávání, výstavbu a rekonstrukci inženýrských sítí, obnovu památek na vesnicích… Politické cíle mohou být někdy velice falešné a krátkozraké. Týká se to například národní kvóty na mléko. Ministři Fencl i Palas prosazovali zvýšení kvóty z původních zhruba 2,5 miliardy na 3,1 miliardy litrů ročně. Česká produkce je přitom nyní asi na 2,7 miliardy, z čehož 2,6 miliardy se dostane ke zpracování do mlékáren. Z tohoto objemu je i přesto nutné více než 600 milionů litrů se státní subvencí vyvézt do zahraničí. Pouze asi dvě miliardy litrů se vypijí v Česku. Tlak na růst produkčních kvót je i tlakem na další růst exportních podpor. Kdo a z čeho to zaplatí? Takováto politika je hanebná, ač chápeme, že s růstem kvóty rostou i přímé platby. Zemědělství by se nemělo stát obětním beránkem vyšších politických zájmů, ovšem ne všechno, co říkají na náměstích naši rolníci (respektive jejich placení funkcionáři), je hodno podpory. Chystaný kodaňský summit ani za nynějších podmínek nemusí znamenat katastrofu pro naše sedláky, rozhodně ne pro venkov. Je ale třeba z minusů udělat plusy.
