Podle bookmakerů bude Jiří Drahoš příštím prezidentem. Zatím se snaží stát aspoň kandidátem.
Je krásný srpnový podvečer a já sedím v sále neméně krásně tyrkysového hotelu s lyrickým jménem Rozvoj. Tyrkysový tu mají strop i žaluzie a do tyrkysové je dokonce oblečený i pár ve středním věku sedící přede mnou. Ne, není to tyrkysový mejdan. Do sídlištního klatovského hotelu zavítal prezidentský kandidát Jiří Drahoš s manželkou. „Trefili jste se zrovna do nejméně navštíveného setkání,“ říká mi Drahoš před začátkem debaty s občany. Těch se v Rozvoji sešla asi třicítka.
Bývalý šéf Akademie věd objíždí zemi několik týdnů, jak zjistíte i z jeho profesionálně vedeného Facebooku: osmašedesátiletý celoživotní vědec nemine příležitost navštívit nějakou veřejnou akci slibující vyšší koncentraci potenciálních voličů a zanechat z toho svou stopu na webu. Po Česku pro něj pracuje i přes 1600 dobrovolníků, kteří loví nejen nominační podpisy. „Poslední dobou mívám na debatách kolem osmdesáti lidí. A zatím se nám také nestalo, že by někdo přišel s cílem debatu rozbít,“ dodává zklamaně i pochvalně současně, zatímco si prohlíží publikum.
Babiš je jako Klaus
Třicet lidí není žádné fiasko. Lidé dnes politiku spíš nenávidí, zlatá éra volebních monstrakcí patří minulosti. Navíc česká přímá volba prezidenta s víceméně ceremoniálními pravomocemi, pokud si na Hradě prostě nepřisvojíte další, je oříškem i pro zkušené marketéry. Co můžete lidem slibovat, když nechcete úplně zločinně lhát? Že nepustíte Jiřího Ovčáčka na Twitter? Že v květnu navštívíte Albánii? Nebo že budete ústavu porušovat jen v mezích zákona? V poslední prezidentské volbě, jíž daly dynamiku až sedmdesát let staré Benešovy dekrety, jsem viděl stát některé kandidáty hodiny na jednom místě, aniž by se ušpinili kontaktem s voliči.
Jiří Drahoš navštívil i uměleckého kováře Jiřího Brože, jenž předtím působil v zahraničních misích cizinecké policie. Shodli se, že migranty chceme i nechceme.
Drahoš sice vstoupil do volby spíše amatérským slibem, že chce být „apolitickým svorníkem“, kontaktní kampaň má ale celkem profesionální. V Rozvoji má dokonce k ruce i profesionálního mladého baviče, jenž mu u stolku s mikrofonem hází méně profesionální vtipy a dotazy na tělo – třeba jak vypadá běžný den vědce? Lidi ale zajímá něco jiného. Třeba jestli by Drahoš odebíral některé státní medaile udělené sporně Milošem Zemanem jeho kamarádům nebo bývalým bolševickým ministrům? A jak se staví k přijetí eura?
„S eurem mám jediný problém, a to jeho kurz. Jeden je oficiální a druhý ten, co si za euro můžete koupit v různých zemích. A mezi nimi je stále velký rozdíl; jeden kurz je asi 26 korun, zatímco ten druhý 18 korun. Přijetí eura bych proto chtěl, až ten rozdíl bude menší. V horizontu pěti let,“ odpovídá Drahoš s tím, že odebírání medailí není na pořadu dne. A co si myslí o Andreji Babišovi? Je nebezpečím pro naši demokracii? „Upřímně, nemyslím si to. Hnutí ANO podle mě směřuje ke standardní tradiční politické straně,“ vysvětluje a srovnává Babiše s někdejšími „autoritativními“ lídry typu Václava Klause. Ani jednoho z nich by tím nepotěšil.
Nejsem politik
Před veřejnou debatou v hotelu Rozvoj se Drahoš i s manželkou zastavil u svého podpisového stánku na hlavním klatovském náměstí. Lidé různého věku ho sem přicházejí pozdravit a také mu věnovat podpis, byť nejde o žádný frmol. „Ať to dobře dopadne proti tomu moulovi. Protože to, co se na Hradě odehrává teď, to už není možné,“ přeje Drahošovi mladší pár s kočárkem a malým dítětem. „Díky za podporu,“ děkuje Drahoš záhy za podpis jinému mladému páru. „Koho jiného volit?“ ubezpečuje ho na oplátku muž. Hned po něm věnuje nominační podpis starší žena.
„Jde to v souladu s očekáváním, máme asi 40 tisíc podpisů. Začali jsme později, neberu to jako závod jako Horáček,“ říká mi Drahoš u stánku, když mu starší místní fanoušek dovypráví nekonečný vtip, jehož pointě se dobře zasměje jen on sám. V menších Klatovech Drahoš za den posbírá zhruba padesát podpisů, ve větších městech výrazně víc. Bývalý vědec oznámil prezidentskou kandidaturu na jaře a pro bookmakery je příštím prezidentem. Zatím vítězí i v internetové hře Karla Janečka Prezident 21, kde vede před Michalem Horáčkem a v níž zatím hlasovalo téměř 180 tisíc lidí.
Firma FHT Comtes je něco mezi výzkumákem a fabrikou, takže bývalý vědec Drahoš tady nebyl na úplně horké půdě. Přesto musel vysvětlit, proč podle něj povinná vojna nedělá z mužů chlapy.
„Já to beru jako anketu, jako hru, a vůbec se tím nezabývám. Jdu prostě do toho a vyhraju. O ničem jiném nepřemýšlím,“ komentuje Drahoš nedávné snížení svého náskoku v Janečkově hře. Prezidentská volba je zrádná, v našem stranickém systému jde o nejvíc personifikovanou kampaň. Některé strany sice nominují vlastní kandidáty a jiné podpoří ty nezávislé včetně Drahoše, nakonec ale stejně rozhoduje síla osobnosti a čich na téma, které zrovna nejvíc rezonuje ve společnosti. Nebo které v ní může nejvíc rezonovat, když mu správně pomůžete.
A také sofistikovanost kampaně, jak perfektně ukázala první přímá volba v roce 2013. Karel Schwarzenberg se tehdy nechal opít tím, když ho jeho mladý volební tým přemaloval na pankáče a viděl se na plackách. Jenže přitom úplně zapomněl na zbytek země, který ve skutečnosti rozhoduje. Navíc Češi trpí ve vztahu k funkci prezidenta mentálním rozporem: v průzkumech sice říkáme, že chceme nepolitického prezidenta, nakonec si ale vždycky zvolíme toho nejvíc politického. Nebo jinak: jen málokdo ve skutečnosti volí „apolitické svorníky“.
Ostatně stačí i pohled do historie: i meziválečné Československo bylo parlamentní demokracií, většina lidí ale nezná jméno jediného tehdejšího premiéra; zmiňte však Masaryka a ti, kteří ho nemají jen za stejnojmenný film, si vzpomenou na prezidenta. Náš prezidentský rozpor potvrzují i současné průzkumy. Nedávná čísla agentury Median ukazují, že podle většiny Čechů by byl nejlepším prezidentem Drahoš, takže by jich většina volila… Zemana (35 procent proti 24 procentům). Drahoš také vedle Zemana vychází jako „nevýrazný“ (26 procent proti 16 procentům). To lze sice v souvislosti s posledním děním na Hradě chápat jako plus, ve volbě to ale Drahošovi nepomůže.
Miláček byznysmenů? Drahoše sponzoruje několik českých miliardářů
Bývalý šéf Akademie věd občas působí nevýrazně i v terénu. Je to trochu paradox, protože z něj zároveň vyzařuje fluidum staršího solidního vědce, před nímž nikdo nemusí schovávat lahev slivovice. A také se ani v době povinného pseudovlastenectví lidem nebojí říct, že radši než do českých hor jezdí do Alp, protože je tam prostě většina věcí lepších než u nás. Nebo že se v televizi radši dívá na Real Madrid, než aby se trápil naší fotbalovou ligou, na niž stejně skoro nikdo nechodí a která se podle něj hraje hlavně kvůli Miroslavu Peltovi.
Když se ho ale lidé zeptají, jestli by jmenoval vládu s účastí nebo podporou komunistů, odpoví opatrně, že komunisté jsou parlamentní strana. „Hodně bych se snažil jmenovat vládu bez komunistů,“ vyhýbá se razantnější odpovědi. „Já nejsem politik. V naší branži se lidé posuzují podle toho, co umějí, a ne podle toho, co říkají. Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně a nikdy ani nebudu. Kandiduji sám za sebe jako Jiří Drahoš,“ vysvětluje. Problém je, že prezident je podle ústavy nejvyšším politikem v zemi. A že v politice slova trumfují činy – často naštěstí.
Prezidentem proti své vůli
Rodák z Českého Těšína je autorem několika patentů a politiku zatím zná jen jako vědec, co politiky prosí o peníze. Takže i jeho museli ke vstupu do politiky přemluvit ostatní, jak ostatně diktuje tuzemské klišé. „Před koncem mého druhého mandátu v čele Akademie věd v březnu 2017 se na mě začali obracet lidé, jestli nechci kandidovat na prezidenta. Ze začátku jsem to bral jako vtip nebo že chtějí potěšit mou manželku. Nějakou dobu jsem to nebral vážně, jenže pak jsem o tom začal přemýšlet…“ „… začali,“ skočí mu do řeči manželka, jež s ním absolvuje celé turné. „Ano, začali,“ opraví se Drahoš, „takže jsem nakonec letos v březnu oznámil kandidaturu. Teď děláme kontaktní kampaň, protože mě ne všichni lidi musejí znát.“ Má pravdu: málokdo na něj reaguje na náměstích nebo v hospodách, kde jí. Pokud tedy není reakcí to, když mu třeba v Dobřanech přinesou jídlo až po osobních urgencích. Ve zdejší Modré hvězdě to ale evidentně patří k místnímu příběhu.
Drahoš absolvoval mediální školení, přesto ho prý ale zaskočilo fungování médií. Logicky: z váženého nejvyššího vědce spadl do politiky, v níž platí presumpce viny, nebo aspoň nejhorších úmyslů. I on se proto záhy namočil v „žumpě“, jak by řekl Zeman. Přišla denunciace StB, jež v Česku tradičně stihne každého politického kandidáta, a také nálepka „vítače“ migrantů, v současnosti snad nejhorší možné „kompro“. I proto teď Drahoš vysvětluje, že není žádný „vítač“, i když se ho na to nikdo neptá.
Chipsy za podpis. Prezidentští kandidáti rozdávají dárečky
„Zatím jsem ve stavu, že jsem nad věcí,“ komentuje to Drahošova manželka.
„Trávíme teď tři až čtyři dny v týdnu na výjezdech. A všude slyšíme stejnou píseň: nejsou lidé na práci. Zadruhé máme všude debaty na téma migrace, EU, Rusko a Čína. Od lidí často slyšíme, že chtějí změnu. Řadě z nich vadí zhrubnutí a nekultivovanost politiky. My nechceme střílet jeden na druhého,“ říká Drahoš ve firmě Comtes FHT, která se zabývá sofistikovaným svářením kovů a spolupracuje třeba s BMW nebo Mercedesem. Bývalý vědec je tu sice jako doma, ale až druhý; před ním sem zavítal i Zeman, jemuž po téměř pěti letech permanentní kampaně už nezbývá moc míst, kde ještě nebyl.
„I prezident volený přímo má stejnou povinnost dodržovat ústavu jako ten volený parlamentem. Hřiště je pro prezidenta vykolíkované dostatečně,“ vysvětluje Drahoš opatrně v jasné narážce na Zemanovo „expanzivní“ pojetí nejvyšší ústavní funkce. A když přijde dotaz na jeho případného tiskového mluvčího, vezme si znovu slovo manželka. „Jediná jistota je, že budeš mít jiného tiskového mluvčího,“ ujistí.
Drahoš bere manželku jako nedílnou součást kampaně a často o ní mluví víc než třeba o tom, že každý nemusí mít vysokoškolský titul, jedné ze svých programových priorit. Takže mě vlastně ani moc neudivuje, když na otázku, co ho zatím během jeho první politické kampaně nejvíc překvapilo, samozřejmě odpoví: „Nejvíc mě překvapila manželka, že do toho jde s takovou vervou. Měla z toho také strach, nebyla zvyklá nikde mluvit.“ Přinejmenším dobrý začátek.
Čtěte také:
