Je co reformovat?

Dosavadní vývoj Organizace spojených národů byl vždy hrou na pokles

Letošní Valné shromáždění Organizace spojených národů (OSN) se opět stalo přehlídkou mimoběžných řečnických výkonů. Mnozí si posteskli, že demokratizační reforma, o jejíž nutnosti se mluví již tucet let, se ne a ne uskutečnit. Jinak by se prý OSN neutápěla v prkotinách, jako je jmenování komisařky pro styk s mimozemskými civilizacemi, nýbrž by byla schopna se rázně ujmout světovlády v duchu vyššího principu mravního. Je to nebezpečný sebeklam. Dosavadní vývoj OSN byl vždy hrou na pokles – nejen akceschopnosti, ale i veškerých hodnot, jež tvořily její základy. Snižování politické váhy rozhodujících donátorů a hráčů zajistilo ostatním dostatečnou početní přesilu, aby vtiskli světu své předsudečné postoje a středověké zlozvyky povýšili na novodobou normu. Nejlépe je to vidět na evoluci Rady OSN pro lidská práva. O jejím posledním zasedání nevládní bulletin Eye on the UN dozorující dění v této organizaci napsal: „Rada definitivně ztratila jakýkoli zájem o oběti porušování lidských práv ve světě a zcela se soustředila na šíření antisemitismu.“ Rada OSN pro lidská práva přitom byla vytvořena v roce 2006 právě v rámci reformování OSN po grandiózním skandálu okolo programu Ropa za potraviny. Nahradila Výbor pro lidská práva založený 60 let předtím z iniciativy Eleanor Rooseveltové. Původně šlo o panel vážených akademiků a právníků, kteří byli u zrodu Všeobecné deklarace lidských práv. Za půl století výbor zdegeneroval v tržiště „kravských obchodů“. To vyvrcholilo v roce 2003, kdy předsedající zemí byla zvolena Libye. Nikomu ani trochu nevadilo, že poměry v této typické orientální despocii jsou pravým opakem ideálu, jehož šíření měl výbor teoreticky prosazovat. Při vyhandlování úctyhodné pozice nikoho nerušilo ani to, že v žebříčku dodržování lidských práv sestavovaném organizací Freedom House patřila Libyi tradičně poslední příčka „nejhoršího z nejhorších“. Ostatně, proč ne Libye, byli-li v komunistických dobách předsedy výboru zástupci Ukrajiny a Běloruska, Polska a Bulharska? Když i tehdejší generální tajemník Kofi Annan shledal, že činnost výboru „vrhá stín na pověst OSN jako celku“, bylo rozhodnuto nahradit jej Radou OSN pro lidská práva. Svým složením, agendou, četností zasedání se měla diametrálně lišit od nepovedeného předchůdce. Nezbývalo než si počkat na odpověď, zda úpadek tělesa byl důsledkem jeho specifických chyb, nebo vrozených defektů OSN projevujících se ve zdejších politických poměrech. Nyní odpověď známe. Po čtyřech letech je výkon rady nesrovnatelně horší než dřív. Kofi Annan podlehl optickému klamu. To, co se mu zdálo „stínem vrženým na OSN“ starým výborem, byla sama tmářská podstata této mezinárodní organizace. Minulý měsíc se odehrály nové volby do Rady OSN pro lidská práva. Jako vždy se volilo tak, jak to chodí v autoritářských režimech: počet navržených přesně odpovídal počtu volných mandátů. Nikdo tedy nemohl být vyřazen. A jako vždy se diktatury snadno dohodly a veřejně vysmály psané podmínce, že „při volbě kandidátů musí být zohledněn jejich přínos prosazování lidských práv“. A tak se stalo, že ze čtrnácti nově zvolených členů jen pět organizace Freedom House hodnotila jako „způsobilé“, přičemž devět spadlo do kategorie „pochybné“ nebo „zcela nezpůsobilé“. Při hlasování o Libyi jen 37 států OSN zvedlo ruku proti, zatímco pro 155 zemí byl plukovník Muammar Kaddáfí hotovým zosobněním boje za lidská práva. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád dobře cítí atmosféru na mezinárodním Olympu. Během svého týdenního pobytu v USA se zúčastnil talk show Larryho Kinga, v níž tvrdil, že v Íránu není jediný politický vězeň, neboť protesty jsou povolené a opozice vítaná. V programu Christiane Amanpourové v televizi ABC bezostyšně prohlásil, že příběh ženy odsouzené k ukamenování za nevěru je čirý sionistický výmysl. Je však jeho role štvavého provokatéra něčím, co nepatří na půdu OSN? Když z tribuny Valného shromáždění OSN bájil, že teroristické útoky z 11. září byly dílem americké rozvědky, zástupci 30 zemí opustili sál. Znamená to, že vlády zhruba 170 států byly ochotny vlídně naslouchat horečnatému blouznění. Navzdory všem vzývaným demokratizačním reformám OSN tento poměr sil zajistí další hru na pokles hodnotových základů mezinárodního řádu. Slovenský ministr zahraničí Mikuláš Dzurinda k současnému stavu OSN smutně podotkl: „Je to špatná organizace, ale žádnou jinou k dispozici nemáme.“ Tato logika je vadná. I kdyby cesta do pekla byla daleko široko jedinou, nikdo chytrý by proto nepřidával do kroku.