Civilizace čelí novým krizím a soukromý sektor je v jejich řešení kreativní
Krizový management není nudný, protože asymetrické hrozby také asi nikdy nudit nebudou, na rozdíl od symetrických - ty jsou, pravda, již trochu omšelé. Střety podobně strukturovaných sil, sešikovaných armád, v bojích vedených více méně podle nějakých regulí byly postupně a stále častěji co do účinnosti modifikovány, zejména brutálním porušováním těchto pravidel. Ukazovalo se totiž pravidelně, že čím více kdo ctil pravidla, tím více to odnášel jeho frak. A vítězové pak stejně změnili historii včetně pravidel podle svého. Ti, kteří byli poraženi úskokem, se právem vztekali a pomýšleli již více na odplatu než na pravidla. A ti ostatní, toužící po úspěchu, poznávali, že dodržování pravidel je asi tou největší překážkou k dosažení vítězství, a jejich taktikou se stalo vymýšlení a páchání hrůzností, překračujících všechny meze. Šok a děs se staly nejúčinnějšími zbraněmi arzenálů asymetrických hrozeb. Proto patří ty symetrické minulosti, do říše bájí a mýtů o dobách, kdy kdosi cosi dodržoval, i když nemusel.
Asymetrické střety.
Asymetrickými jsou však tyto střety také proto, že neviditelným nepřítelem viditelně napadený se brání - a s velkou pravděpodobností zasahuje třetí, nezúčastněnou stranu, tedy civilní obyvatelstvo. Může to být neúmyslně, když je útočník mezi civilisty skryt a zbaběle je využívá jako lidské štíty (například Hizballáh v jižním Libanonu loni v létě). Druhý případ je horší - to když napadený míří na civilisty na domněle „nepřátelské“ straně úmyslně, a tak se snaží podnítit jejich hněv proti svému nepříteli. Pak nastává oboustranně asymetrický konflikt, kdy se soupeři „hrdinně“ potírají navzájem nepřímo, ničíce si svá civilní obyvatelstva. Tento způsob asymetrického střetu je samou definicí terorismu: působit na druhého prostřednictvím hrozby třetímu, nezúčastněnému, který ani není mocen nic ovlivnit. Na přelomu 19. a 20. století vojenští teoretikové formulovali koncepci bleskové války, která by ničila pouze nepřítelovy vojenské cíle při minimálních škodách na civilním obyvatelstvu. O sto let později se válka odehrává zcela na konto civilního obyvatelstva. Jak úchvatný civilizační pokrok!
Kritické infrastruktury.
Skrytí válečníci nejprve typují neuralgická místa nepřátelské společnosti, aby jejich zákeřným zasažením vzbudili v napadené společnosti co největší hrůzu a způsobili jí co největší škody na nejcitlivějších místech. Základním parametrem tohoto uvažování je poměr nákladů na provedení útoku k výslednému efektu. Také stát musí ze své pozice definovat velmi podobný výčet toho, co by při napadení nemělo být zničeno, aby zůstaly zachovány jeho základní funkce. Průvodní parametr je podobný: náklady na obranu versus význam objektu. Z obou stran se tak dostáváme k formulaci toho, co se označuje stále frekventovanějším pojmem „kritické infrastruktury“. Jde zejména o oblast výroby, skladování a distribuce energií, vody a potravin, dále o dopravu, některé průmyslové podniky (zejména ty, jejichž poškození by fatálně znečistilo životního prostředí), a nikoli překvapivě i o vybrané sféry veřejné správy (důsledky likvidace údajů, například důchodového zabezpečení, by jistě vyhnaly lidi do ulic). Správné vymezení těchto kritických infrastruktur je bohužel pravidelně přezkušováno různými živelními katastrofami a lidmi zapříčiněnými nehodami.
Role soukromého sektoru.
V posledních letech se v této zemi velmi rozvinul a posílil soukromý sektor, což velmi ovlivnilo i oblast krizového řízení. Stát proto musí stále reflektovat a nově formulovat svoji roli v krizovém řízení, neboť jest sice nejdůležitějším, ale přece již jen segmentem. Iniciativy se chápou soukromé firmy, protože dobře vědí, co dělají. Například pojišťovny mnohem vlídněji pohlížejí na ty, pro něž je kvalitní správa rizik rutinou - a to se vyplácí. Chráníce samy sebe však soukromé firmy posilují i kritické infrastruktury v rámci státu. Diskuse o problematice pak mají větší tah na bránu. Dominantním rysem je to, co v politice chybí téměř absolutně: přemýšlení o budoucnosti a odpovědnost za ni. Systémově promýšlet strukturální chování v ohrožení asi nemůže být nudné, neboť jde o vlastní kůži. Činí-li se tak v předstihu, s nadhledem, může to být nejen obrovsky prospěšné, ale může se tak dít i společensky zajímavou a firemně prospěšnou formou.
Konference.
To platí o již deváté odborné konferenci s mezinárodní účastí Současnost a budoucnost krizového řízení 2006. Pro představu stačí vyjmenovat pořadatele konference: Univerzita obrany, Institut krizového managementu VŠE Praha, česká pobočka AFCEA (Armed Forces Communications & Electronics Association), Policejní akademie, ISDR (International Strategy for Disaster Reduction), TIEMS (The International Emergency Managers Society). Organizátorem konference byla společnost T-SOFT, specializovaná na systémy pro kritické nasazení, bezpečnost a krizové řízení, která se - jako jediná soukromá společnost z ČR - již pátým rokem účastní výuky v rámci kurzů, týkajících se krizového řízení a problematiky NBC (jaderných, biologických a chemických zbraní) na NATO School v Oberammergau v Německu! Tématem konference byla otázka: Je současná civilizace připravena čelit novým krizím? První den plenární jednání, druhý den tři diskusní platformy: bezpečnost, krizové a havarijní plánování a řízení a podpora krizového řízení. O rozmanitém obsahu nelze v krátkosti a bez fatálního zjednodušení mnoho říci; nutno být při tom, lze si dobře vybrat. Mnoho dokumentů z konference je navíc dostupných na webu.
Dynamický přístup.
Subjektivní pointu prozradím hned. Civilizace chce být připravena čelit novým krizím, avšak prim hraje soukromá sféra, kterou dynamický přístup k dosud neznámým výzvám zušlechťuje, což se projevuje i v kreativním zapracování konceptu „kritických infrastruktur“ do systému krizového řízení. Nutno dodat, že mnoho odborníků ve státních službách drží krok. Pro jinou část státního sektoru však tato oblast zůstává „španělskou vesnicí“. Náměstek ministra vnitra na konferenci pohovořil o nejúčinnější metodě, jak destabilizovat struktury organizovaného zločinu: odhalovat a konfiskovat jim obrovské nelegální finanční prostředky, jimiž disponují a z nichž vyplývá jejich moc. A jeho ministr v tomtéž okamžiku rušil Finanční policii, která vznikla právě kvůli tomu! Vláda tedy ví o nebezpečí, avšak místo nabroušení svých zbraní dělá pravý opak. Sabotáž?
Anachronická reakce vlády.
Jiný případ: vláda dostala „echo“ (přesněji to asi nazvat nelze) o jakési teroristické hrozbě. Namísto dalšího zkoumání její povahy, určení kriticky ohrožené infrastruktury a zajištění její specifické ochrany však provedla spektakulární a drahé předvolební manévry ve stylu Antona Špelce ostrostřelce. Poněkud anachronická symetrická reakce, že? Po více než půlročním experimentu lze tedy jen s malou nadsázkou konstatovat, že vláda do kritické infrastruktury nepatří, protože kdyby nám byla ukradena, nebylo by hůř. Avšak to, co mezitím předvedla v oblasti bezpečnosti (včetně morálního striptýzu při pokusu zobchodovat prezidentské milosti pro Nomuru), hraničí už s ohrožením státu.
Nuda ani náhodou!
Pokusil jsem se doložit, že krizové řízení není nuda, aniž bych se sám stal „nudnikem“. Je vám toto slovo povědomé, ale nejste si zcela jisti významem? Že by šlo o někoho, kdo otravuje již s třicátým osmým pokusem sestavit vládu s gulama? Nudnik je o fous horší případ. Kdyby jen někoho otravoval, bylo by to ještě dobré, on ale všechny příšerně nudí. A tak logicky skončí u psychiatra. „Doktore, co dělám špatně?“ skučí ten nudnik, „žena se se mnou nebaví, můj syn jakbysmet, pro své přátele nejsem, společník mě přehlíží. Číšník mi nepoděkuje za tringelt, holič mi nedá ani drb, taxikář mi neřekne ani ten nejlacinější fór. Ani nepřátele nemám! Jako bych nebyl. Doktore, proč?“ Psychiatr chvíli mlčí, pak se otočí ke dveřím a zvolá: „Další!“
