Meziválečné Československo patřilo k největším obchodním partnerům Íránu. A cestu k němu našli i komunisté
President Republiky Československé a Jeho Císařské Veličenstvo Perský Šach stejně prodchnuti upřímným přáním skončiti v době pokud možno nejkratší svá právě konaná jednání…, začíná text prozatímní dohody, jež od června roku 1928 upravovala vzájemné vztahy mezi Československou republikou a státem, kterému se ještě několik let mělo říkat Persie. Dnešní Írán představoval zajímavé odbytiště nejen průmyslového zboží a investičních celků, ale i tehdy pro celkovou bilanci velmi významných zbraní a neméně významného cukru. Persie byla po Turecku, s nímž se obchodovalo již za časů RakouskaUherska, spolu s Egyptem nejvýznamnějším odběratelem československého zboží. Podíl největšího průmyslového koncernu předválečné republiky, plzeňské Škody, na industrializaci a výstavbě základní infrastruktury Íránu je neopominutelný.
Ne že by obchodování bylo snadné. Persie sice už měla ropu, měla jí hodně (objevena v roce 1908) a v Abadánu stála největší rafinerie ropy na světě, ale to neznamená, že by země měla i příjmy z ní. Ty patřily Anglo-Persian Oil Company a Peršané dostávali pouze 16procentní podíl na zisku, aniž by měli přístup k účetnictví firmy, jež sídlila v Londýně.
Tenhle „deal“, uzavřený ještě panovníkem z předchozí dynastie, Peršany iritoval od samého začátku, ale ani po uzavření nové dohody ve třicátých letech (za Rezá Šáha, zakladatele dynastie Pahlaví, bývalého velitele elitní kozácké brigády) se nedá říct, že by země oplývala dostatkem deviz.
Kvalitní železné zboží
V obchodě proto Íránci často trvali na protiodběru zboží, někdy i v případě vládních zakázek. Kdo chtěl něco prodat, musel něco koupit. Protistranou byla často Škodovka, která si kvůli barterovému obchodu založila specializovanou firmu: Omnipol (vozil tehdy z Íránu koberce). Vývoz podstatně stoupl ve třicátých letech díky státním zakázkám na výstavbu cukrovarů (ČKD a Škoda), vývozu zbraní (Škoda, ČKD, Zbrojovka Brno), dodávkám nákladních aut a pro železnici. Hlavními konkurenty na íránském trhu byly německé firmy, které využívaly ve druhé polovině třicátých let výhody v podobě německo-íránské dohody o platbách na základě clearingu. Ovšem třeba v cukru český vývoz v podstatě zlikvidovaly dodávky ze Sovětského svazu (opět na základě bilaterální dohody). Těsně před druhou světovou válkou dosáhl vývoz svého maxima 200 milionů tehdejších československých korun, ovšem drtivou většinu z toho představovaly zbraně ukryté v našich dobových statistikách většinou pod kolonkou „železné zboží“. V letech velkých zbrojních dodávek se Československo dovedlo dostat do první pětky největších vývozců do Íránu a v první desítce bylo ve třicátých letech pravidelně. Po druhé světové válce najdete dlouhé spavé období, kdy syn Rezá Šáha, Muhammad Rezá Pahlaví, nechtěl mít zprvu s komunistickým Československem nic společného a v dobových depeších československých diplomatů měl epiteton constans „agent amerického imperialismu“. Vzájemné vztahy se pozoruhodně zlepšily až koncem šedesátých let, kdy Muhammad Rezá s manželkou Farah Díbou přijel do Československa (1967) a reciproční návštěvu vykonal o dva roky i prezident Ludvík Svoboda (na nějž prý íránský šáh rád vzpomínal). V 70. letech pak nastala zlatá éra, kdy třeba čeští umělci z tehdejšího Artcentra (jichž si Farah Díba všimla díky československému pavilonu na Expu v Montrealu) vytvořili velmi působivé expozice, jež měly šáha zařadit po bok velkých panovníků perských dějin. Artcentrum tehdy inkasovalo za tyhle projekty přes patnáct milionů amerických dolarů, což byly na tehdejší dobu velké peníze.
Po jeho návštěvě v Teheránu v roce 1976 také vznikla vůbec největší obchodní smlouva, jakou kdy za starého režimu Československo podepsalo s nesocialistickou zemí.
Počínaje rokem 1981 měl Írán dodávat 3,6 miliardy kubíků zemního plynu ročně (až do roku 2003!), v celkové hodnotě 2,5 miliardy dolarů. V létě 1977 dostala v Praze Jeho perská Výsost Řád bílého lva I. třídy s řetězem a poté on i jeho manželka převzali čestné doktoráty z práva a filozofie na Univerzitě Karlově. Gustáva Husáka recipročně dekoroval svým nejvyšším vyznamenáním Řád Pahlaví s řetězem. Řád neřád, z miliardových obchodů nakonec nic nebylo.
Šestnáctého února 1979 Muhammad Rezá Pahlaví, šáhinšáh Íránu, který u hrobu mimořádného staroperského panovníka sliboval Kýrovi Velikému, že „může klidně spát, protože on nad tím bdí“, abdikoval na paví trůn, nastoupil do letadla a odletěl do historie. l •
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
