Do právě přijatého zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů se Poslanecké sněmovně vloudily i velké vodní elektrárny. Vznikla tak kuriózní situace, že by si kdokoli mohl na účet koncových spotřebitelů za patnáct let odepsat velké vodní dílo typu Orlík nebo Dněprostroj s miliony kubíků betonu a se supernáklady na likvidaci vytopených vesnic. Celé se to může jevit jen jako hypotetická lapálie, ale pouze do chvíle, než pomyslíme na přečerpávací elektrárny, pro které by se na rozdíl od klasických hydroelektráren ještě v Česku našlo nějaké to místo. K přečerpávaní ovšem používají „špinavou energii“ z obtížně odstavitelných fosilních zdrojů s nadvýrobou mimo odběrovou špičku. Je právě tohle smyslem nového zákona?
Jeho posláním je podporovat takové výroby elektřiny, které se obejdou bez využití uhlí, plynu či uranu. Tím ušetří zásoby a sníží emise skleníkových plynů. Hlavním cílem zákona je v roce 2010 pokrýt osm procent celkové české spotřeby. To hospodaření s elektřinou nijak nevytrhne, ale nastartuje procesy, které povedou k zefektivňování výroby z obnovitelných zdrojů. V cílovém roce 2010 za to všechno koneční odběratelé zaplatí sedmnácti haléři za každou spotřebovanou kilowatthodinu, což se skryje v tržních výkyvech tarifů. Zákazníky to nepoloží a státní pokladny se to nedotkne.
Za své drobné však lidé podnikatelům usnadní život, protože jim zákon pohodlně zajistí patnáctiletou návratnost. Liberální ekonomové při tom šílí, zejména při představě, že majitel solární střechy dostane za kilowatthodinu patnáct korun, když ji lze z Temelína nebo z Počerad nakoupit za korunu. Týmž ekonomům je však už celá desetiletí srdečně jedno, že výrobci elektřiny z fosilních paliv neplatí takzvané externí náklady, které se projevují zhoršením životního prostředí, ohrožením památek i zdraví lidí, ale které žádný stát nenašel odvahu ani schopnost vyčíslit a předložit je na účtu výrobcům. Ne větrné elektrárny, solární články či kotle na biomasu dotuje stát, ale jaderný výzkum, ostrahu jaderných přeprav a vzdušného prostoru nad elektrárnami ano. Za výrobce také skladuje jaderný odpad, co nevidět i vysoce radioaktivní vyhořelé palivo.
Na rozmarech přírody závislé větrníky či solární články bývají rovněž viněny z toho, že na sebe zbytečně vážou záložní zdroje elektřiny. Chyba lávky, záložní zdroje jsou společné pro všechny právě provozované elektrárny a o velikosti zálohy nerozhoduje počet nejmenších, ale velikost největšího zdroje - 1000 megawattů pro Temelín. A jestli je nějaký zisk z energetiky opravdu pohodlný, pak za záložní zdroj, když nic nikde neselže.
