V roce 1937 navrhla italská designérka Elsa Schiaparelliová ve spolupráci se Salvadorem Dalím šaty pro Wallis Simpsonovou, snoubenku krále Edwarda II., který kvůli lásce k ní nakonec abdikoval na britský trůn. Hedvábné šaty, určené na večerní koktejly, jejichž jediným a ústředním symbolem byl Dalího oblíbený červenooranžový humr, sahající nositelce od klína až ke kolenům, způsobily na tehdejší umělecké i módní scéně poprask. Podle některých odborníků totiž nesly podtón tepající sexuality, právě tak si mnozí vysvětlovali symboliku tohoto korýše v díle slavného umělce. Wallis byla na tehdejší poměry velmi odvážná - rozvedla se hned dvakrát, král Edward II. byl jejím v pořadí třetím mužem, pro konzervativně smýšlející britskou společnost tak byla téměř nestravitelná. „Darling peaches“, jak ji něžně nazýval Edward II., proto nezvolila pro svou pověst nejvhodnější outfřt. Téměř o století později se v podobných šatech objevila Anna Wintourová, pro niž je navrhli designéři značky Prada, kteří však tentokrát umístili humra neutrálně na bok šatů. Spolupráce výtvarných umělců s módními značkami je bezesporu také současným trendem. Gucci má díky třiadvacetiletému umělci Ignasi Monrealovi zcela novou reklamní identitu, snový svět na hranici surrealismu, ve kterém štěně trojhlavého psa Kerbera hlídá novou kabelku a v tajemné zahradě leží v jezeře porostlém lekníny dívka propagující jarní kampaň značky. Doplňky značky Prada ovládly nedávno kresby lesních zvířat z dílny Jamese Jeana a Dior před dvěma lety prezentoval kolekci streetartového umělce Dana Witze, zobrazujícího prostředí punku. Kousky luxusních značek se tak díky vkladu výtvarných umělců stávají hravými a osobitými. Dokud nezmasoví, což se v přítomnosti sociálních médií děje rychleji než kdy dřív, zůstanou osobité navždy. Nebo alespoň do další sezony. •
