Zvykli jsme si a v zásadě bez problémů akceptovali uvolnění mezistátních bariér v rámci Evropské unie. Manažeři, obchodní zástupci či turisté volně překračují evropské hranice v rámci Schengenského prostoru, aniž by zastavovali nebo někomu předkládali pas. Totéž platí v zásadě i pro zboží, služby a kapitál. Uvážíme-li, že de facto všechny podstatné komponenty tvořící obchodní společnosti se mohou volně pohybovat mezi jednotlivými členskými státy EU, není důvod pochybovat, že i ony samotné by měly být schopné téhož.
Realita
Realita je však podstatně komplikovanější. Když se v roce 1968 kvůli obavám, aby se členské státy EU (především Nizozemsko) s flexibilní regulací společností nestaly na úkor ostatních evropským Delaware, nepodařilo ratifikovat Úmluvu o vzájemném uznávání společností a právnických osob, byla otázka volného pohybu společností odložena ad acta. Evropská legislativa se zaměřila na harmonizaci minimálních standardů právní úpravy obchodních společností. Jejím cílem bylo donutit liberální úpravy ke změnám, které by je přiblížily především německým a francouzským standardům. Na těchto standardech pak evropské právo vystavělo zvláštní jím upravené entity přejímající samozřejmě nejpřísnější regulaci daného státu, kterým jediným měla být poskytnuta plná svoboda pohybu po EU (především takzvaná evropská společnost).
Zásadní rozhodnutí
Zásadní čáru přes rozpočet však ve vztahu k těmto záměrům učinil Evropský soudní dvůr. Ten s odkazem na svobodu usazování právnických osob, zakotvenou přímo ve Smlouvě o evropském společenství, v mnoha v podstatě revolučních rozhodnutích prolomil omezení jednotlivých právních řádů členských států, které bránily využívání forem společností jednoho členského státu na území jiného. Nejdůležitějším se v tomto ohledu jeví rozhodnutí ve věci Centros z roku 1999. Dva dánští občané se rozhodli založit společnost a podnikat v Dánsku, nechtěli však skládat vysoký základní kapitál, jak vyžadovalo dánské právo při založení společnosti. Zřídili si proto společnost s ručením omezeným dle anglického práva v Londýně se základním kapitálem ve výši jedné libry a začali podnikat v Dánsku prostřednictvím tam umístěné pobočky. Dánské soudy však odmítly pobočku zaregistrovat s odůvodněním, že tímto postupem je obcházeno právo této země. Evropský soudní dvůr konstatoval, že by bylo v rozporu s evropským právem neumožnit anglické společnosti zřídit si pobočku v Dánsku. A že předmětná právní konstrukce (společnost ve Velké Británii, pobočka v Dánsku) nemůže sama o sobě být považována za zneužití nebo obcházení práva. Toto rozhodnutí ve své podstatě znamenalo zelenou pro všechny, jimž nevyhovovala domácí regulace společností, aby se podívali za hranice. Tím byla de facto odstartována soutěž mezi jednotlivými státy o nejvíce přitažlivou právní úpravu.
Maďarský precedens
V současné době jsme zřejmě před dalším zásadním rozhodnutím, které může koncepci volného pohybu společností ještě více prohloubit. Ve věci Cartesio, kterou právě projednává Evropský soudní dvůr, se maďarská společnost domáhá, aby rejstříkový soud v Maďarsku zapsal coby její sídlo adresu v Itálii. Rejstříkový soud zápis odmítl s odůvodněním, že maďarská společnost může mít sídlo pouze v Maďarsku. K věci podal vyjádření generální advokát Poiares Maduro. Uvedl, že není možné, aby členské státy byly neomezenými pány nad „životem a smrtí“ společností zřízených dle jejich práva. A aby trestaly zničením společnosti, které se rozhodnou přemístit do jiného členského státu. Podotkl, že členské státy sice mohou stanovit určité požadavky, které je k přemístění sídla nutné splnit, ale nemohou takový postup vyloučit. A uzavřel, že maďarské právo je v tomto ohledu neslučitelné s evropským.
Pokud tedy bude Evropský soudní dvůr následovat argumentaci generálního advokáta, jak se obvykle stává, lze si již začít připravovat formulář s žádostí o změnu sídla české společnosti s ručením omezeným, například do Nikósie na Kypru.
