Ano, musím se přiznat, že mám úchylku. Mám ráda tiskové zprávy. Vypovídají totiž o svých pisatelích víc, než by oni možná chtěli. Vypovídají o budoucí historii. Taková nejsledovanější televize hvězd nás poslední dobou krmila nekonečným štrúdlem jednovětých zpráv o tom, kdo se znelíbil, a byl tudíž odejit.
Foto: Profimedia.cz
Politické zprávy, to je jiné kafe. Jsem vtahována do dějů, o nichž bych možná ani nevěděla, kdybych tiskovou zprávu nedostala. O nichž bych někdy ani vědět nechtěla. Před několika lety jsem tak byla informována tiskovým odborem tehdejší vládní strany o drbu, o němž jsem neměla ani páru, protože se na něj pět minut předtím zeptal bulvár. Chlapci znervózněli, tiskový odbor taky a odpověď vydali jako „TZ“.
Teď jsem dokonale informována o každém kroku ČSNS 2005. Politické strany, která ještě neexistuje, a pokud kdy existovat bude, bude to to samé. Zpráva stíhá zprávu, jak jsme byli za Paroubka zvyklí. Dozvěděla jsem se tak, že ČSNS 2005 zabavila ČSNS její „historické prapory“. Ani jsem nevěděla, že nějaké měli. Nebo že poslanec Huml je ubohý a osamělý – či si to
o něm Radek John myslí.
Ráda bych napsala, že si někdy, v „hodině mezi psem a vlkem“, pročítám staré tiskové zprávy jako Skácelovy básně. Bohužel nikoliv. Starými tiskovými zprávami se probírám, když hledám střepy minulých lží. Někdy se u toho, už se znalostí věcí příštích, zasměju. Jako například u tiskové zprávy z voleb roku 2010, že informace o tom, že se Paroubek vzdal židle předsedy ČSSD, je lživá. Vyšla pět minut před tím, než to oznámil.
Možná si ti, kteří tiskové zprávy píší, ani neuvědomují, že tvoří Kosmovu kroniku. Naši potomci se, pokud nepřejdou na nějaký jiný operační a politický systém, který bude zcela nekompatibilní s tím naším, budou moci dozvědět, jak se vyřizovaly účty za nás. Staří Římané se vraždili v lázních. Joj, to byly časy.
