Někomu se hnusí, jiní se do něj zamilovali. Stavby navržené ve stylu takzvaného podnikatelského baroka rozdělují Čechy. Přestože by tento pasloh měl mít svůj vrchol dávno za sebou, architektura pražských satelitů tomu nenasvědčuje.
Autor: ČTK
Podnikatelské baroko je fenomén, který české země zaplavil na začátku devadesátých let. Po barevném, všelijak načančaném, předimenzovaném domě tehdy toužil snad každý, ale skutečně postavit si ho mohlo jen několik šťastlivců. Při toulkách naší krajinou je však patrné, že těch vyvolených bylo přece jen až moc.
I když to tak z pohledu běžného Čecha asi nevypadá, stavby ve stylu podnikatelského baroka nejsou ničím novým. Vznikaly a vznikají i v západní Evropě, například v Německu po druhé světové válce či ve Spojených státech. Od tuzemských domů je odlišuje vlastně jen dlouhá tradice, rozhodně nejde o fenomén, který se objevil „zničehonic“, jako tomu bylo v Česku.
Styl „vyvolených“ Bleskovému rozvoji podnikatelského baroka u nás se ale nelze příliš divit. Stačí si vzpomenout na tehdejší dobu a představit si lidi, kteří si tyto domy stavěli. Začněme u lidí. V listopadu 1989 došlo samozřejmě nejen k převratu politickému, ale i sociálnímu. Vznikaly nové společenské třídy, ty dosavadní se všelijak promíchávaly a obměňovaly. A k penězům se najednou dostali i lidé, kteří předtím patřili spíše do spodních pater československého socialistického společenství. Tihle lidé pochopitelně povětšinou nebyli esteticky či architektonicky vzdělaní. Zato měli najednou peníze. A o to přece šlo. Ale jak jen zařídit, aby to každý věděl? Začalo se samozřejmě dostatečně křiklavým oblečením, pokračovalo nákupem okázalého auta a skončilo u honosného, nabubřelého sídla. Proto na okrajích měst vznikaly obrovské stavby podivných tvarů a barev a nejlépe s vysokou zdí. A teď k době. I po revoluci jsme samozřejmě stále byli obklopeni socialistickou „architekturou“, většina obyvatel měst žila v šedivých panelácích na sídlištích. Nic pro nové zbohatlíky, kteří z tohoto prostředí chtěli zmizet. Tak i učinili. Proto jsou domy ve stylu podnikatelského baroka obrovské, panelákový byt byl totiž malý. Musí být barevný, panelák je přeci šedivý. Nesmí mít rovnou střechu, protože rovná střecha, to je, ano, panelák. Panelák je taky nepřizpůsobivý a bydlí v něm další lidé. Proto by měl mít vysněný dům neprůhledný plot, za nímž je schovaný bazén, gril, houpačka, sauna a podobně. Panelák je nuda, kdežto z nového baráku musí vyzařovat luxus a peníze. Proto věžičky, terasy, sádrové sochy, sloupy, předimenzované květináče… Ještě není konec**
Říká se, že podnikatelské baroko bylo na vrcholu v devadesátých letech. Ano, to je jistě pravda. Dá se souhlasit i s tím, že dnešní člověk je – pokud to lze u tak subjektivní záležitosti, jakou vkus je, tvrdit – esteticky poučenější. Přesto ale tomuto stylu úplně neodzvonilo. I dnes probíhají debaty, jestli si podnikatelské baroko zaslouží posměch nebo toleranci. I dnes vznikají stavby, kterým chybí stylová nejednotnost, stavby, které mají vyvolat dojem luxusu, stavby, které uměle využívají historizující prvky, stavby, které se neobejdou bez věžiček, teras, obloukových oken, sádrových lvů, betonových plotů nebo, nedej bože, cimbuří.
Jistě, je jich méně a už možná nepůsobí tak okázale. Zkuste ale vyrazit na okraj snad jakéhokoli města a uvidíte, že se vesnice „zámků“ i dnes rozšiřují o další „skvosty“. A když budete mít štěstí, možná se uvidíte i s majitelem – v drahém autě, křiklavé košili, černých mokasínech a bílých ponožkách. No a pak že se časy mění.
