Nejznámějším vymítačem ďáblů, zlých duchů a různých posedlostí v Evropě je dvaaosmdesátiletý Gabriel Amorth, římský duchovní. Pracuje každý týden od úterý do pátku včetně, a to od devíti hodin ráno. Dosud prý ošetřil 70 000 lidí. Je jediným oficiálním exorcistou římské diecéze. Bydlí v penzionu pro duchovní hned vedle baziliky svatého Pavla v ulici Via Ostiense. V poslední době si stěžuje, že už nemá tolik síly, ale v mládí dokázal vyhnat ďábla z těla i patnácti až šestnácti lidem za den. Práce má však stále hodně, novinářům z redakce časopisu Der Spiegel, kteří ho navštívili, ukazoval svůj kalendář a měl obsazené všechny termíny na dva měsíce dopředu.
Privátní praxe duchovního Gabriela vypadá jako nějaká kuchyňka v libovolné kanceláři. Z poloviny je vykachlíkovaná, je tam umyvadlo, malý oltář, plastikové kelímky a svaté obrázky na stěnách, to je asi tak to jediné, čím se liší od zmíněných kuchyněk.
Sám duchovní Gabriel vystudoval kromě teologie i práva a jeho knihy se překládají do jednadvaceti jazyků včetně japonštiny. Pojednávají ale o něčem jiném než o exorcismu, mezi duchovními je považován za kapacitu v oboru mariologie, což je vědecká teologická disciplína, jež se zabývá Boží matkou. Dle novinářů prý hovoří velice klidně a uvážlivě a většinu pacientů má buď z chudších čtvrtí, nebo je k němu posílají psychiatři, když si s některými lidmi už nevědí rady.
Sezení v zadní místnosti, kam si vodí pacienty, prý probíhá následovně: pacient si lehne na lehátko, pomocnice mu drží ruce a hlavu a duchovní se ho ptá na jméno ďábla, který ho má v moci. Tento okamžik je prý při sezení nejdůležitější, protože pacienti nejsou ochotní jméno prozradit. Pro duchovního Gabriela je ale jméno velice důležité, protože teprve potom dokáže zlého ducha nějak uchopit. Občas se z vyšetřovací místnosti ozývá i děsný křik. Když ďábel odchází, je to bolestivé, tvrdí duchovní.
Podle italských zákonů jsou takovéto šarlatánské metody zakázané již od roku 1931 a v roce 1994 byl tento starý - původně fašistický - zákon ještě zpřísněn. Odhaduje se však, že v zemi se tímto řemeslem živí asi 150 000 lidí. Renomovaný institut Eurispes, který se fenoménem zabýval v roce 2001, tvrdí, že jedno podobné sezení stojí od 100 do 300 eur. Jak kde. Šarlatány navštěvuje asi dvanáct milionů Italů, a tak se jejich výdělek odhaduje na šest miliard eur. Samozřejmě nezdaněných.
