Tři prostorné stany, každý s kapacitou tři tisíce míst, téměř osmdesát značek piva, přední cateringové firmy soupeřící o uspokojení chuťových buněk gurmánů. Pražské Letňany se v květnu na dva týdny proměnily v ráj pivařů.
Autor: Jakub Stadler
I přes tisíce litrů vypitého alkoholu ale Český pivní festival působil kultivovaně – návštěvníci nemuseli ani v pozdních hodinách překračovat pospávající opilce či louže s obsahem jejich vyprázdněných žaludků.
V Evropě byste těžko našli další zemi, jako je Česká republika, kde je pití piva téměř národním sportem a půllitr vyjde v restauraci levněji než perlivá voda. Češi patří mezi největší světové pijáky zrzavého nápoje a výkonnější jsou ve spotřebě na hlavu snad jen pivaři z Bavorska. Jenže zatímco oni mají svůj Oktoberfest, na nějž se sjíždějí opíjet tupláky piva lidé z celého světa, v Česku akce podobného rozsahu a věhlasu chybí.
Pokusem o založení takové tradice je právě Český pivní festival. Letos se konal už třetí ročník. Ten loňský podle odhadů ředitele Jana Hübnera navštívilo 45 až 50 tisíc lidí, kteří vypili asi 130 tisíc piv. I přesto skončili první dva roky pořadatelé ve ztrátě. Na vině bylo především počasí; déšť a chladno mnoho dalších milovníků piva odradily.
Trochu jiný Oktoberfest
„Je natočeno,“ zahajuje v pátek 14. května pražský primátor Pavel Bém s plným půllitrem největší pivní akci v České republice. Asistují mu u toho i ředitel festivalu Jan Hübner a novácký pivař Ozzák, jehož postava v seriálu Comeback zachránila a trochu nečekaným směrem posunula hereckou kariéru Martina Dejdara. Je čtrnáct dní před volbami do Poslanecké sněmovny, a tak primátor Bém rozdává úsměvy na všechny strany, pózuje kamerám a fotografům, neváhá si společně s Ozzákem nasadit i kýčovité pivní brýle.
Osobně se s ředitelem Janem Hübnerem scházíme o den později, v první festivalovou sobotu. Jsou tři odpoledne, v areálu to ale přesto už žije. Usedáme ke stolu v rozlehlém pivním stanu, objednáváme si od sympatické servírky v bílé blůzce, kostkované zástěře a čepečku první pivo a Jan Hübner vypráví, jak vlastně přišel na nápad pořádat pivní festival, přestože není typickým pivařem. Napadlo ho to – jak jinak – v hospodě. „Seděli jsme s kolegou u piva a říkali jsme si: Jak je možné, že v Česku žádná taková akce není?“ vzpomíná.
Český pivní festival je celkem pochopitelně nejčastěji přirovnáván právě k slavnému Oktoberfestu. Ten sice byl inspirací, česká varianta se ale podle Jana Hübnera chce ubírat trochu jiným směrem. „Oktoberfest totiž není o pivu,“ popisuje svou ideu Hübner. „V každém stanu tam mají pouze jednu značku piva a celkem se nabídka omezuje na šest mnichovských pivovarů. My naopak cílíme na pivní fajnšmekry a chceme daleko širší nabídku,“ vysvětluje, v čem se jeho akce liší od té mnichovské. Fajnšmekrům je proto přizpůsobena i nabídka.
„Například během prvního ročníku nebyla u Staropramenu ani noha. Loni byl nejslabší stan Prazdroje,“ vysvětluje Jan Hübner, proč nikde v areálu nejsou vidět pípy s logy nejznámějších českých pivovarů. Lidé podle něj chtějí vyzkoušet něco nového, nikoli pít stejné pivo jako během roku v hospodách. „Ale kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že budeme pořádat pivní festival a nebude na něm k dostání Plzeň, nevěřil bych tomu,“ dodává. Největší zájem byl podle něj loni o piva z menších pivovarů, jako jsou Svijany nebo Černá Hora.
Podobně je tomu i s jídlem. Obvyklé klobásy, langoše a další pouťové lahůdky byste hledali marně. „Nechceme klasický festivalový sortiment, i když stánek s klobásami by tady chtěl každý. Odmítali jsme,“ potvrzuje Hübner. Ve stanech proto nabízejí své kulinářské výtvory cateringové firmy Arter, Vyšehrad 2000 či Fast Good. „Jejich jídlo je opravdu na úrovni, v podstatě srovnatelné s restaurací v centru Prahy. Třeba firmě Fast Good šéfuje Dušan Jakubec, což je kapitán národního mužstva kuchařů,“ říká Jan Hübner. Místo obvyklých papírových tácků či umělohmotných kelímků se servíruje zásadně do skla. „Na pivo se v Česku stále pohlíží jako na ‚low cost‘. Chceme to změnit, dát tomu určitou kulturu,“ vysvětluje filozofii festivalu.
Ožerou se, ale má to úroveň Po rozhovoru s ředitelem plynule přecházíme do dalšího stanu a u kasy vyměňujeme koruny za místní měnu, pivní tolar. Jeden stojí čtyřicet korun a pořídíte za něj půllitr piva bez rozdílu značky. Na první pohled relativně vysoká cena má především selektovat návštěvníky. Díky ní to na pivním festivalu vypadá značně kulturněji než na předvolebních mítincích sociální demokracie, kde se do front na pivo za dvě koruny řadily nejrůznější pochybné existence. V Letňanech na bezdomovce či zapáchající opilce nenarazíme ani jednou. A za celý loňský ročník musela podle Jana Hübnera řešit ochranka jeden jediný incident s agresivním opilcem. „Lidi se tady sice ožerou, ale pořád to má úroveň,“ podotýká trefně. Mohu to potvrdit – různou měrou podroušených lidí potkáváme během tří návštěv mnoho. Nikdo ale není agresivní a nepořádek v areálu se ani zdaleka nemůže vyrovnat populárním vesnickým pivním slavnostem. S plnou kapsou zlaťáků testujeme čtvrtý, menší stan. Má kapacitu pouhých 300 míst a říkají mu stan pivních profesionálů. Je určen těm největším znalcům. Během festivalu se tu střídají nejrůznější mikropivovary, své výtvory předvádějí i někteří zahraniční sládci, probíhají tematické akce, ke slyšení jsou přednášky pivních sommelierů. Ochutnávám pivo Kocour Samuraj z Varnsdorfu. „Vařil ho japonský sládek Toshi Ishii, který procestoval celý svět a vařil třeba v kalifornském pivovaru Stone Brewing,“ vypráví výčepní. Pivo s jemně nasládlou chutí vůbec není špatné. Podobně je to se vzorky dalších malých pivovarníků. Místo tuctové instantní chuti plzeňských nebo pražských desítek vychutnáváme hutná hořká piva, každé má vlastní kouzlo. Abychom první den reportáže nepřepálili, brzy ochutnávání piva necháme a testujeme výtvory místních kuchařů. Žebírka na rozmarýnu jsou doslova lahodná, nejinak pivovarský guláš se špekovým knedlíkem nebo tatarský biftek. I přes vyšší cenu – hlavní jídlo stojí od tří tolarů výše – je to nebe a dudy oproti klasickému festivalovému menu, které obvykle leží v žaludku jako kámen ještě dva dny. Největším zklamáním, byť pořadateli neovlivnitelným, je absence na rožni opékaných býků. Na minulých ročnících o ně byl velký zájem, letos se ale rožnění nekoná. Podle Jana Hübnera za to může opět počasí. Maso z býka se totiž musí sníst hned, a pokud by kvůli malé návštěvnosti šlo málo na odbyt, muselo by se vyhodit. Celkem chod festivalu zajišťuje přes 150 lidí včetně studentek-servírek. Jen jich je v každém stanu minimálně dvacet a cedulky na dmoucích se blůzkách oznamují jejich jména. Když se druhý den festivalu servírky Adély ptám, jestli má ponětí o počtu piv, které zatím roznesla, jen unaveně zakroutí hlavou. „To jsem počítala možná tak první hodinu. Teď už se orientujeme podle vytočených sudů,“ říká. Náročnou brigádu si přesto pochvaluje, platí prý dobře. A jaké zkušenosti má s opilými hosty po zavírací hodině? „Museli jsme pár vytrvalců přemlouvat, aby šli domů, ale nakonec to nebyl problém,“ usměje se. Anglické komando
Jsem rozhodnutý reportáž z pivního festivalu pojmout zodpovědně, a tak se do areálu vypravujeme o týden později znovu. Opět v sobotu, tentokrát ale ve večerních hodinách. Česká reprezentace před pár hodinami postoupila do finále hokejového mistrovství světa a několik přiopilých vlastenců potkáváme i v Letňanech. Ve všech pivních stanech to hučí jako v úle, volných míst je díky krásnému počasí daleko méně než před týdnem a servírky se musejí otáčet, aby žízniví hosté dlouho nečekali. Přesto se jim občas nedaří poptávku uspokojovat, a tak mezi stoly procházejí i dívky s půllitry speciálního expres piva. Každý večer je jedna značka v plné pohotovosti, točí se bez objednávání, a kdo nemá zájem vybírat a čekat, může si dát právě expres.
Směsice hostí v našem stanu je skutečně pestrá. Je slyšet němčinu, ruštinu, angličtinu, jsou tu lidé všech věkových kategorií. Nejhlasitější je skupinka asi třiceti anglických chlapíků. Jsou oblečeni ve stejných žlutých tričkách, pivo si objednávají zásadně po celých metrech, tedy jedenácti pivech usazených v dřevěné přenosce, a laškují s každou servírkou, která se mihne kolem jejich stolu.
Po šesté večer spustí z pódia na levé straně stanu kapela. Její repertoár tvoří převážně převzaté rockové hity, z coververzí Black Sabbath nebo Deep Purple ale bolí uši. Nejistá zpěvačka přesto po každém kousku sklízí potlesk a i parket před pódiem se po zahájení série pomalých skladeb postupně zaplňuje tančícími páry. Bohužel přes rachot bicích a kytar není slyšet vlastního slova, a tak chvíli téměř závidíme trojici dívek, jež se u vedlejšího stolu domlouvá znakovou řečí. Když si dá kapela pauzu na odpočinek a doplnění tekutin, na pódium se obratně vyšvihne jeden z členů anglického žlutého komanda a usazuje se za bicími. Členové kapely se ho nejprve neúspěšně snaží odehnat, když se ale nezvaný muzikant nekompromisně chopí paliček a vystřihne sólo na bubny, nejen oni s údivem třeští oči. Tohle by jejich bubeník asi nezvládl.
Tisíce ukradených půllitrů
Organizování akce, jako je Český pivní festival, trvá podle Jana Hübnera prakticky celý rok. Sotva jeden ročník skončí, už se začíná připravovat další. „Stavět pak začínáme deset dní před festivalem. Dá to práci, materiálu je totiž osmnáct kamionů. Jen stany se převážejí ve dvanácti,“ říká Jan Hübner. Velkokapacitní stany pro tisíce lidí si půjčuje v Německu. U nás stejně kvalitní nejsou k dispozici, případně jsou mnohonásobně dražší. „Jsou to mercedesy mezi stany, dodavatel je třeba i oficiálním partnerem Olympijských her nebo Ligy mistrů,“ vysvětluje ředitel. I proto se náklady na upořádání festivalu pohybují v desítkách milionů korun. Naproti tomu investice do reklamy jsou podle Hübnera naprosto minimální. Billboardy podle něj nefungovaly a nejvíce se osvědčilo osobní doporučení lidí, kteří festival navštívili a zážitek se jim líbil.
Relativně vysokou cenu piva na festivalu ospravedlňuje i taková „drobnost“, jako je počet ukradených skleněných půllitrů s logem festivalu. Loni se jich podle Jana Hübnera ztratilo několik tisíc. „Pořád to ale není nic proti Oktoberfestu, kde se jich ztrácí každoročně přes sto tisíc,“ vypráví Hübner. Bavorští pořadatelé ale mají tu výhodu, že si mohou účtovat ještě vyšší ceny. Tuplák, tedy litr piva, tam vyjde na téměř devět eur. „Kdybych mohl prodávat pivo alespoň za pět eur, tak by mi ztracené půllitry taky byly ukradené. Za čtyřicet korun je to ale problém,“ srovnává ředitel Českého pivního festivalu.
Zatímco loni navštívilo festival, který se ještě konal v Holešovicích, necelých 50 tisíc lidí, na letošek plánovali pořadatelé 120 tisíc.
Vedle rostoucího zájmu Čechů si festival dělá jméno i v zahraničí. Podle Hübnera je podíl cizinců mezi návštěvníky až třetinový. „Nejčastěji jsou to Britové, Němci a Rusové. Například dnes tady má rezervaci čtyřicetičlenná skupina Britů, budou tady slavit svatbu,“ říká. Zajímavá je pivní akce i pro firmy. Ty zjišťují, že se jim uspořádání teambuildingového setkání u piva vyplatí. Jako příklad uvádí akci potravinářské komory, která sem pozvala 200 lidí. „Do budoucna se chceme na firmy zaměřit ještě více. Například v Mnichově na Oktoberfestu je totiž devět z deseti rezervací firemních,“ srovnává.
Dáte si panáčka na vytrávení?
Naposledy vcházím branou areálu v pátek, tři dny před koncem festivalu. Počasí se opět vrátilo do deštivých kolejí, lidí je ale kolem páté odpoledne plno. Zřejmě zafungovala reklama „od úst k ústům“, o níž mluvil Jan Hübner. Sotva dosednu ke stolu, přitáčejí se ke mně dvě servírky s lahvemi kořalky v rukou. „Dáte si panáčka? Alespoň malého na vytrávení,“ přemlouvají a předvádějí lahve hruškovice a slivovice. S díky odmítám a objednávám si prémiový ležák z pivovaru Lobkowicz. Přiváží mi jej servírka na kolečkových bruslích.
Během několika hodin strávených na Českém pivním festivalu jsem přes veškerou snahu nestihl ochutnat ani zlomek všech nabízených piv. Stejně jako mnoho dalších návštěvníků jsem se proto na místo činu vrátil. I tak pro mě chutě značek jako Pacov, Opat, Velký rybník nebo Tambor zůstanou minimálně do příštího roku neznámé.
