V posledních týdnech, respektive měsících slýcháme o inflaci na každém rohu. Mohou si firmy vůbec v dnešní době dovolit své zaměstnance přeplácet, totiž zvyšovat jim mzdu podobným tempem jako v uplynulých letech? Tím spíš, když ekonomové čím dál více hovoří o tom, jak zdejší ekonomika začne brzy stagnovat?
Že si zaměstnanci chtějí říct o více peněz, je z jejich strany a z mého pohledu celkem legitimní. Obzvláště vzhledem k tomu, že tady máme onu 16procentní inflaci a vláda bude letos nejspíš ještě dvakrát zvyšovat důchody. Já osobně bych nicméně firmám doporučovala, aby byly opatrné. Potřebě lidí nechat si zvýšit vlastní mzdu rozumím, jenže pokud firmy všem přidají právě o inflaci, celou situaci ještě podstatně zhorší. Dojde totiž k roztočení inflační spirály, v důsledku které se budou ceny pouze a jen dále zvyšovat.
Je to částečně takový boj s větrnými mlýny a nemyslím si, že by zrovna toto byla cesta, kterou bychom se měli vydávat. Znovu říkám, je správné, pokud je zaměstnanec za dobře a kvalitně odvedenou práci dobře ohodnocen – o tom není pochyb. Ale zvyšovat peníze plošně všem o inflaci by byla dle mého názoru chyba.
Dá se na to jít i trochu jiným způsobem. Vedení se například může podívat na to, jak je celý systém ohodnocování zaměstnanců nastaven, a zvážit, jestli by nebylo dobré přehodnotit třeba firemní benefity a další výhody, které z finančního pohledu tolik nebolí. I to může zaměstnance v dnešní době do jisté míry potěšit.
V RSM jsme v minulosti vyvinuli modul na řízení lidských zdrojů, který radí firmám, jak být z hlediska financí efektivnější. A v poslední době je o něj nebývale vysoký zájem. Zdá se totiž, že už i personální ředitelé pochopili, že když budou lépe řídit vlastní finanční zdroje, dokážou ušetřit část lidských kapacit, čímž tak mohou tyto peníze například rozdělit mezi ostatní zaměstnance. Pokud se to celé správně uchopí, může zde v případě výrobních firem dojít až k sedmiprocentní úspoře z hlediska nákladů na zaměstnance, což už v některých situacích dokáže udělat rozdíl i v tom, zda je daný podnik ziskový, či nikoli.
Čeká české pracovníky vlna propouštění? Tak jako tomu bylo například během krize na přelomu minulé a předminulé dekády?
V Česku máme už delší dobu rekordně nízkou nezaměstnanost. S trochou nadsázky se tak dá říct, že u nás teď pracuje i ten, kdo nechce. Počet neobsazených pozic aktuálně dosahuje nějakých 350 tisíc, což je obecně vzato málo vídané. I proto si myslím, že částečné propouštění zdejšímu trhu do jisté míry prospěje. A jsem přesvědčena, že na něj skutečně dojde.
Ostatně, je to dobře patrné i na počtu příchozích životopisů. Co vím, tak jich firmy nyní mají mnohem víc než ještě několik měsíců nazpět. Dlouhou dobu přitom platilo, že když nějaká společnost otevřela novou pozici, mohla být ráda, pokud se jí přihlásil vůbec někdo. Posledních několik týdnů se však tento trend mění.
Dokonalá bouře
Budou následující měsíce z pozice firem jen o snižování důsledků inflace, nebo je těch hrozeb daleko víc? Pandemie sice snad již definitivně ustoupila, přesto jsme nyní svědky, jak stále více zemí přistupuje v rámci zajištění dostatku potravin a základních surovin k takzvanému protekcionismu. Jak moc může tento trend ovlivnit dodavatelské řetězce, a tím tedy například i zásobování?
Je pravdou, že se v posledních měsících objevují výrazy, s nimiž se nyní teprve všichni seznamujeme. Ať už se jedná o deglobalizaci, nebo již zmíněný protekcionismus a řadu dalších. A vlastně se ani nedivím, že spousta zemí po těchto opatřeních sáhla.
Ocitli jsme se v takové dosti unikátní době, kterou já osobně nazývám perfektní bouře. Jde o nešťastné setkání několika negativních jevů za sebou. Není to jen o inflaci. S ní bychom si za normálních okolností dokázali snadno poradit. Jde například i o to, že se firmám nedostává materiálu, protože zkrátka není. Navíc chybí lidé – alespoň v rámci tuzemského trhu práce. Jejich mzdové požadavky rostou. Pandemie sice už slábne, jenže stále tu máme de facto za rohem válku, která rovněž naši ekonomiku značně ovlivní. Sešlo se toho zkrátka strašně moc najednou a rozhodně to na zdejší hospodářství, potažmo firmy a jejich fungování, vliv mít bude.
Jak moc je podle vás reálné, že česká ekonomika upadne v horizontu příštích dvou let do recese, případně jak hluboká a dlouhá recese to bude?
Nejsem makroekonomka, ale co jsem měla možnost zjistit od našich klientů, tedy středně velkých firem – což jsou firmy do 250 zaměstnanců a miliardového obratu –, tak si myslím, že doba, která nás čeká, bude velmi těžká. V létě si všichni ještě užijeme dovolenou, ale na podzim to na nás všechny padne jako deka a nezbude nám nic jiného než tu dobu přečkat. Abych tedy odpověděla na vaši otázku, ano, myslím si, že nás krize skutečně nemine a bude to recese těžká – nejhorší od roku 2008, a možná ještě déle.
Co finanční zdraví tuzemských SME? Kolik procent z nich je s to současné výzvy zvládnout?
Zvládnou je ty firmy, které budou připraveny. Malých a středních podniků je u nás nějakých 200 tisíc. Jako takové vytvářejí zhruba 40 procent českého HDP, takže jde o významnou část tuzemské ekonomiky.
Ty firmy, které v současnosti žádná protiopatření nepřipravují, budou mít velké potíže a dost možná nadcházející krizi nepřežijí. Na druhou stranu jsem přesvědčena, že určitá časová rezerva tu ještě je. Firmy by ji měly využít k větší digitalizaci a automatizaci. Měly by zanalyzovat své provozní procesy a podívat se, kde mohou ušetřit, jestli je skutečně nezbytné mít na vše – s trochou nadsázky – tolik lejster a formulářů a tak podobně.
Češi se umějí perfektně přizpůsobit
Pociťujete vy sama, že se na vaši společnost firmy s žádostí o radu nyní obracejí častěji než například v době před covidem?
Ano, tak tomu skutečně je. Řada středně velkých firem nemá obsazeny všechny své odborné pozice, tak jak je tomu například u firem nadnárodních, a proto se na nás obracejí s tím, jestli bychom jim uměli pomoci. Mám-li být konkrétní, jen v květnu jsme evidovali o zhruba 30 procent více poptávek než v předešlém období. Nejčastěji jde o rady typu, kde by mohly firmy ušetřit a podobně. Spousta společností nyní musí řešit i zvýšené kurzové riziko, takže je zajímá, jak se proti tomuto nebezpečí bránit. Ptají se na už zmíněnou digitalizaci a automatizaci a jak to celé provést. Nebo si například přejí outsourcovat některé vnitropodnikové procesy, typicky třeba účetnictví.
RSM působí ve 120 zemích světa. Našla by se nějaká oblast, v níž tuzemské podniky za těmi zahraničními, západními obecně vzato zaostávají? Ať už jde například právě o péči o zaměstnance, tvorbu finančních rezerv, využívání technologií či něco podobného…
Vůbec si nemyslím, že by na tom české firmy byly v porovnání s podniky ze západní Evropy nějak špatně. Ba naopak, Česko se může pyšnit řadou společností, které jsou ve svých oborech šampiony a které mají potenciál uspět i v celosvětovém měřítku.
Takovým charakteristickým prvkem zdejších podnikatelů je, řekla bych, velká míry flexibility. Češi se umějí dobře přizpůsobit dané situaci. Bylo tomu tak vždycky, a věřím, že tomu tak bude i nyní. Bylo by každopádně dobré, kdybychom se možná trochu víc zaměřili na onu digitalizaci, respektive technologie jako takové.
Co zahraniční investice? Jsou zahraniční investoři i nadále ochotni investovat do podniků sídlících v Česku, nebo zde pozorujete ve srovnání s předpandemickým obdobím nějaký pokles? A naopak, jak moc dychtiví jsou tuzemští byznysmeni v otázce realizace investic za hranicemi České republiky a do jakých odvětví případně investují nejčastěji?
Zkusme se na to podívat opačně. Kdyby byla válka v některé zemi ve Střední Americe, asi byste se také zrovna nehrnul do investic někde v Mexiku. A přesně tak teď zahraniční investoři nahlíží i na Evropu. Spousta lidí si naneštěstí oproti místním podnikatelům rozdíl mezi Ukrajinou, Slovenskem a Českem neuvědomuje, a podle toho k tomu pak i přistupuje. Takže ano, zahraniční investice se výrazně zbrzdily. Ale není to jen o investicích. Začíná to například i takovými drobnostmi, že manažeři odmítají nastupovat na středoevropské pozice, protože jim to zkrátka rodina žijící v New Yorku nedovolí. Řada firem proto podle mě zvolila vyčkávací taktiku, protože až válka skončí – a věřme, že skončí brzy a dobře –, bude Ukrajina potřebovat obrovské množství peněz. A to bude zároveň představovat i obrovskou investiční příležitost.
Co se týče vaší druhé otázky, Češi v současné době ve velkém investují především na Západě. Bývalo zvykem, že když se nějaký podnik nebo podnikatel rozhodl investovat za hranicemi České republiky, automaticky zamířil na Slovensko. Což bylo logické, protože Slovensko se vlastně ani za takovou cizinu považovat nedá, neboť tamní podnikatelské prostředí je tomu našemu velmi podobné. Po úspěšné expanzi na Slovensko pak mířili dále na Východ, to však nyní válka a předtím možná i trochu covid změnily. Během covidu totiž lidé zjistili, že téměř všechno lze uskutečnit online a tak trochu i ze sebe setřásli onen strach, který jim v podobných věcech do té doby bránil. A o to víc se nyní vydávají – a sluší se podotknout, že úspěšně – právě na Západ. Zářným důkazem budiž například firma Rohlik.cz. Jedná se však jen o pověstnou třešničku na dortu, protože podobných firem je celá řada.
Sama jste před chvílí řekla, že jen SME firem u nás máme stovky tisíc. Je něco, co může jejich vedení učinit pro to, aby se v očích potenciálních investorů staly lákavější?
Investoři jsou od přírody chytří lidé a dokážou si udělat své vlastní predikce. Pokud jim je ale firma schopna na svých vlastních datech ukázat několik úspěšných let, které má za sebou, a nastínit možný výhled, rozhodně to není na škodu. Hodí se proto, aby měly u sebe takzvaně procesně uklizeno. Aby bylo vše dobře dohledatelné a aby se vědělo, co a jak vzniká a proč.
Inspirace v Maďarsku
Jak moc přívětivá česká legislativa pro zakládání podniků ve skutečnosti je? Zvláště porovnáme-li ji například se zeměmi typu Německo, Rakousko, Francie… V čem bychom se ve srovnání s nimi mohli přiučit?
Že je proces zakládání firem administrativně velmi náročný, víme už mnoho let. Mě osobně mrzí, že finanční správa i ostatní úřady o nás veškeré informace k dispozici mají, avšak nejsou schopny si je navzájem sdílet a dát si vše dohromady, aby s tím lidi a podnikatele zatěžovaly co možná nejméně. Na druhou stranu, nedá se říct, že by na tom na Západě byli o mnoho lépe. Například v Německu si firmy s finančním úřadem stále dopisují doporučenými dopisy. Naopak v takovém Maďarsku už třeba pochopili, že se to dá dělat i jiným způsobem. Jejich cílem je poslat na konci roku podnikatelům avízo, že na základě informací, které o něm mají úřady k dispozici, mu vyměřili takovou a takovou daň. Pokud poplatník souhlasí, má hotovo.
Jinými slovy, tamní úřady sice od maďarských podniků vyžadují všechny možné informace, což je do značné míry bráno jako jakési restriktivní opatření, na druhou stranu jsou ale schopny s nimi dále pracovat a vytvořit podnikatelům na jejich základě daňové přiznání, vypočítat DPH a podobné věci. Takový systém je mi proto docela sympatický – když už stát všechny tyto informace potřebuje, respektive chce je mít k dispozici, měl by s nimi také umět náležitě pracovat a usnadnit lidem život.
Pojďme ještě zpět k té automatizaci a robotizaci. Které podniky by se na ně měly zaměřit především? A jaké kroky byly z jejich strany za tímto účelem již podniknuty?
Pokud se budeme bavit o SME, troufám si říct, že 30 procent z nich je v tomto ohledu na velmi dobré úrovni. Nechci říct, že mají hotovo, neboť se jedná o kontinuální proces, ale jsou na tom velice dobře. A to se jim bude v nadcházejících měsících velmi hodit a velice jim to pomůže. Tyto podniky blížící se krizi s velkou pravděpodobností přežijí. Co se týče zbylých 70 procent, na ně čeká obrovské množství práce.
Problémem je, že řada z nich se procesu digitalizace a robotizace možná až zbytečně bojí. Mají snad až neoprávněné obavy ohledně toho, co by to vše obnášelo, a snaží se tomu vyhýbat obloukem. Jako by si snad vedení některých firem myslelo, že jim budou po výrobní hale pobíhat roboti, které známe z futuristických filmů. Tak tomu ale samozřejmě není. Ve firmě vždycky budou zaměstnanci a klíčová rozhodnutí budou vždycky dělat lidé. Je však neustále potřeba přemýšlet o tom, jak si práci zjednodušit, a ušetřit tak i nějaké peníze.
Zahájit digitalizaci navíc není finančně náročné a v podstatě všechny kroky, které děláte, mají jasně napočítanou návratnost. To je u digitalizačních projektů ostatně i role RSM – ohlídat to tak, aby firma začala skutečně fungovat efektivněji a vydělávala majitelům více peněz. Dá se navíc postupovat po drobných krocích, aby se s tím firma sžila – napřed udělat s pomocí softwaru třeba pořádek v účtárně a u objednávek, teprve pak řešit nákup automatizované linky.
V každé firmě se najde někdo, kdo se o problematiku digitalizace, automatizace nebo robotizace zajímá. Typicky jde o mladé lidi, kteří mají vztah k technologiím. No a je úkolem vedení, aby takové lidi vytipovalo, sedlo si s nimi a společně se pobavili o tom, co by v daném ohledu mohla firma do budoucna podniknout.
