Přístroj se nejčastěji používá v USA, Izraeli a Kanadě
Duncan Walker se nedávno rozhodl, že zjistí, jak funguje detektor lži. Nemám žádné nemanželské dítě, říkal. Nemám milenku ani tajné dluhy. Odcházím na polygraf zcela klidný. A výsledek? Reportér BBC při výslechu dvakrát vědomě zalhal, ale přístroj to neodhalil. Naopak: polygraf mylně „usvědčil“ Walkera ze lži v odpovědi na otázku, zda rozumí fotbalovému pravidlu o ofsajdu. Rozčililo mě, řekl později Walker, že někdo zpochybňuje mou fotbalovou čest.
Znak americké kultury.
O důvěryhodnosti detektoru lži se vedou velké spory od chvíle, kdy ho William Marston v roce 1917 vynalezl (tento muž je mimochodem také autorem legendární americké komiksové postavy Wonder Woman). Takže dobrat se procenta úspěšnosti detektoru lži není nijak snadné. Co zdroj, to jiné číslo. Udávaná úspěšnost se pohybuje od 50 do 95 procent.
Zatímco první Marstonův polygraf byl založený pouze na měření krevního tlaku, dnešní stroje měří několik veličin najednou: tlak, tepovou frekvenci, pravidelnost dýchání, elektrický odpor kůže či stupeň pocení. Někteří kritici proto polygrafu přezdívají „teploměr“. Detektor lži neodhaluje lež, říkají, nýbrž rozličné teploty a stavy těla. Nic víc.
Jedním z nejvášnivějších obhájců detektoru lži je pochopitelně Americká polygrafická asociace, reprezentující 2600 akreditovaných odborníků z 31 zemí. Jeden z jejích členů, profesor Don Grubin, nedávno BBC vysvětlil, že existují dva druhy chyby: buď detektor lži nepozná lháře, anebo nevěří někomu, kdo říká pravdu. První druh chyby se prý objeví asi v deseti procentech případů, druhá chyba v patnácti procentech.
Ačkoli je polygraf považován za charakteristický znak americké kultury (mimo americké území je častěji využíván především v Kanadě a v Izraeli), pře o důvěryhodnost detektoru lži jsou ve Spojených státech stejně vášnivé, jako kdekoli jinde na světě. Například první soudní rozhodnutí, jež označilo detektor lži za nespolehlivý důkaz, se datuje již z roku 1923 – a precedenční rozsudek z případu Fry vs. Spojené státy navždy omezil využití polygrafu coby důkazního nástroje v rámci amerického soudnictví. Zkrátka, i když je laický dojem zřejmě opačný, výsledky z detektoru lži přijímají coby jistý druh pomocného důkazu soudy v pouhých osmnácti amerických státech. Snad i proto se nejslavnější americké případy využití detektoru lži neodehrály v přímé souvislosti s rozsudky.
FBI je nesmlouvavá.
Jeden z nejznámějších případů se odehrál před čtyřmi lety: v březnu roku 2000 se Amerika dozvěděla, že se John a Pat Ramseyovi rozhodli, že dobrovolně podstoupí výslech na polygrafu. Proč to pozdvižení? Oba manželé detektor lži soustavně odmítali od roku 1997, neboť byli hlavními podezřelými v případu vraždy své dcery JonBenet (nositelky titulu American Child Beauty Queen), která byla v prosinci 1996 nalezena mrtvá ve sklepě rodného domku. Ačkoli veřejné mínění nikdy neuvěřilo v nevinu Ramseyových, velká porota v říjnu 1999 manžele osvobodila – a oni se náhle rozhodli bojovat s pomocí detektoru za svou pověst.
Jiný případ, jenž vzbudil Ameriku zřejmě ještě hlasitěji, se odehrál o rok později. V roce 2001 šlo totiž i o politiku: kongresman Gary Condit se stal podezřelým v případu zmizení stážistky z jeho kanceláře, Chandry Levyové.
Chandra Levyová zmizela v dubnu 2001, a protože se říkalo, že měla s ženatým otcem dvou dětí Conditem tajný poměr, pozornost se obrátila především na něj. Kromě vyšetřovatelů útočila na politika také matka nešťastné stážistky, která se veřejně domáhala Conditova výslechu na detektoru lži. Kongresman k tomu svolil v červenci 2001 a „prošel“ při odpovědích na všechny tři klíčové otázkáy: Ublížil jste Chandře Levyové? Víte, kde se Chandra Levyová nachází? Požádal jste nějakou osobu, aby Chandře Levyové ublížila?
Jenže, i když tělesné teploty Garyho Condita přístroji odolaly, před veřejností mu to příliš nepomohlo. Přičinil se o to i zástupce šéfa washingtonské policie Terrance Gainer, jenž na tiskové konferenci prohlásil, že test, kterým politik prošel, byl úplně k ničemu. Výslech na detektoru lži totiž zorganizoval Conditův právník, a policie k němu neměla přístup. Dokonce se nepodílela ani na formulaci otázek a stavbě dotazníku vůbec.
Přes obecné pochybnosti o validitě výsledků detektoru lži, kterými se netají ani americké vlády, konají se ve Spojených státech na mimosoudní úrovni tisíce polygrafem měřených výslechů ročně. (Využití polygrafu soukromými firmami při najímání nových lidí omezil Kongres zákonem z roku 1988, ale detektor lži je stále povolen v případech místních, státních či federálních postů). A navíc, jisté renesanci detektoru lži, jehož vrchol přišel v osmdesátých letech, napomohly jak teroristické útoky z roku 2001, tak případ špiona Roberta Hanssena, jenž byl v únoru 2001 obviněn z prodeje důvěrných informací Moskvě.
Robert Hanssen patřil až do svého zatčení k elitním agentům FBI. S Rusy nerušeně spolupracoval již od roku 1985 a jedním z klíčových bodů, na které upozorňovala vyšetřovací komise, se týkal polygrafu: americká FBI neměla do té doby ve zvyku, na rozdíl od CIA, využívat ke kontrole vlastních lidí detektor lži. Kdyby za ta léta musel Hanssen na detektor, říkali někteří kritici, možná by byl chycen daleko dříve.
Bezprostřední reakcí FBI na Hanssenovo odhalení bylo, že se pět set vybraných agentů muselo odebrat k polygrafu, a od roku 1994 je politika FBI nesmlouvavá: výslechu na detektoru lži se musí povinně podrobit každý nový zaměstnanec a kontrolní výslech se opakuje každých pět let. Podobná pravidla se týkají například i základen, na nichž jsou uloženy nebezpečné látky jako antrax, či jaderných laboratoří.
Pro nevěrné manžely a prolhané řidiče.
V Evropě patří k nejučenlivějším uživatelům detektoru lži Britové. To i přesto, že důkaz poskytnutý výsledky polygrafu není před tamními soudy přípustný. Co se ale na ostrovech rozmáhá, je „pravdomluvný“ byznys: existuje zde řada agentur, které za zhruba 750 liber provedou test na detektoru komukoli. Podle majitele jedné z agentur, provozujících detektor lži, Bruce Burgesse, jsou nejčastějšími „klienty“ nevěrní manželé či nekorektní zaměstnanci.
Čas od času si ale na polygraf vzpomenou i představitelé místní správy. V anglickém městečku Shrewsbury se nedávno například stalo, že některý z radních prozradil místním novinám, kteří zaměstnanci radnice budou propuštěni. Zrada! „Krtek“ - jak se v angličtině říká špionům - musí být dopaden! A tak se radní dohodli, že vyzvou všechny volené i nevolené úředníky, aby se podrobili výslechu na detektoru lži.
S americkou inspirací si ovšem pohrává i britský kabinet. Letos v srpnu vyhlásil britský ministr vnitra David Blunkett pilotní projekt, v jehož rámci se mají pravidelně podrobit výslechu na detektoru lži všichni odsouzení pedofilové, kteří již opustili vězení a jsou znovu na svobodě. Bývalí sexuální delikventi se mají k polygrafu dostavit dobrovolně – aby dokázali svému okolí i státu, že se drží daleko od dětí a dá se jim věřit.
Mezi nejzajímavější novinky ovšem patří využití detektorů lži britskými pojišťovnami, které odhadují, že ročně vyplatí asi miliardu liber na základě falešných pojistných událostí. Detektory lži, které využívají, sice nejsou klasickými polygrafy, ale jsou jejich sesterskou technologickou obměnou: jde o přístroje, které měří a analyzují úrovně stresu v hlase volajících. Takže: když pojištěnec telefonicky nahlásí krádež auta nebo havárii, přístroj rozpozná, jestli volající lhal nebo nelhal. Pokud detektor zjistí, že pravděpodobně ano, pojišťovna klientovi zavolá zpět a nabídne mu, jestli nechce hlášení beztrestně stáhnout.
Tento systém zkouší v oblasti pojištění motorových vozidel třeba Highway Insurance, která patří do skupiny Lloyds of London, gigant HBOS jej testuje v divizi pojištění domů. Nejspokojenější, alespoň soudě podle veřejných prohlášení, se zdá být pojišťovna Admiral. Ta tvrdí, že od května 2003, kdy přístroje Digilog zavedla, odvolali klienti 25 procent podání.
Chvála středověku.
Jak již řečeno, přístroje na „odhalování“ pravdomluvnosti získávají po 11. září 2001 v amerických bezpečnostních kruzích na oblibě. Kromě jiného to znamená, že vědci mají k dispozici více peněz na nové technologie. Ostatně, již se prý chystají detektory lži nové generace: jeden bude založen na snímání změn teploty kolem očí supercitlivou termální kamerou, druhý má s pomocí magnetické rezonance měřit pochody v samotném mozku. Než se ale tyto stroje stanou běžnou součástí výbavy bezpečnostních agentur, Amerika se vrací k něčemu, co její zákonodárci zakázali již v šedesátých letech:
„Dosáhli jsme bodu, kdy nemáme jinou alternativu, než použít při výsleších domnělých teroristů takzvané sérum pravdy,“ citoval před časem deník The Washington Post nejmenovaného pracovníka FBI. Naštěstí se nedá očekávat, že by využití směsi barbiturátů, jež má člověka uvolnit natolik, aby nedokázal lhát, byla kdy povolena třeba soukromým agenturám ke komerčnímu zkoumání nevěrných manželů. Přesto obhájci lidských práv zbystřili: nevracíme se snad ke středověkým „detektorům lži“?
Snad ne, i když jedno jim lze přiznat: jejich úspěšnost byla stoprocentní. Například: obviněný musel přejít bosou nohou přes devět do ruda nažhavených nožů, kterými bývaly zakončeny pluhy. Pokud se obviněný nespálil, mluvil pravdu a byl osvobozen. Londýnský Lateran Council zakázal tuto technologii v roce 1215. Zřejmě již očekával příchod Williama Marstona a jeho „teploměru“.
