Jde o zdraví a peníze veřejnosti, říká Pavel Bratinka
EURO: O tom, kolik za který lék dostane výrobce z veřejného pojištění, rozhoduje stát. Existuje něco jako národní zájem v této oblasti? BRATINKA: Odpověď je jednoduchá: Za dané peníze obdržet co největší léčivý účinek pro co největší počet občanů.
EURO: Dosahuje současný systém tohoto cíle? BRATINKA: Jsem přesvědčen, že ano. Připomeňme si, jak funguje. Existuje téměř 300 kategorií léků podle nemocí, proti nimž jsou účinné - například léky na snižování tlaku. Každou tuto nemoc umí léčit několik léků. Ty přitom mohou mít různou cenu. V našem systému je však zaručeno, že aspoň jeden lék z dané kategorie je hrazen plně, takže pacient nic nepřiplácí. Zároveň se nevydává více peněz, než je nezbytně třeba, neboť úhrada zdravotní pojišťovnou je pro danou kategorii léku jen jedna. To znamená, že léky, jejichž cena převyšuje výši úhrady, jsou hrazeny jen částečně a zbytek musí doplatit konečný odběratel (pacient, nemocnice).
EURO: Jak je tomu v případě, že se objeví nový lék, jehož vývoj stál velké peníze a který má vyšší účinnost pro léčbu nějaké nemoci, nebo je alespoň v nějakém ohledu - třeba z hlediska nežádoucích vedlejších účinků - kvalitnější než ty dosud existující?
BRATINKA: V takovém případě se lék stává v dané kategorii jediným a musí být plně uhrazen. Při jednání s výrobcem se samozřejmě stát snaží dojednat co nejnižší cenu. Častější je však případ, že v dané kategorii existuje lék, jehož patentová ochrana vypršela a vedle něj je několik generických výrobků, tedy léků se stejnou účinnou látku, jakou má ten původně patentovaný. Generické přípravky bývají o desítky procent levnější, a tak umožňují veřejnému pojištění šetřit peníze.
Je však třeba zdůraznit, že nové léky je možné rozdělit do dvou skupin - v první jsou skutečně průlomová léčiva, která zavádějí do léčby novou kvalitu. Těch je však málo, a ty si zvláštní pozornost a hrazení zasluhují. Druhou skupinu tvoří takzvané „me too“ léky - ty nepřinášejí novou kvalitu léčby, ale jen mírné zlepšení. Jiný profil vedlejších účinků a podobně.
EURO: Na co si přesně stěžovaly farmaceutické firmy u Evropské komise? BRATINKA: Na neprůhlednost systému, podle něhož orgány ČR rozhodují o tom, které léky budou zařazeny na seznam léků hrazených z veřejného pojištění, o výši úhrady pro danou kategorii léků a konečně i o takzvaných maximálních cenách. Měly do jisté míry pravdu, a tak se připravuje náprava v podobě novel příslušných zákonů a vyhlášek. Pro český zdravotnický systém je však klíčová nejen jeho transparentnost, ale i konkrétní podoba.
EURO: Co máte na mysli? BRATINKA: Především to, zda se neopustí zásada, že pro danou kategorii léku existuje jen jedna výše úhrady. Jinak by to vyhovovalo především výrobcům přípravků, kterým skončila patentová ochrana a nyní jsou vystaveny konkurenci levnějších generik. Pokud by nově úhrada u těchto léků byla vyšší než u generik, pak by to znamenalo větší zátěž na systém zdravotního pojištění.
EURO: Proč by se však mělo výrobcům léků, jejichž vývoj stál obrovské peníze, bránit ve snaze dostat co nejvíce peněz nazpět? BRATINKA: Odpovím otázkou: Kdo a proč by chtěl bránit Česku, aby za své peníze nakoupilo co nejlevněji? Nebo ještě lépe: V jaké míře mají čeští pojištěnci a veřejný rozpočet přispívat na vývoj léků, který se odehrává v zahraničí, a to převážně za oceánem? Toto je jádro věci a je na výsost politické. A politici musejí rozhodnout! Veřejnost by však měla jejich rozhodování monitorovat. Jde o její peníze a zdraví.
EURO: Nebudeme tím však nutit výrobce originálních léků k tomu, aby u nás prodělávali? BRATINKA: Nic takového - prodělávat rozhodně nebudou. Spor je o výši jejich výdělku u nás.
Box:
Pavel Bratinka (61)
V letech 1990-1998 poslanec, náměstek ministra zahraničí a ministr bez portfeje. Po odchodu z politiky se stal spoluzakladatelem firmy Euroffice Praha-Brusel, která pomáhá orientovat se v pravidlech EU. Jejím klientem je i Zentiva.
