Každoroční festival tanců kolem úhradové vyhlášky ministerstva zdravotnictví letos vyvrcholil stávkou lékárníků, praktiků i dalších privátních lékařských profesí.
Jako druhý argument nespokojených posloužil zpackaný elektronický recept, nicméně již tradičně jde o spor o rozdělování té obří hory miliard, která jde v Česku na zdravotní péči.
Recept na tuto nespokojenost je přitom dávno známý a jediný možný. Ministerstvo zdravotnictví musí zákonem přijít o právo rozhodovat o úhradách zdravotní péče a systém má začít fungovat tak, jak je všude v civilizovaných zemích zvykem – na základě dohody mezi pojišťovnami a poskytovateli péče. I u nás má ministerstvo vstupovat do hry, až když se tyto dvě strany nedohodnou. Ony se ovšem nedohodnou nikdy, protože zejména velká zdravotnická zařízení se dohodnout nechtějí.
Vědí totiž, že lobbováním na ministerstvu, které je mimochodem jako jejich vlastník v zásadním střetu zájmů, získají mnohem více. Děje se to léta a vymýšlení různých balkánských koeficientů pro násobení úhrad zejména za tzv. specializovanou péči ve fakultních nemocnicích je už považováno za normální. Zvláště když ministrem zdravotnictví je již dlouhá léta vždy nějaký ředitel fakultky, který se po roce či dvou ministrování vrací do své nemocniční kanceláře, a tak nikdy nepromešká příležitost nachystat si naducaný polštářek pod zadeček.
Úhradová vyhláška pak zajišťuje, že všichni na trhu přežijí bez ohledu na to, zda se chovají hospodárně a starají se o efektivitu, nebo nakupují zbytečné a předražené přístroje a materiál, což pochopitelně otevírá dveře famóznímu morálnímu hazardu. Že by se doktoři a pojišťovny nebyli schopni dohodnout na skutečně spravedlivém rozdělování peněz? Ale byli. Když musíš, tak musíš. Pojišťovny mají povinnost zajistit svým klientům péči a doktoři se chtějí uživit. Náš systém je ve světě hodně nestandardní a nemá právo na život. Je to zkrátka úplně prosté, doktore Watsone, Kubku, Šonko a další MUDr.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
