Říkejte mi třeba Johnny Depp. Právě jsem se vrátil z Filipín a ještě si nezvykl na to, že přede mnou všude nerozkládají červený koberec Většina Evropanů jezdí na Filipíny za mořem. A dobře dělají, protože zdejší korálové útesy nemají konkurenci na Bali ani na Sinaji. Jiní sem jezdí zlézat dosud činné vulkány a fotografovat pitoreskní opice, nejmenší primáty na světě zvané tarsier v ještě pitoresknějších kopcích, které se oficiálně jmenují Čokoládové hory. To samo o sobě posouvá běžný turistický výlet někam k žánru dětských knih od Lewise Carrolla.
Jenže největší atrakcí celkem 7107 ostrovů, na nichž se Filipíny rozkládají, jsou ve skutečnosti sami Filipínci. Než se doberu něčeho přijatelnějšího, zůstávám u své prozatímní teorie, že Filipíny nejsou ve skutečnosti ani tak stát nebo země, nýbrž separátní realita, paralelní svět. Jinou planetu, již obývají virtuální postavy stvořené s jediným, stejně záhadným jako kouzelným záměrem - aby se tu Evropan cítil fajn.
Filipínci I
„Fajn“ není slovo, které by dobře vystihovalo podstatu věci. Filipínci se postarají o to, aby se návštěvník cítil jako v nejrůžovějším (Angličané by řekli „mokrém“) snu. Jsou pohostinní, a to až sebevražedným způsobem. Jakousi regionální konkurenci v tomto ohledu sice mají, například v Kambodži, jenže Filipínci jsou ještě k tomu chytří a vzdělaní.
Očím Evropana neobyčejně lahodí jejich antropometrie, což lze sice říci i o Thajcích (-kách), jenže Filipíncům (-kám) tento fakt ještě jaksi nestačil stoupnout do hlavy.
Jsou to zbožní lidé, katolíci horliví ve víře způsobem, jakým uctívala Ježíše naposledy vaše praprababička v 19. století. Rodinu ctí nadevše. Každý Filipínec jde alespoň jednou za týden zapálit svíčku za své blízké.
Zároveň jsou ovšem schopní a pracovití, asi jako Vietnamci nebo Číňané. A někdy jsou i podobně mazaní. Ovšem prorazit obvyklým kordonem naháněčů před nádražím nebo v přístavu není žádný problém. Domluva je totiž - na rozdíl od Vietnamu nebo Číny - docela snadná. Každý Filipínec mluví plynně anglicky.
Angličtina
Je to úřední jazyk a mluví se jím i na ulici.
Dokonce i rodiče ve slumech se snaží na své ratolesti promlouvat anglicky. Střídavě hovoří tagalsky (nejrozšířenější dialekt na Filipínách, většina ostrovů má ale svůj vlastní) a střídavě anglicky, míchají řeči v rytmu, který nemá zjevnou logiku: „Půjdeš se umýt? Říkal jsem, že jestli se nepůjdeš umýt, nedostaneš bonbon.“ Následuje pět vět v domorodém jazyce a závěr: „Jak chceš, já jsem tě varoval.“ Angličtina je dědictvím koloniální správy USA z první poloviny 20. století, zatímco jazyk španělských kolonizátorů (vládli celých čtyři sta let předtím) spláchlo moře. Španělsky dnes nehovoří ani století starci, jazyk se zachoval jen v názvech ulic. Anglický přízvuk Filipínců je kupodivu srozumitelný, středně zdatný angličtinář se může směle vydat objevovat ostrov bez průvodců a cestovních kanceláří. A nevyjde z údivu.
Moře I
Nejdříve každý zamíří k moři. Pokud nejedete s ratolestmi, klidně zapomeňte na luxusní resorty podél pobřeží, kde noc stojí od 1500 korun výše. Jsou to sice neobyčejně vkusné chýše ve stínu kokosových palem, ale když už si ten ráj chcete vyzkoušet, nechte se do něj dovést - vstupné je 150 korun na den - nějakým kamarádem. Přátele najdete mezi taxikáři nebo majiteli tricyklů (to je něco jako sajdkára se stříškou) tak, že mezi pojížďkami pozvete řidiče na oběd a proberete s ním rodinné záležitosti.
Požádáte ho, ať vás vezme na oběd mezi své vlastní přátele. Potom zamiřte do místního přístaviště, odkud vyplouvají bárky - jsou to takové kánoe opatřené motorem a plováky po stranách - směrem k Panenským ostrovům. Rád se sveze s vámi. Panenské ostrovy jsou často menší než fotbalové hřiště a tvoří je jediná vesnice ukrytá v palmovém háji. Pobíhají tam kuřata a místní panímáma ochotně opeřence oškube a posadí na pekáč dříve, než výletníkům při šnorchlování pořádně vyhládne. A komu by nevyhládlo, když hodinu bez ustání prohledával korálové dno po boku mořské želvy. Mimochodem - želva není o moc menší než člověk a plave skoro stejným stylem. Občas se vaše končetiny dotknou, jako byste nacvičovali akvabely. Jako by ta želva měla stejného učitele tělocviku. Na rozdíl od želvy se ovšem musíte častěji nadechnout, přičemž po jednom takovém vynoření se ze břehu ozve: „Sir! Sir!“
Filipínci II
Už zase. Tricyklista jménem June z Tagbilaranu autora provází už pátý den. Stačili jsme probrat manželky, dcery (ta jeho se též jmenuje Sofie), milenky, a dokonce pár rodinných tragédií. Pozval mě ke štědrovečerní tabuli, která se konala v obecním „činžáku“, jenž ze všeho nejvíce připomínal českou stodolu. Na vánočním večírku jsem si zalaškoval s jeho neteří, jejíž čest dostal můj průvodce za úkol hlídat. Vzal to tak poctivě, že mě napůl z legrace vytahal za uši. Přesto jsem mu nedokázal rozmluvit mé oslovení. „Sire, oběd je na stole,“ křičí z dálky. Panímáma servíruje kuře, které je samý sval a šlacha, což znamená, že zdejší kuřecí maso je třeba rozkousat.
Když dojíme, majitel hospůdky si vezme do ruky mikrofon, podá mi tlustou knihu a pokývne, abych si vybral. To už znám - v knize je několik tisíc světových i filipínských hitů. Ukážu na jednu z písní, spustí se předehra, do níž hostinský vede řeč: „A tohle zazpívám pro svého váženého hosta z České republiky…“ A ozve se tenor - ovšem tenor toho druhu, s nímž by pár týdnů vystačil i José Carreras, aniž by v odborných kruzích vzbudil větší poprask - a impozantní refrén: „No more lonely nights!“
Karaoke
Také June disponuje tenorem a skoro bez ustání zpívá, tak jako většina z padesátimilionové mužské populace dvanácté nejlidnatější země světa. Filipínci a Filipínky zpívají kdykoli a kdekoli, zejména tehdy, když je někde zapnutá televize, která je zapnutá skoro všude a pořád. Filipínští televizní dramaturgové znají jen dva typy pořadů: přenos basketbalové ligy a pěveckou soutěž. Je to cosi jako Česko hledá superstar, ovšem s tím rozdílem, že Filipíny hledají superstar každý den v roce a v každém městě a na každém kanálu a v kteroukoli denní i noční dobu.
A celý národ zpívá spolu.
Nějakým zázrakem to působí…, no, roztomile je silný výraz, ohavné to však vůbec není. Je to vlastně zázrak, kdyby totéž dělali Češi, turistický ruch by klesl na nulu během půl roku. Zázrak spočívá v tom, že Filipínci jsou zaprvé doopravdy rození tenoři schopní bez zakolísání dosáhnout tříčárkovaného c, zadruhé znají zpaměti texty k tisícům písní a dobře frázují, zatřetí se přitom tváří maximálně civilně, snad jen trochu uličnicky. Asi jako Kája Mařík, kdyby ho panímáma nachytala ve spíži se zavařeninou. Za zpěvu cesta lodí lépe utíká. Dnes ovšem June nezpívá.
Večírek se protáhl, slunce mezitím zapadlo a lodník u břehu nervózně píchá bidlem do moře.
Moře II
Večer přichází příliv a s ním vlny. Na tváři spolucestujících, kteří pronajatou bárku využívají jako trajekt z ostrova na pevninu, se zračí hrůza. Většina Filipínců sice plavat umí, ale nejvíc se stejně jen tak cachtají v písčinách u břehu. Starší generace propadá panice, když zelená pobřežní mělčina začíná nad hlubinou lehce modrat. Můj oddaný průvodce si dal tu práci - anebo si udělal radost, jak chcete - a jal se jednoho drobného chlapíka v postarším věku vyučovat skutečným plaveckým tempům.
Dílo se zdařilo, stařík po půl hodině vyrazil na hloubku. Dvě minuty nato sice začal polykat vodu, ale stačila drobná výpomoc a za chvíli zase statečně čeřil vodu. Když se konečně vrátil na břeh, samým štěstím se rozplakal. Poprvé v životě! „Děkuji, děkuji, děkuji,“ opakoval dokola. Takový krásný dárek na stáří. Ovšem přeplněná bárka tentokrát míří na volný oceán, který není modrý, nýbrž černý jako asfalt, a to i za pravého poledne. Vlny se tříští o příď a zvedají bárku dva tři metry do výše, aby ji nechaly zase klesnout. Část osazenstva se modlí. Na obzoru není žádný maják, černý horizont nedává tušit žádnou pevninu. Nejsme osvětleni.
Kdyby proti nám plula podobná bárka opačným směrem, srazíme se. Pak se příď zničehonic uklidní a od břehu je vidět blikavé světlo baterky. V dáli zatroubí parník. „Ježíši, děkuji, děkuji ti. Panenko Marie, děkuji,“ zamumlá pasažérka z Panenského ostrova.
Duchové
Filipínský Ježíš má čokoládovou tvář, vlasy i vousy černé jako uhel a na sobě má pestrobarevný háv, jenž by působil výstředně i na multikulturní panence Barbie. Ve vesnici Guadalupe v Čokoládových horách, kde jsem se jal slavit příchod nového roku, soška Ježíše trůnila na oltáři v obýváku každé domácnosti. Unaven tříhodinovou mší pod širým nebem - jakkoli kazatel hovořil krásně a občas přihodil nějaký ten vtípek v tagalogštině, po němž mnohatisícová louka burácela smíchem - a následným, asi šestnáct hodin trvajícím „karaoke“ ve společenském sále, při němž si ženy od 14 do 50 let předávaly mikrofon a soutěžily o nejlepší provedení refrénu z titulní písně filmu Titanic, jsem se pozdě k večeru vydal podél rýžového pole na procházku do sousední vsi.
Sotva jsem dorazil k prvnímu domku, dosud poklidné posezení přátel na zahradě se změnilo ve zběsilý úprk a práskání dveří.
„Mysleli si, že jsi duch,“ vysvětlila o hodinu později podivné chování vesničanů Maria Elina, půvabná studentka státní univerzity v Boholu. Toto chytré a veskrze pragmatické děvče vzápětí dodalo šeptem: „Kdybys v noci slyšel šelest v ložnici, nelekej se. To je duch mé babičky, která tam spávala před tebou.“ Šelest v noci nepřišel, ale duch babičky Jumawalové ve vsi stále žije - rýžová pole kolem vsi už obdělává pouze její syn zvaný el Padre, ostatní se snaží živit obchodem. V následujících dnech s el Padrem kácíme banánovník, trháme srdce banánu a vaříme z něj polévku. Šplháme na kokosové palmy pro čerstvé kokosové mléko. Štípáme palmové dřevo, abychom zatopili v černé kuchyni (pícka pod širým nebem). Průvodce Lonely Planet takovému pobytu říká homestay a je to vskutku nejvíce, co může filipínský venkov návštěvníku nabídnout.
Filipínky
Velkoměsta Cebu nebo Manila jsou proti tomu skoro šokující. To jsou trochu jiné Filipíny. Po ulicích se promenádují padesátníci a šedesátníci z Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, kteří se vodí za ruku s dvacetiletými Filipínkami. „Jen blázen tu platí za sex,“ vysvětluje asi třicetiletý prodejce drog Alan na proslulé Mango Street v Cebu. „Ty nejkrásnější dívky s tebou půjdou za oběd.
Nebo za slib, že si je vezmeš domů,“ směje se. „Kromě toho většina prodejných prostitutek jsou ladyboys,“ upozorňuje na typicky filipínský fenomén: čím atraktivnější žena, tím větší šance, že se jedná o transgenderovou osobu. Ženu s penisem.
Ve skutečnosti se ale průměrně vzrostlý a pohledný Evropan se světlou kůží nemusí namáhat ani s tím obědem. Stačí natáhnout ruku. Vlastně tou končetinou ani není třeba manipulovat. K vyvolání absurdního, dokola se opakujícího divadla stačí jeden upřený pohled. Kýžený efekt se dostaví spolehlivě a lze jej popsat asi takto - dámy ve věku od 14 do 30 let se nejprve ujistí, že se koukáte opravdu na ně. Následně si začnou překotně upravovat účes. Ještě jednou po vás střelí okem, ověří si, že se pořád díváte. To je sice potěší, ale zároveň způsobí, že nad sebou ztratí jakoukoli vládu.
Zčervenají jim líce, ruce i mimika předvádějí nekoordinovaná gesta, jež by shledali přehnanými i režiséři prvorepublikových filmů. Po třetí kontrole pohledů se zbytek osobní integrity odporoučí asi jako výšková budova v Bangladéši, když dostane zásah sedmistupňového zemětřesení na Richterově škále. V tu chvíli je jedno, jestli vyslovíte něco geniálního, nebo naopak banálního, například „jak se jmenuješ?“. K osobě naproti stejně doputuje jiný vzkaz, bude mít patrně znění zhruba ve smyslu: Vezmeš si mě? Něco takového zažívá v reálném světě denně jen Tom Cruise nebo Johnny Depp. Jenže Filipíny nejsou Hollywood; je to paralelní vesmír. A ten v tu chvíli patří vám, průměrnému Evropanovi. Přijměte jej jako dar od šíleného Stvořitele, jenž si na vás z nudy zkouší své kanadské žertíky.
Slum
Zkouším zrovna pět dní žít ve slumu. Jsem v Manile, Caloocan City. Prostředkem slumu se vine ulice, ta má jméno, do stran ovšem zabíhají už jen loty čili stání nebo snad staveniště bez adresy. Z každého domu trčí umělohmotná trubka, z trubky tečou splašky nejprve do strouhy, strouha se pod silnicí rozšíří na kanál, o dvě stě metrů vytvoří smrdutou, napůl stojatou říčku.
Lot se prochází tak, že kráčíte po obou stranách strouhy a snažíte se do ní nešlápnout.
Večer se v ní o odpadky perou potkani s kočkami; po stěnách dřevěných a tvárnicových staveb mrštně pobíhají švábi a číhají, jestli něco nezbude. Abych si to trochu usnadnil, pro svůj poslední homestay na Filipínách jsem zvolil nejluxusnější stavbu v jednom takovém lotu. Je to pěkný a čistý třípatrový dům, který obývá manželský pár policistů Karen a Angelito. Ovšem tak jednoduché to zase není. Oba mají desítky bratranců a sestřenic, ani přesně nevědí kolik. Každou chvíli u nich někdo zaklepe na dveře a žádá o ubytování; třeba se zdůvodněním, že má zrovna rodit.
Policistka Karen zpravidla vyhoví, jakmile to kapacita domu umožní. Během mého pobytu zrovna řeší, z čeho zaplatí porodní zákrok své 16leté neteři. Cena zákroku činí sedm tisíc korun, což je shodou okolností přesně tolik, kolik dělá její jinak pěkná výplata u policie. Nakonec si Karen půjčí od sestry, od sousedky a taky ode mě. Celé dny jen tak sedíme a povídáme, maximálně jdeme na trh (cestou mne okukují školačky v uniformách a rdí se) anebo na návštěvu k příbuzným vzdáleným asi padesát metrů od domu. Po večerech si čtu vzpomínky Lídy Baarové, snad abych našel inspiraci, jak čelit všudypřítomnému, nekritickému a neodůvodněnému obdivu. Moc to nepomáhá. Tři sousedící loty mají svého kmotra, jenž si nechává říkat daddy (táta). Každý večer vysedává na zápraží a zpívá pro celou čtvrť karaoke. Je to ten tvůj nos, prozradí mi daddy při jedné návštěvě, když je až příliš zjevné, že se do mě právě zamilovala jeho neteř. „Filipínci mají komplex z malých nosů, bojí se, že vypadají jako Mongolové.
Když vidí velký frňák, jsou z něj tumpachoví!“ tvrdí. Poděkoval jsem daddymu za informaci a vyhověl jeho žádosti, aby mi mohl na rozloučenou zazpívat nějakou mou oblíbenou píseň. Strangers in the Night, zněly ještě dlouho do noci libé tóny Franka Sinatry. Daddy ovšem zpíval jako Pavarotti, tedy o oktávu výše.
Demografie
Filipíny jsou se 100 miliony obyvatel 12. nejlidnatější zemí světa. Kombinace dobré infrastruktury, křesťanské kultury a velmi nízké cenové úrovně (podstatně nižší než v Thajsku a podobné jako v Kambodži nebo Indii) a především relativně malé návštěvnosti turistů ze Západu dělá z Filipín ráj pro nezávislé cestovatele. Návštěvník z Evropy je pro obyvatele menších ostrovů stále ještě obrovskou atrakcí a dostává se mu značné pohostinnosti. Zároveň si vysoké procento Filipínců touží najít práci a začít nový život na Západě, takže země je častým cílem tzv. „sňatkové turistiky“. Nízký HDP na hlavu nebrání tomu, aby se Filipínci vášnivě neoddávali nákupům (hlavně na splátky), takže v zemi se nacházejí tři největší obchodní domy na světě (S&M).
Ostrovy * Luzon (Manila a severní provincie):
Kordillery jsou jedním z nejkrásnějších pohoří světa, mají rozsáhlé jeskynní systémy a nádherná rýžová pole * Bohol: Čokoládové hory, rýžová pole, potápění a samozřejmě primát tarsier, Boholané jsou velmi přátelští lidé * Mindoro: Ráj potápěčů * Palawan: Nejkrásnější pobřeží Filipín, stovky ostrovů se skalnatými srázy nad průzračnými lagunami * Negros: Ideální pro pozorování velryb * Bicol: Výstup na činný vulkán Mount Mayon Co jíst a pít * Bangus (ang. milkfish čili „mléčná ryba“) - místní rybí lahůdka; chutná výborně na roštu, smažená, vařená i sušená, s octem i česnekem * Lechón (pečené sele) - jí se při zvláštních příležitostech, zvláště osmahlé partie chutnají výtečně * Lilek (ang. eggplant) - jí se smažený i pečený * Kokosové mléko - prodává se na každém rohu s ledem za pár drobných, pokaždé osvěží lépe než softdrink
Co si rozmyslet * Balút - vařené kachní vejce, které za pokřiku „balút, balút!“ místní nabídnou nic netušícímu turistovi, zejména v noci; co vypadá jako běžné vajíčko, je ve skutečnosti kachní embryo s částečně vyvinutou kostrou i hlavičkou * Isaw - kuřecí střeva namotaná na špejli a grilovaná na ohni; někteří návštěvníci z Evropy s tím nemají problém, jiní dost veliký * Omáčka k rýži často obsahuje malé chilli papričky, ty ale nejsou k jídlu, mají jen dodat ostrou chuť
Filipínci zpívají kdykoli a kdekoli, každý den v roce, v každém městě, na každém televizním kanálu a v kteroukoli denní i noční dobu. Filipínky si následně začnou překotně upravovat účes. Ještě jednou po vás střelí okem, ověří si, že se pořád díváte. To je sice potěší, ale zároveň způsobí, že nad sebou ztratí jakoukoli vládu.
O autorovi| Lubomír Heger * heger@mf.cz
